Nebojíš se tmy (básně z roku 2008)
valkýra
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
teď všechny touhy krásnější budou
okolo mě jde valkýra s vyhaslou cigaretou
její unavené oči vidí jenom kočičí hlavy
průsvitné tramvaje brázdí tu ulici zakletou
město je pisoár a mě v něm stejně všechno baví
okolo mě jde valkýra vlají jí tmavé vlasy
a já pozoruji škrábance na mizející duze
ten komu se podaří najít aspoň trochu krásy
nemusí s sebou všude nosit svou skříňku na iluze
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
teď všechny touhy krásnější budou
zastav se valkýro a zkus na chvíli vnímat večer
jenž se mírně zasněně líhne z pozdního odpoledne
můžeme se spolu smát ale můžeme i brečet
ale dávej pozor ať ta atmosféra nevybledne
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
teď všechny touhy krásnější budou
pijeme slzy máme se rádi
zrcadlo nebe nás k tanci svádí
zapadá slunce má barvu rudou
růže v parku umírají nudou
dívka a stromy (terzanelle)
z okna skleněného domu sleduje dívka černý mrak
roztržitě si zouvá sandály a otevírá okenice
snad chtěla by se rozesmát ale teď zrovna neví jak
ledový vítr vlétne do místnosti a zhasne smuteční svíce
zazpívá píseň o dívce která žije ve skleněném domě
roztržitě si zouvá sandály a otevírá okenice
dívka pohodí hlavou a chvíli jen tak stojí nepřítomně
vítr ji obejme a rozcuchá její dlouhé vlasy
zazpívá píseň o dívce která žije ve skleněném domě
ta zvláštní dívka má velké oči a dlouhé řasy
když vyklání se z okna a pozoruje šedé stromy
vítr ji obejme a rozcuchá její dlouhé vlasy
vítr vylétne ven a jednu tenkou větev zlomí
dívka sní o věcech o kterých nikomu neříká
když vyklání se z okna a pozoruje šedé stromy
stromy se kývají po stěně pavouk utíká
z okna skleněného domu sleduje dívka černý mrak
dívka sní o věcech o kterých nikomu neříká
snad chtěla by se rozesmát ale teď zrovna neví jak
poutník
dnes možná zamilován a příště třeba zase ne
širým světem úzkou ulicí povadlý poutník jde
doprovázen pouze vlastní úzkostí a tmou
někam kde zase úplně jiná světla jsou
jde šerou ulicí a dotýká se mraků
a rozkvetlá růže v jeho cestovním vaku
vypráví příběh o poutníkovi úzkosti a tmě
o poutníkovi jenž širým světem úzkou ulicí jde
ne jako antický hrdina s povadlými rty
ne jako baronet na nekonečných schodech
ne jako svět vysvětlený v několika bodech
nýbrž jako mlhavý poutník na pozadí tmy
boty jej trochu tlačí slova se mění v telegram
jde poutník mezi kapkami deště vlastně skoro sám
vždyť jen ta němá černá růže doopravdy ví
co má ten poutník v kapsách a o čem teď zrovna sní
když jde poutník starou zaprášenou pohlednicí
s jednou nohou na chodníku druhou na silnici
světla se rozsvěcují obličeje zhasínají
soumrak padá a poutník směřuje k samému kraji
ne jako antický hrdina s povadlými rty
ne jako baronet na nekonečných schodech
ne jako svět vysvětlený v několika bodech
nýbrž jako mlhavý poutník na pozadí tmy
půlnoc
omotávám se samotou v podobě hebké látky
a krásné vzpomínky se mi lepí na chodidla
udělám dva kroky a hned se zase vrátím zpátky
musím si vládnout sám ve svém zámku z kousků mýdla
rozvalený na pohovce žvýkám sladké jehličí
a z mých úst vylétají opilé lesní víly
omotávám se samotou a snad mi ji nezničí
žádné návštěvy nebo chuť podřezat si žíly
půlnoc už je dávno pryč
zůstalo mi jen studené povlečení
půlnoc už je dávno pryč
půlnoc už je dávno pryč
už není dnes ale ještě není zítra
půlnoc už je dávno pryč
půlnoc už je dávno pryč
a na dětském hřišti štěká toulavý pes
půlnoc už je dávno pryč
půlnoc už je dávno pryč
snad mě nikdo nevidí ani neslyší
půlnoc už je dávno pryč
skleněný sonet
to jsem se takhle probudil a byl jsem celý skleněný
