„Konečně první zpráva o vítězství ze Srbska, bohužel teprve z hranice.“
z deníku Stefana Zweiga, 1914
„Zmatení ducha se stávalo stále absurdnějším.“
Svět včerejška, 1942
Čerstvý nobelista Peter Handke, spisovatel Louis-Ferdinand Céline, filosof Martin Heidegger, reformátoři Martin Luther, Jan Kalvín…, to jsou jména intelektuálů, u nichž lze zažít nemalé zklamání z jejich politických postojů a z veřejně proklamovaného primitivního příklonu k národnostní či náboženské nesnášenlivosti. Nevím, co si o jejich hlupáctví na pozadí obdivuhodného díla jednoho každého myslet. Fakt je, že i dnes jsem rozčarován politickou orientací některých svých současníků; tak třeba jeden kamarád a citlivý básník začal v posledních letech nepokrytě obhajovat kremelskou politiku anebo něco tak nebásnického, jako jsou ruští motorkáři Noční vlci.
Nedávno jsem narazil na text Stefana Zweiga, který svědčí o tom, že i on, notoricky známý coby humanista, mimo jiné autor knihy s výmluvným názvem Svědomí proti násilí, propadl ve své době militantnímu nacionalismu. 19. září 1914 publikoval v Berliner Tageblatt text, v němž proklamuje, že kolektiv národa je mu bližší než jednotlivec. Vzhledem k přátelům ze znepřáteleného tábora se proto programově odebírá do mlčení. Článek se jmenuje Přátelům v cizině, svou formou připomíná otevřený dopis. Zde je jeho střední část:
Nezapomněl jsem, co jste pro mne znamenali a stále niterně znamenáte, ale v tyto dny nejsem již tím, kdo kdysi s Vámi sedával. Má podstata jako by se obrátila na ruby a to, co je ve mně německé, prostupuje veškeré moje city. Jsem stále schopen být k Vám spravedlivý, ale mám nevůli k tomu být nadále spravedlivý. Měřítka se proměnila, každý člověk existuje jedině skrze sounáležitost se svým národem. Nyní už to není moje věc, neznám žádné přátelství, nemohu znát jiné než přátelství k celému národu, má láska a má nenávist mi už nepatří. A existuji opravdu a plně pouze tehdy, jestliže se zříkám vás, jedinců: nejobyčejnější dolnoněmecký sedlák, který sotva chápe slova mého jazyka a rozhodně ne slova mého srdce, je mi v těchto hodinách bližší než vy, milí, jimž jsem tolikrát otevíral své city a vždy jsem byl přijat a chápán s porozuměním a důvěrou. Poslední ždibec německé půdy ve Východním Prusku je pro mě cennější než vaše města, jejichž krása a rozmanitá kouzla rozechvívala každé vlákno mé bytosti. Musím zapomenout na to, co jsem od vás přijal, abych lépe vnímal to co všichni ostatní Němci. Musím se vzdát ne vás a své lásky k vám, ale spíše sebe sama, a musím vyplít každou myšlenku, která nevyráží z velké německé setby. Nečekejte proto, že budu mluvit ve váš prospěch, že řeknu: Belgičani nejsou zákeřní vrazi a nemučí zraněné, takové věci se dějí ve společenské spodině, usazují se jako sedlina na dně v každém davu a ve víru událostí zakalí obraz celého národa. Že řeknu, že Francie je mírumilovná, a nyní jenom svedená, a že ne každý Angličan je proradný farizej, že se vyslovím proti oné vlně hněvu, jež se vzedmula v Německu proti jeho utiskovateli. Já vím, bylo by fér říct to nahlas, a vím, jak krásné je horlit pro spravedlnost. Ale pro krásu není v čase žádný prostor, a neplatí nic než krása činu a spřízněné ctnosti: odvaha, rozhodnost, víra. Ten, kdo se zatím nezapojil do boje, nesmí přinejmenším druhému v boji bránit, nesmí předhazovat požadavek lidskosti tomu, jehož hněv a chrabrost sledují