Job 14, 1–22
„Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“
Jak na vás tento text působí? Jaké pocity ve vás vyvolává? Vyjadřuje také vaše myšlenky a obavy? Nebo jsou vám podobné myšlenky a obavy cizí? Připouštíte si existenciální otázky o smyslu života a jeho budoucnosti? Nebo pravdu o lidském údělu (totiž o zániku a pomíjení) vytěsňujete z mysli dokud jen lze? Patří myšlenky na hranice, limity, konec a zánik (ona různá „mementa mori“) do našich všedních dnů a tučných let, nebo mají své místo pouze v čase nouze a strádání? Má smysl si jimi kazit hezké chvilky nebo se jimi stačí zaobírat, až když nám život přinese chvilky krušné a tyto existenciální otázky nám tak či tak položí?
Asi na málokteré otázky se nám chce méně hledat odpověď než na ty, které se bolestivě dotýkají bytí a nebytí naší existence. Však také ne nadarmo má tato Jobova promluva podobu zoufalé litanie (nářku), jak i sám Job připouští: „Mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mě hořkost mé duše“ (Jb 7,11) Je výkřikem úzkosti, kterou vyslovuje za nás za všechny. „Zhyne-li člověk, kam se poděl?“ – dal by se onen výkřik shrnout do jediné věty. Mrazí nás spolu s Jobem z toho do neznáma otevřeného konce. Z té černé díry, která čeká na konci a pohlcuje vše živé, ba i neživé, jak čteme dále: „…hora se rozpadne a zřítí, skála se pohne ze svého místa, …z moře se vytratí vody, …řeka opadne a vyschne.“ Nic netrvá věčně, nic nezůstává navždy, všechno pomíjí. Zůstává a je nám dána pouze přítomnost, která trvá jen teď a tady. Zůstává a je nám dáno každé dnes, jako by nás nářek nad vším pomíjením chtěl naučit. Neboť, jak praví moudrý Kazatel: „Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť i živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí naprosto nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.“ (Kaz 9,5–6) Proto pamatuj na smrt, na konec, na ohraničenost času – smíme si na otázky z úvodu kázání odpovědět. Ne proto, aby nás ovládl děs z konce, ale abychom dokázali uchopit čas nám vyměřený.
Hlavním tématem Jobovy promluvy ale není hrůza z konce a nebytí, nýbrž rozhovor s Bohem, hledání vztahu s Ním, touha po Boží blízkosti. Lze to vyčíst z toho, jak je text vystavěn. Zkusme se na obsah promluvy podívat očima hlavních aktérů. Vnímat text podle osob, které se tu střetávají. Uvědomit si, kdo přesně tu vystupuje a jaké aktivity, činnosti, děje jsou mu připsány. První, o kom je tu řeč, je člověk (popř. muž). A ze sloves se dozvídáme, že: „má krátký věk, …vzejde a záhy zvadne jako květ, …prchá jako stín, …neobstojí, ….nepřekročí cíl daný Bohem, …neví, …souží ho tělo, …truchlí sám nad sebou, …odejde, …zemře a rozpadne se, …ulehne a nepovstane, …neprocitne a neprobudí se, …zhyne.“ Celý jeho život je prostoupen limity, konci a zanikáním. Skládá se z malých smrtí, které zcela jistě vyústí ve smrt konečnou. Druhým aktérem je zde Bůh, který: „upírá zrak na člověka, …přivádí ho na soud, …má v rukou lidský čas, délku života, budoucnost, …ničí naději člověka, …dotírá na něho a mění jeho tvář, …vyhostí ho.“ To jsou zvláštní, nezvyklé činnosti, které zde Job Bohu připisuje. Tak přece Boha neznáme. V našich očích se projevuje jako: Pán zvoucí na hostinu, jako Ten, který zve na cestách nehodné, jako Otec, který vychází v ústrety marnotratným, jako ten, kdo odpouští dluhy, jako Láska, která se pro člověka obětuje. Jak tedy rozumět tomu, že ničí naději a dotírá?
Možná nám pomohou slova ze 7. kapitoly knihy Job, která tématiku dnešní (14. kapitoly) rozvíjejí. Čteme tam: „Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš? Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu?“ (Job 7,17nn) To, co mají 7. i 14. kapitola společné – je důraz na oči Hospodinovy. Přesto, že je člověk tak křehký a pomíjivý jako prach, vánek, vadnoucí tráva – není Bohu lhostejný. Naopak Bůh (jak napovídá Jobovo označení „hlídač lidí“) bdí nad kroky a cestou každého člověka. Věnuje mu stálou pozornost. Upírá na něj svůj zrak – aby se mu „z očí“ neztratil. Aby se nedostal na scestí. Proto „ničí naději člověka“ (totiž všechny naše falešné naděje a pomíjivé sny), proto „na něho dotírá“ (totiž nedá mu pokoj: nedovolí mu ustrnout, maří jeho pyšné stavby a počiny, kterými chce udělat jméno sám sobě), proto „na člověka dohlíží každého rána a každou chvíli ho zkouší“ – aby tříbil jeho myšlení, vnímavost, schopnost vztahovat se k jinému objektu než k vlastnímu já. Aby ho naučil rozlišovat podstatné od nepodstatného a tím podstatným pak naplňovat přítomnost – onen krátký čas nám svěřený. Mění naši tvář svým upřeným pohledem: tím, že nás nenechá napospas sobě samým, ale vybízí nás ke vztahu.
Jakkoliv je dnešní text plný nepříjemných (úzkost vzbuzujících) otázek, jakkoliv nás může děsit nemilosrdně syrovým popisem lidského údělu jako konečného bytí, jakkoliv nás může deptat oním stálým nárokem na proměnu naší osoby a na kvalitu našeho bytí a vztahů, jakkoliv se můžeme pod tíží osobních břemen a zkoušek hroutit jako Job, který za všechny zkoušené a trpící prosí: „Odvrať od člověk své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou“, není ani tento nářek zcela prost naděje. Ačkoliv Job v předchozích kapitolách proklíná den svého zrození a touží po smrti, která by ukončila jeho trápení, smíme i v té jobovské touze „mít už to za sebou“ (kterou znavení a vyčerpaní bolestí, nemocí, životem tak často pociťují) vyčíst touhu po něčem jiném než je konec. A sice: právě po (již zmiňované) Boží blízkosti, jak prozrazují mimoděk další Jobova slova: „Kéž bys mě schoval, než pomine tvůj hněv a pamatoval na mě, …kéž bys počítal mé kroky a moji nepravost bys zastřel.“
A snad nejzřetelněji je Jobova touha po překonání konečnosti vyjádřena zmínkou o stromu: „Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi …a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.“ Ten obraz je nám (křesťanům) důvěrně znám z mesiášského zaslíbení Spasitele. Věříme v to, co Job jen tušil: totiž že Bůh má moc v koncích stvořit nový začátek, jak to ukázal v příběhu svého Syna Ježíše Krista. Stačí „jen“ (a jsem si vědoma, že toto jen je velké slovo) umět pít z tohoto zdroje života, naděje a síly jako ten ztrouchnivělý pařez a nepřestávat pučet, růst a nést ovoce. Amen