Nad novým albem kapely Woven Hand
Kapela Woven Hand z amerického Denveru je pozoruhodným fenoménem a svého druhu téměř legendou. Otevřeně a přímočaře křesťanských kapel, které by současně byly zajímavé a podnětné z čistě uměleckého hlediska, mnoho není. Je smutnou pravdou, že tam, kde se umělec pokouší otevřeně hovořit o své lásce k Bohu, příliš často sklouzává do bezzubých klišé, kýčovitosti a dojem z takové hudby je v lepším případě rozpačitý. Woven Hand naproti tomu už nějakých deset let přicházejí z tvorbou originální a autenticky působivou, a to z hlediska hudebního i textového. I díky tomu se těší značné mezinárodní popularitě nejen mezi křesťany, ale také v sekulárních kruzích. A není nepravděpodobné, že jde o jednu z nejvýznamnějších alternativních kapel současnosti. Album The Laughing Stalk, které vyšlo přibližně před měsícem, považuji za vhodnou příležitost k prozkoumání jejích specifik.
Vedle energičnosti, kterou The Laughing Stalk navazuje na podobně ostrou desku The Threshingfloor a liší se tak od o něco pomalejších a meditativnějších alb jako je například Mosaic, člověka pravděpodobně na první poslech nejvíc upoutá naléhavý vokál frontmana Davida E. Edwardse. Evangelikál Edwards, kterého v mládí oslovily kapely jako Joy Division a AC/DC, byl zklamán, že na křesťanské scéně nejsou kapely, které by dokázaly předávat křesťanskou zvěst dostatečně přesvědčivě. Dekadentní rockeři jej oslovovali, ale chybělo mu u nich to správné svědectví. A to z něj nakonec udělalo zásadní osobnost současné křesťanské hudby. Na jedné straně je tu zvuk pohybující se někde mezi rockem a temným folkem a intensivní pocit existenciální tísně (či naléhavosti), na straně druhé Edwardsova poesie, z níž se dozvídáme, že „leopardí pes nemůže měnit své skvrny“ a zároveň „toto je koruna od živého Ducha, od Ducha svatého“ (obojí v úvodní písni Long Horn), o Samsonovi i liškách na vinici (v písni Maize), o Achabovi i Eliášovi (v písni As Wool), ale především o Edwardsově hluboké víře, která se promítá nejen do všech těch biblických obrazů, ale je zřetelná také (a možná především!) z jinotajnějších pasáží jeho textů i výše zmíněné síly jeho hlasu.
Některé texty na albu The Laughing Stalk jsou na první poslech možná příliš přímočaré a jednoznačné – týká se to například písně Coup Stick – ale není v nich ani náznak banality. V souhře s hudbou, která zde má podobu ponurého a v tom nejlepším slova smyslu těžkopádného a repetitivního rocku, navíc působí úplně jinak než kdyby se s nimi vytasila lacině usměvavá chválící kapela. Paradoxně je to právě ta temnota a zdání jakéhosi zoufalství či smutku, co dodává hudbě Woven Hand autentičnost a sílu. K tomu, aby vynikla naděje a víra, je třeba vnímat tmu, ze které vyzařuje. Hudba Woven Hand se tak v něčem podobá filosofii Sørena Kierkegaarda. S tou má Edwardsova poetika koneckonců společný ještě jeden výrazný rys – nezabývá se společenskými a politickými otázkami, ale je čistě osobní. V jejím centru stojí blízký vztah člověka k Bohu, což je zásadní prvek, kterým nás může obohacovat nejen David Eugene Edwards a jeho Woven Hand, ale koneckonců celá evangelikální tradice.
Woven Hand – Blíž (Closer)
blíž
než ostatní
blíž
blíž než bratr
neboj se
nedívej se kolem
neděs se
blíž
blíž než ostatní
On stojí blíž
blíž než ostatní
blíž než tvůj vlastní
dech
rychlejší než ruce
smrti
blíž
blíž
blíž než bratr
blíž