Nesnesitelnost paměti. Jorge Semprun: Psaní nebo život

Číslo

Kniha Psaní nebo život (L’écriture ou la vie) od Jorgeho Sempruna se dotýká mnoha témat a je zajímavá z mnoha úhlů. Přináší příběh jednoho filosoficko-literárního hledání a zrání, nepřímo nabízí vhled do života generace autorů tvořících v období kolem 2. světové války, zmiňuje účast v Komunistické straně Španělska i vystřízlivění z komunistického přesvědčení. Nicméně to vše je pouze koloritem k hlavnímu sdělení knihy, jímž je pokus vypořádat se se zkušeností smrti a absolutního zla – v podobě holokaustu.

Autor přibližuje téma holokaustu a koncentračních táborů a s tím související otázky jinak než ostatní. Na rozdíl od většiny autorů, kteří zpravidla popisují zejména utrpení a hrůzy koncentračních táborů, formy mučení, páchaná zvěrstva, zrůdnost a nelidskost věznitelů, se Semprun zaměřuje na reflexi svého prožívání a myšlenek a důmyslně je pojmenovává a třídí, přičemž akcentuje věci, důrazy, souvislosti, které druzí opomíjejí (např. zvědavost na život vně lágru, na to, co se za léta věznění událo ve společnosti, co bylo napsáno; proměnu sebe sama). Snaží se zachytit esenci a podstatu prožitku, emoce, zkušenosti spíš než je pouze popsat. Možná díky tomu lze některé existenciální momenty jeho prožívání, zvláště otázky týkající se úzkosti a smrti zobecnit a v určité míře sdílet.

Celou knihou se táhnou jako jakási osa tři základní témata: smrt, paměť, psaní. U Sempruna je však výstižnější hovořit spíše o nerozlučné trojici modů prožívání. Smrt, paměť a psaní jsou v jeho vnímání veličiny navzájem propojené, navzájem se ovlivňující a podmiňující a právě jejich spojení, provázanost, prolínání působí autorovi největší životní trýzeň, neboť smrt, kterou zažil, prožil a přežil, jej znovu a znovu zabíjí, když ji nosí v paměti a psaním oživuje. Proto – a to se stává na dlouhá léta podstatou jeho životního zápasu – se snaží vzpomínky vytěsnit a psát přestat, jak výstižně čteme na s. 170: „Zvolil jsem zapomnění a pomocí nejrůznějších lstí jsem si vypracoval strategii dobrovolné, nemilosrdně důsledné amnézie, nepříliš přívětivou vůči mé vlastní identitě, založené hlavně na hrůze – a nejspíš i na odvaze – zážitků z koncentráku. Stal jsem se někým jiným, abych mohl zůstat sám sebou.“

Volí strategii zapomnění a snaží se paměť i potřebu psát umlčet touhou po životě, vášní, láskou. V závěru života však poznává, že tato strategie byla iluzí. Zkušenost smrti a zla, sebe sama touto zkušeností poznamenaného, bolest z toho plynoucí nemůže ani ignorovat, ani zapomenout, a proto – po šestnácti letech mlčení – začíná o své zkušenosti z mládí psát. Tak pomalu, bolestně (ale též osvobodivě) vzniká postupně řada knih, které jeho koncentráčnickou zkušenost různými prostředky a formou přibližují.

Kniha Psaní nebo život se vypořádává snad nejvíce s otázkou smrti. Smrt zde není prvotně vnímána jako událost vzdálená kdesi v budoucnosti, nýbrž je netradičně nahlížena rozprostřena v čase. Bytuje v přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Je žita, prožívána i přežita, aby se vzápětí nemilosrdně vynořila uprostřed života, v každodenních reáliích, v okamžicích blízkosti. Jakoby byl život díky zkušenosti s masovou smrtí v koncentrácích smrtí navždy infikován. „Od chvíle, kdy jsem se vrátil z Buchenwaldu – a ještě přesněji od chvíle, kdy jsem tenkrát v Asconě upustil od záměru psát –, jsem žil, a přitom se od smrti vzdaloval. Byla v mé minulosti, každým uplynulým dnem vzdálenější: jako dětství, první lásky nebo první četba. Smrt byla prožitá zkušenost a vzpomínky na ni bledly. Žil jsem v nenucené nesmrtelnosti navrátilce se záhrobí. Ten pocit se později, když jsem vydal Velkou cestu, změnil. Od té doby byla smrt stále v minulosti, ale minulost se přestala vzdalovat a mizet. Právě naopak, stávala se znovu přítomnou. Začínal jsem postupovat proti proudu svého života k tomuto prameni, k této počáteční nicotě. Náhlé oznámení smrti Prima Leviho, ta zpráva o jeho sebevraždě, od základů převracela celou perspektivu. Znovu jsem se stal smrtelným. Možná jsem před sebou neměl jen těch pět let života, které mi chyběly, abych dosáhl věku Prima Leviho, ale smrt byla opět vepsána v mé budoucnosti. Položil jsem si otázku, zda mě ještě čekají vzpomínky na smrt. Nebo teď už jen předtuchy.“ (s. 185)

