Jako připomínku 30 let starých událostí přinášíme úryvek z přednášky Jaromíra Procházky, středoškolského učitele dějepisu a historika, organizátora letních nezávislých kurzů historie v 80. letech. Text je součástí jeho přípravy na přednášku na Zbytově v r. 2008, kde došlo u příležitosti jeho osmdesátin k setkání řady jeho bývalých žáků a sympatizantů. Jak vzpomínají účastníci, „v přírodní scenérii nad usedlostí Zbytova přednášel a mohutně diskutoval se zúčastněnými na téma „V čem byla revoluce 1989 slabá“.
Poté, co se rozpadla diktatura sovětského typu v Polsku, Maďarsku, NDR a Bulharsku, došlo u nás v den výročí zavření českých vysokých škol roku 1939, v pátek 17. listopadu 1989, k demonstraci studentů. Volali: Chceme novou vládu! Na Národní třídě je policie brutálně napadla a zástupci většiny fakult pražských vysokých škol žádali potrestání viníků těchto násilností. Současně požadovali odstoupení politiků odpovědných za politickou krizi včetně prezidenta Gustáva Husáka a generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, zrušení článku ústavy o vedoucí úloze KSČ, osvobození politických vězňů a všelidovou diskusi o současných poměrech. Na podporu těchto požadavků vyzvali všechny občany ke generální stávce dne 27. listopadu. Ke studentům se přidala všechna pražská divadla a z nezávislých iniciativ se ustavilo Občanské forum (OF). Klíčovou úlohu zde hrál Václav Havel.
Vedení KSČ zvolilo složitou taktiku. Pokojná shromáždění již policie nenapadala, o to usilovnější bylo v mediích obviňování protisocialistických živlů, emocí a vášní. Počítalo se s tím, že se hnutí nerozšíří z Prahy, a tam že po čase opadne. Ukonejšit měly okrajové, studentům a mládeži vstřícné hlasy ve Svazu socialistické mládeže, patřícím KSČ, v denících Mladá fronta, Svobodné slovo a Lidová demokracie. Jenže tyto složky se postupně vymykaly předákům KSČ z rukou a přecházely k OF.
K prvnímu masovému shromáždění na Václavském náměstí došlo v pondělí 20. 11. a současně z podnětu Jaroslava Šabaty na 30 tisíc lidí demonstrovalo v Brně. V úterý mohl již Václav Havel mluvit na ozvučeném náměstí. Stávkující studenti vstoupili do zápasu o ulice měst. K nepoznání je měnily plakáty nezávislých názorů, StB je strhávala, avšak hlas svobody, město po městu, převládl. To, co si lidé dosud říkali vskrytu, křičelo se všech stěn: Sledujte skutečnost a ne televizi! Rodiče, dejte dětem k Vánocům svobodu!
Předseda československé vlády Ladislav Adamec vstoupil v jednání s OF. Odpůrci ústupků se v noci na středu pokusili soustředit do Prahy oddíly Lidových milicí z jiných měst, mluvilo se o tancích, nakonec se však zasáhnout neodvážili. Ve čtvrtek 23. 11. dopoledne člen vedení KSČ nepochodil v ČKD a dělníci odtud za skandování Čékádé je tady! Čékádé je tady! vpochodovali na Václavské náměstí.
To už dosavadní mocipáni začali ustupovat. Z předsednictva ÚV KSČ vypadli staří, zkompromitovaní svou zradou v roce 1968. Nová politika však nenastoupila. Šéfredaktor Rudého Práva dále trval na správnosti sovětského vpádu.
V sobotu 25. listopadu povolili v TV přenos slavnostní mše ve svatovítském chrámě na počest blahořečení Anežky české, odpoledne mítink na letenské pláni s asi milionovou účastí v záplavě československých vlajek, večer televizní projev Václava Havla.
Když vedení KSČ nepořídilo v Praze, soustředilo se na zmaření generální stávky na venkově. Její úspěch předčil všechna očekávání. Nezbylo než s OF skutečně jednat. Poslanecká sněmovna vypustila z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ, ministerstvo školství zrušilo výuku marx-leninismu na vysokých školách. A při tom tato strana nevěděla nic jiného, než držet zbylá privilegia, Lidové milice, ředitele komunisty, základní organisace na závodech, budovy KSČ. A pořád zůstávalo pod pokličkou, kdo je odpověden za masakr na Národní třídě.
