PROSCRIPTA příloha Protestanta č. 9/2009
Nebojíš se tmy (básně z roku 2008)
valkýra
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
teď všechny touhy krásnější budou
Nebojíš se tmy (básně z roku 2008)
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
teď všechny touhy krásnější budou
Praotče, jsi stvořitel všech věcí
a řídíš jejich běh.
rozhodl jsi, že lidské bytosti
půjdou novou cestou.
já se rozhodl zemřít.
dnes je dobré zemřít.
ale než se tak stane.
dovol mi něco říct.
HEJ! HEJ!
děkuji ti že jsi mne stvořil
jako lidskou bytost.
děkuji ti za všechna svoje vítězství.
V první polovině listopadu poletíme s Divokými husami do Rožnova pod Radhoštěm podpořit Domov Kamarád. V terapeutických dílnách tu nabízí lidem s mentálním a tělesným postižením zácvik v tradičních řemeslech. Pletou košíky, dělají keramiku nebo třeba obracejí ponožky pro Loanu.
V době, kdy je nutno zvážit, kudy ve zdejším hospodářství dál, a jak restrukturalizovat způsoby, nač stát vydává peníze, nabízí se inspirace z Finska. V článku Pozdrav z Helsinek upozorňují autoři Zámečník, Sedláček, Mejstřík na obdobnost našich a finských potíží a rozdílnost řešení:
Aktuální slovníček biblických pojmů
Rudolfův Majestát (přijatý 1609) může být vnímán jako pouhá episoda vzápětí přehlušená Bílou horu. Může být také vykládán jako nárok evangelíků, který podnítil katolickou stranu k tím usilovnější snaze o prosazení protireformace a absolutismu.
Před nějakým časem jsme na stránkách Protestanta srovnávali dvě důležitá pražská umělecká centra – smíchovskou továrnu Meet Factory a holešovický galerijní dům DOX. Nejsou to ale jediná centra současného umění, kterými hlavní město disponuje.
Nico ter Linden: Povídá se… Podle Marka a Podle Matouše
PKP 9/09 Petr Pazdera Payne: pracovní překlad Žalmu 45
S doprovodem na lyry
synům Kóracha
rozjímavá píseň o lásce
Srdce mé překypuje krásnými slovy
přednesu králi své verše,
můj jazyk je pero hbitého písaře.
„Tlak, strašlivý tlak. Přední řady prchaly před ranami a uvnitř se chvílemi těžko dýchalo. Pak příjezd dvou obrněných transportérů. Konec. Co chtějí? Začnou střílet? Kotel lidí se zmítal, řízen jen pudem sebezáchovy. Přestal jsem pořádně vnímat, co se děje. Strach, ohromný strach, panická hrůza. Probíhal jsem uličkou mlátících příslušníků v podloubí na rohu Mikulandské. Měl jsem štěstí.