9/2012

Rozhovor s profesorem Traugottem Jähnichenem

Traugott Jähnichen je od roku 1998 profesorem křesťanské sociální nauky na bochumské universitě. Je spoluvydavatelem Časopisu pro evangelickou etiku (Zeitschrift für evangelische Ethik) a Almanachu sociálnějšího protestantismu (Jahrbuch Sozialer Protestantismus), členem Komory pro sociální pořádek Evangelické církve v Německu a členem teologického i sociálního výboru Vestfálské evangelické církve. Ve středu jeho vědecké práce stojí zájem o dějiny protestantismu a diakonie spolu se sociální a ekonomickou etikou.

„Irene good mi zazpívejte!“ Tento verš zazpíval jistý rád by nezjistitelný evangelický básník. Ireno, bye-bye! Stala se nám písní tato femme fatale evangelického pražského bohosloví. Na pohřbu Pavla Skály zazpívala „Vozíčku ke mně leť“. Má teď, kdo by jí zazpíval, kdo by vyzpíval naše generační blues? Vždyť i z Edinburghu přivezla Sváťovu píseň „Víra“.

Job 14, 1–22

Se jménem Dominik Duka jsem se setkal v minulosti již dvakrát. Poprvé to bylo u příležitosti zřízení komise pro hodnocení díla a činnosti Mistra Jana Husa.

Kniha Psaní nebo život (L’écriture ou la vie) od Jorgeho Sempruna se dotýká mnoha témat a je zajímavá z mnoha úhlů.

V Americkém kulturním centru v Praze (Tržiště 13) byla 3. října představena kniha Odkaz naděje – Martin Luther King Jr., Vybrané články a projevy. Vydalo SocioLOgické Nakladatelství (SLON) 2012, s předmluvou Erazima Koháka.

Jak může někdo říct, že hledání Boha, přesněji „karamazovské hledání Boha“ má „jen málo společného s Biblí, s křesťanstvím, s vírou“?

Nejsou výroky tohoto typu příkladem zavádějícího zjednodušování? Nepřemýšlet, netázat se, Boha nehledat. Nečíst Dostojevského, a pokud ano, tedy s určitým předporozuměním.

Štefan Jakoby (*26. júl 1941–† 22. marec 2012)

Sociální rozdíly se prohlubují, chudí se stávají katastrofálně chudými, bezdomovců přibývá, policie se stará, aby neobsazovali polozbořené stavby, chaty, aby se nezdržovali pod veřejnými přístřešky jako jsou nádraží a třebas hypermarkety, zkrátka, aby nikde nebyli vidět. Zdravotní péče o tyto bezprávné lidi?

Nad novým albem kapely Woven Hand

Kapela Woven Hand z amerického Denveru je pozoruhodným fenoménem a svého druhu téměř legendou. Otevřeně a přímočaře křesťanských kapel, které by současně byly zajímavé a podnětné z čistě uměleckého hlediska, mnoho není. Je smutnou pravdou, že tam, kde se umělec pokouší otevřeně hovořit o své lásce k Bohu, příliš často sklouzává do bezzubých klišé, kýčovitosti a dojem z takové hudby je v lepším případě rozpačitý. Woven Hand naproti tomu už nějakých deset let přicházejí z tvorbou originální a autenticky působivou, a to z hlediska hudebního i textového. I díky tomu se těší značné mezinárodní popularitě nejen mezi křesťany, ale také v sekulárních kruzích. A není nepravděpodobné, že jde o jednu z nejvýznamnějších alternativních kapel současnosti. Album The Laughing Stalk, které vyšlo přibližně před měsícem, považuji za vhodnou příležitost k prozkoumání jejích specifik.