měl jsem skleněné ruce skleněné nohy skleněný trup
ale i skleněné srdce a skleněnou duši
a neuvěřitelné množství skleněných přání
hodiny a hodiny na vás hledět skleněnýma očima
natrhat pro vás skleněné květiny
pokrýt vaše čelo a rty skleněnými polibky
a obejmout vás skleněnýma rukama
ale když jsem teď skleněný
mám trochu strach z toho
že by se něco mohlo pokazit
abych se totiž nerozsypal
na tisíc kousků musím vědět
jestli jste také skleněná
vůbec nic
povídám si s deštěm v nekonečném šeru
průmyslové zahrady někde na okraji
světa nebo toho co jako svět beru
k tanci mi polyfonní melodie hrají
máte-li rádi prázdnotu
stiskněte jedničku
a pro pochmurné stavy
stiskněte dvojku
pro lepkavou melancholii
stiskněte trojku
ale vlastně
nemusíte mačkat
vůbec nic
studené polibky prší mi do vlasů
po mokrém dláždění vracím se do neznáma
už na nic nemyslím ale čas od času
mě okouzlí třeba stín nebo krásná dáma
máte-li rádi dekadenci
stiskněte čtyřku
for communication in english
press five
a pro hlavu v dlaních
stiskněte šestku
pro samotu a šedý hrách
stiskněte sedmičku
ale možná bude lepší
když nebudete mačkat
vůbec nic
– praha nebe peklo ráj -
– rokenrol vil nevr dáj -
– včerejší den stéká po stěně -
– opět saháš po telefonu -
máte-li rádi vzlykání
stiskněte osmičku
a pro oční stíny
stiskněte devítku
pro hroudu sebelítosti
stiskněte nulu
ale jestli nechcete
nemusíte mačkat
vůbec nic
vůbec nic
vůbec nic
vůbec nic
vůbec nic
s chutí a vůní pomerančů
zatančíme si spolu na hladině vltavy
budu mít v klopě růži a ty se budeš usmívat
bude to zvláštní den a musíme jej oslavit
takže se toho dlouhého skoku z mostu nesmíš bát
budu mít monokl a ty čepici z papíru
a naše kožené kabáty budou ve větru vlát
uvidíš až se spolu ocitneme ve víru
tance tak mi konečně ukážeš jak se umíš smát
bude to celkem hezký den
s chutí a vůní pomerančů
stisknu tvou ruku okouzlen
chutí a vůní pomerančů
zatančíme si spolu na hladině vltavy
světle fialová obloha se bude vlnit s námi
musíš se mne jen chytit a nesmíš mít obavy
že bychom třeba mohli skončit hluboko pod vlnami
bude to celkem hezký den
s chutí a vůní pomerančů
stisknu tvou ruku okouzlen
chutí a vůní pomerančů
zatím se jen tiše dívám
jak se jemně dotýkáš
skleněného gramofonu
nakláníš hlavu na stranu
a já s kloboukem v ruce
čekám až se otočíš
bude to celkem hezký den
s chutí a vůní pomerančů
stisknu tvou ruku okouzlen
chutí a vůní pomerančů
jako když vítr
možná vstanu a půjdu se podívat
jestli dnes jako včera vyšlo slunce
nebo zkusím ještě několik dní spát
stejně tak jako paví pera ve váze
mám oči otevřené když sním o praze
kráska na plakátě má prázdné oči rybí
sedím na posteli a nepřemýšlím
o nikom o ničem jediné co vím
jistě je to že mi skoro jistě něco chybí
a mluvím sám k sobě
jako když vítr
na náměstí míru
vyzývá k tanci
dlouhé vlasy slečen
spěchajících do metra
jako když vítr
odnáší do neznáma
igelitový pytlík
neslyším kroky mířící k mým dveřím
neslyším klepání jen bloudím očima
po zdi zívám už skoro nevěřím
že je něco lepšího než marnost a nuda
která je plechová a na zážitky chudá
kráska na plakátě má prázdné oči rybí
sedím na posteli a nepřemýšlím
o nikom o ničem jediné co vím
jistě je to že mi skoro jistě něco chybí
a mluvím sám k sobě
jako když vítr
rozpustile hvízdá
v kulisách reklamy
na milence bez cukru
mluvím sám k sobě
jako když vítr
pláče v ráji
zábavy a průmyslu
město deštníků
divoké husy letí nad orlojem
stejným směrem líně postupují šedé mraky
ptám se co když je život prázdný pojem
co když nenajdu dobrý automat na zázraky
za chvíli se praha změní
v modrošedé město deštníků
jsem docela unavený
divoké husy letí nad orlojem
s přivřenýma očima plavím se přes vltavu
