„Irene good mi zazpívejte!“ Tento verš zazpíval jistý rád by nezjistitelný evangelický básník. Ireno, bye-bye! Stala se nám písní tato femme fatale evangelického pražského bohosloví. Na pohřbu Pavla Skály zazpívala „Vozíčku ke mně leť“. Má teď, kdo by jí zazpíval, kdo by vyzpíval naše generační blues? Vždyť i z Edinburghu přivezla Sváťovu píseň „Víra“. Ten nejrockovější příspěvek k našemu přání být Písní Mojžíšovou. My hudební ignoranti se umíme vyjádřit nanejvýš poezií. A mně tu zbývá jen místo pro prózu. Žádná nová píseň, jen šance pro nový prostor, otevřené dveře do svobody. Vrátka nás neděsí, jak zpívá Sváťa svou píseň věnovanou Karlu Krylovi. Jen ta zkratka nás předěsí, že je tak krátká! Sváťa se pro naši generaci stal písní, která je srozumitelná i těm, kdo jdou naším životem v těsné blízkosti. Irena to dovedla vyjádřit svým ženským přístupem. Pro ni bylo „too late“ potřebou lásky k tomu, kdo jí je schopen se otevřít. Otevírala své srdce na dlani na kazatelně i v bezpečí hovoru, který je sevřen zdmi zpovědního tajemství.
Sváťa oslavil sedmdesátku, Irena zemřela. A co na to říká naše srdce? Neprobíhá tím údolím příliš prudce? Jak odpovíme? Stanou se nám písní, jež je modlitbou nadvakrát? Jednou zazpívána, podruhé prožita. Být písní pro druhého, není to také jedno blahoslavenství? To toho čistého srdce? Nevidíme přes ně právě Boha těmi dvěma svědky přímo tváří v tvář?
Když nám někdo moc chybí, když prázdnota na nás otevírá chřtán svou zející hubou, nedostaneme strach, že by nás mohla pohltit? V té chvíli je však zcela zjevné, že nikdo v tomto světě není zastupitelný. Jako je nezastupitelné místo církve ve společnosti, právě tak nezastupitelný je každý křesťan, natož křesťanka. Kdyby v našem světě chyběla píseň, kdyby v chóru nebeských chval chyběl andělský zpěv, bylo by cosi v nepořádku a nedostatku. Zpěv, vyjádřený lidským hlasem, je každému jeho vlastní, nevyměnitelný a nezastupitelný. Individuální jako naše chuť, a o hlase to platí dvojnásob. I kdyby člověk zpíval tak falešně, že by to poznal i hudebně hluchý, stále ještě náš hlas vyjadřuje lidskou jedinečnou roli v životě.
Nezastupitelná Irena, jejíž zpěv teď zní v chóru andělů, se nám stává odleskem toho Božího poslání, úkolu. Potkali jsme ji. Přes ni nám do našeho života Pán Bůh něco daroval. A to, že si toho byla vědoma, je o to cennější. Větší důvod vděčnosti za její život. Poctivější a krásnější modlitba a chvála Hospodina. Ti Bohem poslaní nás učí tomu, abychom si byli vědomi, a svým svědomím odpovídali přijetím našeho vlastního úkolu. To, že jsme nezaměnitelní, nám dává důstojnost. Stojí však před námi i jako nárok. Odpovíme svou vírou, kterou máme z milosti, z darma, darovanou, tím že ji budeme i žít?
Modlit se dvakrát. Za sebe i spolu s druhými. Good-bye! Sbohem! Je to břímě. Avšak tím, že je Ježíš pomáhá nést, není těžké a neunesitelné. Je jako píseň, která zpívá o smutku, blues. Tím, že se zpívá, je lehčí, než kdyby smutek zůstal beze slov, bez hlasu, v prázdnu.