Neméně poctivě se Semprun vypořádává také s pamětí. Rozjímá o tom, jak paměť pracuje, zda dokáže věrohodně zachytit a předat věci tak, jak se skutečně udály, a především, zda je člověk povinen podávat svědectví a mluvit za umlčené oběti, či má právo mlčet, když jej svědčení ničí. Zkušenost smrti a zla v Buchenwaldu pro něj není nepopsatelná, nýbrž nesnesitelná, neboť čas nijak netlumí intenzitu této zkušenosti a pouhým popisem ji nelze postihnout. Je to zkušenost nesnesitelná pro svědky, kteří ji prožili, stejně jako pro ty, kterým je dosvědčována, a pamětníky ničí nejen tím, že zůstává v jejich bytí vypálená do morku kostí a nelze zapomenout, ale i tím, že zároveň nelze vypovědět, předat dál, sdělit a sdílet. „U lidí zvenčí jsem se setkával jen se dvěma způsoby reakce. Jedni se vyhýbali jakýmkoli dotazům a chovali se, jako byste se vrátili z obyčejné cesty do ciziny. Tak už jste se vrátil! Ale bylo to proto, že se báli odpovědí, měli hrůzu z morálního nepohodlí, jaké by jim mohly přinést. Druzí kladli spoustu povrchních a hloupých otázek typu: bylo to drsné, co?, ale když jste jim odpovídali co nejpravdivěji z největší, temné a nevýslovné hlubiny prožité zkušenosti, třeba i jen stručně, umlkali, zneklidněli, mávali rukama, vzývali kterékoli nápomocné božstvo, jen abychom už přestali. A upadali do sklíčeného mlčení, jako se padá do prázdna, do černé díry nebo do spánku. Ani jedni vlastně nekladli otázky proto, aby se něco dozvěděli. Ptali se ze zdvořilosti, jen tak společensky. Protože se to sluší. Dobré vychování zavazuje. Jakmile se v odpovědích objevila smrt, nechtěli už nic slyšet. Ztráceli schopnost dál naslouchat.“ (s. 106)

Mnoho přeživších z koncentračních táborů našlo smysl svého přežití v podávání svědectví. Svědčili, aby vytrhli nicotě tváře obětí, aby se na spáchané hrůzy nezapomnělo, aby se podobná zvěrstva v dějinách již neopakovala. Semprun však psaní dlouhá léta, téměř celou jednu generaci, odkládal. Jednak proto, že jej vzpomínky vracely zpět „do smrtonosné zkušenosti“ a psát pro něj v podstatě znamenalo rezignovat na život, nikdy se ze smrti nevrátit, nezvládnout dál žít. A jednak proto, že nedokázal psát v 1. osobě: „Můj problém je, že se mi nedaří psaním proniknout do přítomnosti koncentráku, vyprávět ho v přítomném čase… jako by tu byl nějaký zákaz zpodobení přítomnosti… Všechny mé pokusy tedy začínají před tím nebo potom, nebo někde okolo, ale nikdy to nezačíná v lágru… A když se nakonec dostanu dovnitř, když už tam jsem, psaní se zablokuje. …Zaplavuje mě úzkost, znovu upadám do nicoty, nechávám toho…“ (s. 128)

Kniha Psaní nebo život je cenná nejen jako osobité a nevšední svědectví o téměř nesdělitelné zkušenosti smrti, ale také jako svědectví o procesu a možnostech psaní. Jakkoliv Semprun při psaní naráží na různé vnitřní překážky, výsledkem je nakonec kniha s promyšlenou strukturou, osobitým vypravěčským stylem a pestrými stylistickými prostředky, která zkušenost smrti a zla nepopisuje, ale umožňuje do ní (prostřednictvím autorova zápasu a existenciálních či pojmových analýz) vstoupit. A tak čtenář pouze nenaslouchá popisům reálií koncentračního tábora, nýbrž putuje se Semprunem jeho myslí a pamětí, časem, který obsáhne mnohem více než jen dobu jeho věznění. Semprun jej vtahuje na cestu za bránu tábora a umožňuje mu prožít substanci smrti a zla. Pozornost čtenáře si udržuje rafinovaným užíváním refrénu ať už v rámci kapitol v podobě opakovaných vět, které umožňují dělat odbočky (rozvíjet děj do šíře, cestovat v čase, vzpomínat, asociovat a poté se vracet zpět a myšlenku, příběh, pointu dokončit). Tak také v rámci celé knihy v podobě opakovaných myšlenek, které zazní na začátku a posléze na konci, ovšem s jiným sdělením.

Zkušenost smrti jako celoživotní prožitek – tak by se dal obsah knihy Psaní nebo život shrnout. Avšak jakkoli zkušenost smrti rozleptává celý jeho život „po Buchenwaldu“, Semprunův závěrečný part, který pronáší po své návštěvě Buchenwaldu po 47 letech, vyznívá překvapivě smířeně a nadějně: „Věděl jsem, že se vracím k sobě. U brány do tohoto pekla jsem nemusel zanechat naději, právě naopak. Zanechal jsem tam stáří, svá zklamání, kiksy a škrty svého života. Vracel jsem se k sobě, tedy do světa svých dvaceti let, se vším jeho hněvem, jeho vášněmi, jeho zvídavostí i smíchem. A zejména s jeho nadějí. Nechal jsem u brány všechno to smrtelné zoufalství, které se mi během života nahromadilo v duši, a našel jsem naději svých dvaceti let, již zvýraznila smrt.“ (s. 216)

Jorge Semprun: Psaní nebo život, Nakladatelství G PLUS G, Praha 1997