ptám se co když je dobře že mám dojem
že si mám všechny iluze utřít do rukávu
za chvíli se praha změní
v modrošedé město deštníků
jsem docela unavený
v ulicích pod divokými husami
bloudím kolem krku mám zelenobílou šálu
ptám se co když je život jen hnus a my
výstřižky z novin na cestě z maškarního bálu
za chvíli se praha změní
v modrošedé město deštníků
jsem docela unavený
hladový a unavený
ale jdu se podívat kde kotví
parník primátor dittrich
nenápadně (cestička do školy)
úsměv jako vyhaslá sopka cesta tramvají je nádherná
se sluchátky na uších si dělám ze života videoklip
rozmazané obrysy domů olizuje ranní polotma
zvláštní nálada mne svádí a mně lichotí že jsem její typ
dívá se na mě a čeká až se naše oči setkají
pak se plaše usměje a uhne pohledem
stále dokola se opakuje stejná hra
nenápadně se rozednívá
noční můra umírá
rozespalá mlha se zdvihá
tma se odchodu vzpírá
špičkou boty vyťukávám rytmus svých myšlenek do podlahy
rozesmáté tváře z reklamních tabulí mají tvrdé oči
jsem šmouha v rohu starého obrazu ze současné šedé prahy
a jen se dívám na domy z jejichž stínů nikdy nevykročím
zvláštní nálada mi jako moucha leze po rukávu
dotknu se jí špičkou ukazováčku abych zastavil čas
když tramvaj projíždí kolem obchodního domu
nenápadně se rozednívá
noční můra umírá
rozespalá mlha se zdvihá
tma se odchodu vzpírá
jitro jako nekonečná cesta jako smutná žena
jitro jako motherfucker těžká usměvavá pěna
v černobílé mlze života a jeho různých tvarů
jitro jako kašel klavíristy z revolution baru
jitro jako šepot kočičí hlavy když mluvíme o
panoramatu chodců check it out a co je nutné zlo
se stejně nikdy nedozvíme i když se stále ptáme
jitro jako symbol ruky kterou nikdy nepodáme
nenápadně se rozednívá
noční můra umírá
rozespalá mlha se zdvihá
tma se odchodu vzpírá
dýchánek v anglickém stylu
všechno to začalo jako dýchánek v anglickém stylu
seděli jsme kolem kulatých stolků mezi jabloněmi
mezi duhovými bublinami viděli jsme vílu
a viselo nad námi slunce jako žárovka v hotelovém pokoji
víla si dá vlasy
za špičaté uši
a zeptá se jaká
jsou poslední slova
padajícího listu
jaká jsou poslední slova padajícího listu
bubliny které možná doletí až na konec světa
vznášejí se teď nad hlavou malé zahradní víly
a za plotem zasněná klavíristka šestnáctiletá
zpívá si a visí nad ní slunce jako žárovka v hotelovém pokoji
a víla si dá vlasy
za špičaté uši
a zeptá se jaká
jsou poslední slova
padajícího listu
jaká jsou poslední slova padajícího listu
konečně se taky našel někdo
komu na tom aspoň trochu záleží
konečně se taky našel někdo
komu to není úplně jedno
jaká jsou poslední slova padajícího listu
dlaně strachu
povídej mi o vlkodlakovi
co žije ve skříni mezi tvými šaty
povídej mi jak ve tvém
pokojíku kvílí meluzína
nebojíš se tmy ale bytostí které z ní vystupují
jako je zlý čaroděj s obličejem černého kocoura
nebojíš se výšek ale dlouhých pádů do neznáma
co když ráno z protějšího okna upír do slunce zamžourá
dlaně strachu jako dvě skály
vyrůstají na obzoru
nebojíš se tmy ale zlověstných hlasů za svými zády
které se potichu domlouvají co s tebou udělají
nebojíš se ani pavouků ale když se teď a tady
procházejí po zdi jsi vyděšená a dech se ti tají
dlaně strachu jako dvě skály
vyrůstají na obzoru
posloucháme ty divné zvuky a venku usíná město
skomírající plamínek svíčky na nočním stolku asi
stejně jako já vůbec neví na co myslíš ale přesto
cítí ve tvých očích něco s čím úplně nesouhlasí
dlaně strachu jako dvě skály
vyrůstají na obzoru
povídej mi o vlkodlakovi
co žije ve skříni mezi tvými šaty
povídej mi jak ve tvém
pokojíku kvílí meluzína
dlaně strachu jako dvě skály
vyrůstají na obzoru