Nico ter Linden: Povídá se… Podle Marka a Podle Matouše
Nedávno jsem byl na vernisáži výstavy Jana Merty zde v Brně ve Wannieck Gallery. Tam mě zaujal obraz: Autoportrét z distance. Na obrazu byla část malířových zad a pohled na něho zezadu. Před ním bylo zrcadlo. Abych si uvědomil, jak byl obraz namalován, musel jsem si představit, že při malování obrazu musel mít malíř ještě jedno zrcadlo za zády, aby se viděl. To je pro mne obraz, jakým způsobem Nico ter Linden psal své Povídá se… podle Marka a podle Matouše. Když čteme Lindenovu knihu, uvědomujeme si, že se zvláště při první části dívá Markovi přes záda. Prohlížíme si s ním Markovu knihovnu a je nám jasné, že z 39 starozákonních knih má ohmatanou knihu Žalmů. Lindenovu práci s Markem však vstřebáme teprve tehdy, když jsme si vědomi role dodatečného zrcadla, které v knize přímo nevidíme, ale čím dál zevrubnějším čtením je pro nás neodmyslitelné.
Je to zrcadlo literárně‑kritického čtení, jak je praktikuje amsterdamská škola založená magistrem Breukelmanem. Škola, která chce co nejvíce přihlížet textu, takřka do něho vstoupit. A text vykládat zevnitř a dovnitř našich životů. Chce na základě struktury textu vstoupit do struktury našich životů. Kromě strukturální analýzy však používá komentáře rabínů, jak nám je předložili Strack a Billerbeck. Nico ter Linden však používá pro novozákonní autory také aktualizace z kaplanské služby mezi vězni i duševně nemocnými.
Měl jsem to štěstí, že jsem v poslední době jezdil častěji vlakem mezi Brnem a Prahou. A tak jsem tento jeho druhý díl pro českého čtenáře přečetl natřikrát, tak jak se má pít pivo. Tak se mi vyjasnilo, že první díl o Markovi je psán jako román. Jelikož jsem už deset let farářem a na Marka jsem psal vícero kázání a také ho vyučoval na biblických hodinách, slyšel jsem za tímto textem svou vlastní kulisu jako z pouštěné gramodesky. Od Lindena jsem přesahoval k evangelistu Markovi a zase naopak.
Nico ter Linden má tu schopnost, že nutkavost jeho příběhu nás pohání k tomu, abychom se podívali do Marka. A když s něčím v Markovi máme problém, můžeme se podívat do Nico ter Lindena, tak jak to vidí on. Tak jak to vykládá.
Není to jen povrchní těkání. Je to jak u dobrých elpíček. Když je doposlechneme, pocítíme chuť pustit si je znovu, abychom lépe rozuměli jejich naladění, jejich výzvě. Nechme se i Nico ter Lindenem posunout k četbě Marka a Matouše a od nich zpátky k Lindenovu Povídá se. Než stále dokola, kráčejme dále jako příběh tou novozákonní četbou o dobré zprávě pro náš svět. Nechme se vést gramatikou novozákonních příběhů a vepišme si ji do osnovy našich životů!
Je to příběh, na jehož počátku je jasně řečeno, kdo byl ten zavražděný. Jeho příběh nekončí. Proto se poslední kapitola části „podle Marka“ jmenuje Konec, který koncem není. Toto Markovo evangelium nás nutí, abychom je četli vždy znova jako příběh na pokračování. Jako příběh, jehož smysl se ukazuje teprve tehdy, když se stává příběhem naším. Čím více evangelium čteme, tím jasněji se nám ukazuje jeho hlavní postava a její charakter. Na počátku Markova evangelia je sice řečeno, že je to příběh Ježíše Mesiáše. Ale právě proto nemáme udělat předčasné závěry, nechat se uvěznit vlastními předsudky. Jen čtěme dál, učme se, poslouchejme, přijměme radost z osvobodivého zdraví i radost nad Ježíšem, že se nám stává Kristem! Román vždy svého hrdinu posouvá dále, hrdina románu se mění tím, čím více čtenáři románu vezmou jeho cestu jako cestu svou, cestu svým vlastním životem.
Zcela jiný způsob čtení nabízí Povídá se podle Matouše. Můžeme si přečíst perikopu z evangelia, po něm určenou kapitolu a od ní zpět k evangeliu. Na této části knihy je to zřetelnější, protože můžeme použít i kapitolu z části podle Marka. Autor nám věnuje svobodu, jak část jeho knihy použít. To je na Holanďanech vzácné, jak naši svobodu dokážou inscenovat.
Že k nim máme blízko, dokládá i způsob překladu této knihy. Např. situace, kdy je Ježíš odmítán, a přesto ví, jaká nálada u lidí za tím stojí, je často ilustrována typickým úslovím. Přičemž překladatel Jan Amos Dus zařadil do textu česká pořekadla tak ústrojně, jako by byla totožná s holandskou předlohou. Tím nás sbližuje. Díky umnosti překladatele můžeme Nico ter Lindena zařadit mezi české autory. I když si vážím Čtení z Bible kralické Ivana Olbrachta i apokryfů Karla Čapka a Viktora Fischla, teprve ter Linden odpovídá na výzvu zaplnit mezeru, která mezi zdejšími literárními parafrázemi bible zeje. Název originálu Het verhaal gaat … lze přeložit též jako „pokračování příště“. A tímto přáním končím.
Text uvedl knihu Nico ter Lindena při setkání s čtenáři v brněnském Centru experimentálního divadla 20. 10. 2009