Rudolfův Majestát (přijatý 1609) může být vnímán jako pouhá episoda vzápětí přehlušená Bílou horu. Může být také vykládán jako nárok evangelíků, který podnítil katolickou stranu k tím usilovnější snaze o prosazení protireformace a absolutismu. Je pravda, že zákonem se nestanovovalo nic jiného, než co od smrti Jiřího z Poděbrad bylo v Čechách a na Moravě, a od Lutherovy reformace v zemích české Koruny vůbec, praxí: s nepřehlédnutelnými vybočeními, ale přece jen naprosto převážně pokojné soužití katolíků a podobojích – evangelíků (včetně Jednoty) pod katolickým panovnickým dvorem a katolickou většinou mezi vyšší šlechtou – pány. Problém byl v oněch vybočeních a v onom „převážně“. Na situaci bylo možno se dívat jako na provisorium. Přijetí zákona však znamenalo mít za náležité, že katolická vrchnost uznává, že pro většinu jejích poddaných v českých zemích není směrodatné její vlastní náboženství, její duchovenstvo, její církev. Šlo o popření středověkého principu trojího lidu: Ty se modli, ty ochraňuj, a ty pracuj! Ti v přímém vztahu k Bohu vedou, ti s mečem chrání, a to za prvé jejich vedoucí úlohu. Udivuje z této perspektivy, že pražští jesuité drželi po čtyřicet dní nepřetržité modlitby, aby Rudolfův majestát přijat nebyl?
S navázáním na Kutnohorský smír z roku 1485 prohlašoval: „Žádný jak z vyšších stavů, tak ani města, městečka a také selský lid od vrchností svých ani žádného jiného duchovního ani světského člověka nemají a nemá od svého náboženství odtiskován a k náboženství strany druhé mocí, ani nižádným vymyšleným způsobem přinucován býti.“
Jestliže pod katolickým králem měli být evangelíci stejně svobodní jako katolíci, pak pokud šlo o možnost přiznat se ke své víře, přicházel ke slovu demokratický princip. V polovině 17. století nebylo tak běžné mluvit o vládě věcí v rukou lidu, ale Komenský to vyslovil se samozřejmostí. Ještě Toleranční patent, když nově vyhlásil trpění evangelického náboženství, ponechal katolické vyznání v roli panujícího. Avšak Rudolfův Majestát se vyslovil pro svobodu víry, odmítl panování nad vírou.
Zde dvojí, v čem daná událost přesáhla úzce český obzor. Reformace oslovila jen menší část římské církve, její vedení ji odmítlo, takže došlo k rozdělení na katolíky a protestanty. Avšak nástup protireformace se zadrhl. Zvítězila nizozemská revoluce, pokus španělských Habsburků o světovládu ztroskotal, angličtí námořníci porazili jejich invasní armádu, francouzští katolíci a hugenoti se spojili proti jejich intervenci. Tím stanula Evropa před rozhodnutím – náboženská snášenlivost nebo velká válka. Vedle politiky Viléma Oranžského ve svobodném Nizozemí a Nantského ediktu ve Francii mířil k oné nadějnější alternativě i Rudolfův Majestát. Je ovšem pravda, že v českých zemích po vzepětí roku 1609 nenásledovala důsledná obrana získaných svobod, takže se vídeňskému dvoru otvírala možnost nakonec stavy vyprovokovat k povstání (Josef Pekař).
Druhé – za probíhající obrany proti turecké expansi hájila habsburská monarchie evropskou svobodu duchovenstva, šlechty, měšťanů proti asijské despocii. Náročnější česká svoboda se nacházela mezi dvěma mlýnskými kameny. Roku 1612 zvolený evangelický superintendent Eliáš Láni, kazatel v Žilině, to vyjádřil slovy: „Turek mne trápí, papež mne tratí“ (hledí utratit).
Třicetiletá válka umožnila prodloužit trvání tureckého náporu a napomohla k zabydlení jeho výdobytků v Evropě. Katolíkům a evangelíkům nakonec nezbylo než žít vedle sebe. Bylo to však něco zcela jiného, než rozhodnout se pro snášenlivost dříve, než pokus o panování zcela nevyšel. Odkřesťanštění Evropy má jeden ze svých kořenů v odmítnutí nizozemského, francouzského a českého příkladu z přelomu 16. a 17. století.
6. 10. 2009