jinou, nepochybně vyšší zákonitost, než je tomu u pouhého pozorovatele. V okamžiku, kdy voják tiskne spoušť, nesmí myslet na to, že jeho nepřítel nechtěl válku a že jeho žena a děti na něj doma s obavami čekají, a podobně celý národ musí niterně a živelně bez váhání nenávidět jiný národ, když ohrožuje smysl jeho bytí. A tuhle nenávist proti vám, přestože ji sám necítím, nechci mírnit, protože plodí vítězství a hrdinskou sílu. Teď není čas na individuální postoje, na osobní spravedlnost. Nečekejte tedy, ačkoli jsem vám tolik zavázán, že vám budu advokátem! Ctěte mé mlčení, tak jako já ctím to vaše, stejně tak bych mlčel, pokud byste povzbuzovali váš národ proti Německu. To, zač jsme si jeden druhému vděčni, nemůže být nyní bráno v potaz. Teď jde o všechno a národy neplatí slovy, ale zbraněmi: ponechme stranou svoji malou spravedlnost slov a obětujme svá přátelství vyššímu společenství, jehož osud se právě utváří. Zarážející je článek samotný, zejména s ohledem na autorovu humanisticky zaměřenou tvorbu, dvojnásob zarážející je, jak jej Stefan Zweig interpretuje s odstupem let. V knize Svět včerejška,a již Zweig dokončil před ukončením svého života v roce 1942, se lze dočíst, jak ohlížeje se zpět vidí sám sebe a své postoje ze začátku první světové války včetně Přátelům v cizině. Mimoběžnost obou stanovisek, ať už vědomá či nevědomá, je stěží pochopitelná.
… Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat.
… Téměř všichni v Německu, ve Francii, v Itálii, v Rusku, v Belgii poslušně sloužili „válečné propagandě“, a tím masovému šílenství a masové válečné nenávisti, místo aby proti ní bojovali.
… I ti nejmírumilovnější, nejdobrotivější byli jako opilí vůní krve. Přátelé, které jsem vždy znal jako individuality a dokonce jako duchovní anarchisty, se změnili přes noc ve fanatické patrioty a z patriotů v nenasytné anexinoisty.
… Že já sám jsem tomuto náhlému vlasteneckému opojení nepodlehl, za to jsem nikterak nemohl vděčit nějaké zvláštní střízlivosti nebo jasnozřivosti, nýbrž dosavadnímu způsobu svého života.
… Tu zbývalo už jen jedno: stáhnout se do sebe a mlčet, dokud si ti druzí horečnatě blouzní a běsní. Není to tak snadné.
… Po několika týdnech, rozhodnut, že se budu této masové psychóze vyhýbat, jsem se přestěhoval na jedno venkovské předměstí.
… Samo o sobě nepomohlo, že jsem se stáhl. … Napsal jsem článek s titulem Přátelům v cizině, kde jsem se přímo a ostře distancoval od nenávistných fanfár těch druhých, vyznal, že všem přátelům v cizině, jakkoli nyní spojení bylo nemožné, chci zůstat věrný… Jen jedna jediná věta – „nechť zvítězí kdokoli“ – padla za oběť cenzuře.
… O čtrnáct dnů později, už jsem na ten článek téměř zapomněl, jsem našel dopis opatřený švýcarskou známkou a ozdobený razítkem cenzury a už podle důvěrně známých tahů písma jsem poznal ruku Romaina Rollanda. Musel ten článek číst, neboť psal: Non, je ne quitterai jamais mes amis (já své přátele nikdy neopustím).
… V Mercure de France polemizoval jeden z mých francouzských přátel proti mému článku Přátelům v cizině, ale tím, že ho v předstírané polemice otiskl přeložený do posledního slova, propašoval jej šťastně do Francie a každý ho tam mohl číst.
Zweig, Stefan: Tagebücher, Frankfurt 1984;
An die Freunde im Fremdland,
https://www.asymptotejournal.com/nonfiction/stefan-zweig-to-friends-in-foreign-land/german/;
Svět včerejška, Torst 1994