Sjezd JZD neměl naději na ohlas na venkově, jakmile se zveřejnilo stranické zastoupení účastníků a jejich postoj k hercům. Nic nepomáhali stoupenci, kteří uměli jen žádat přerušení jednání s OF.
To už nešlo. Ztrácel vyhlídky i L. Adamec. Jeho nová vláda desíti členů a pěti nečlenů KSČ narazila na odpor dvou set tisíc demonstrantů na Václavském náměstí. Nový šéf KSČ, Karel Urbánek, potom 5. 12. prohlásil: Uskutečňujeme zásadní obrat v politice KSČ. Načež Rudé právo tvrdilo, že výdaje KSČ byly výlučně kryty ze stranických zdrojů, nikoliv ze státních prostředků, aby hned nazítří doplnilo: Československý stát refunduje ústřednímu výboru KSČ náklady na investiční výstavbu kolem 300 mil. Kčs ročně a 70 mil. Kčs na propagandu, stranická muzea, Lidové milice a další.
Výsledkem byla 10. 12. 1989 československá vláda Mariana Čalfy. Z 21 členů bylo 9 komunistů, po dvou ze strany lidové a socialistické a osm nestraníků. Devět ministrů se těšilo důvěře OF. Byli to dva komunisté, dva lidovci a pět nestraníků. Choulostivé ministerstvo vnitra měl řídit předseda vlády spolu s dvěma místopředsedy Valtrem Komárkem a Jánem Čarnogurským. Ministrem zahraničí se stal Jiří Dienstbier, financí Václav Klaus.
Předsedou národního shromáždění byl zvolen Alexander Dubček, presidentem republiky 29. 12. Václav Havel. Západní agentury poznamenaly, že OF je ohromeno tím, že KSČ vyhověla všem jeho požadavkům.
Došlo ke kladné odpovědi na otázku evangelického faráře bez státního souhlasu Jana Dusa z 24. 2. 1989, zda naši komunisté budou schopni předat vládu demokratům pokojně a spořádaně.
Rozpad diktatury sovětského typu u nás překvapil, rozpad sovětského boku překvapil ve světě vůbec. Ke zvratu došlo v době, kdy většina lidí v Československu tak či onak vzala na vědomí, co stávající režim o sobě tvrdil, že zde bude na věčné časy. Naučili se v jeho poměrech chodit, na změnu, natožto na nápravu, nemyslili.
Jak se však ukazovalo, že držitelé moci nejsou dále již schopni vládnout, narůstala menšina těch, kteří toužili po svobodě. Významně ji posílili studenti a mladí dělníci, kteří nechtěli následovat starší generaci a vklouznout do ponižujícího chomoutu kádrování a fízlování.
Padl režim, který se nestaral o nic více než o udržení své moci. Měnícími se způsoby, ale neustále, hleděl ve společnosti navozovat ovzduší občanské války, bdělosti a ostražitosti vůči všem a všemu, co by překračovalo meze jím určované. A vláda komunistické strany, která se takto zajišťovala, se rozpadla vlastní nemohoucností, aniž by se musilo použít násilí, sametovou revolucí.
Ta vycházela ze zásady vyjádřené v provolání 15. 10. 1988: Demokracie pro všechny. Tedy ne jenom pro chartisty, ne jenom pro disidenty všeho druhu, ne jenom pro ty, co v listopadu demonstrovali, co nikdy nebyli v komunistické straně, co v ní nezůstali po její porážce. Ovšem pro všechny – demokracie, dodržování zákonů, starost o společnost, ochota přijmout lepší argumenty, láska k pravdě.
Sametová revoluce ve své krátké době ukázala společnost v jejím nejlepším světle. Přívětivou. Češi a Slováci, jako v řadě předchozích klíčových historických situací, postupovali shodně. Dokonce i kriminalita viditelně poklesla.