„Tlak, strašlivý tlak. Přední řady prchaly před ranami a uvnitř se chvílemi těžko dýchalo. Pak příjezd dvou obrněných transportérů. Konec. Co chtějí? Začnou střílet? Kotel lidí se zmítal, řízen jen pudem sebezáchovy. Přestal jsem pořádně vnímat, co se děje. Strach, ohromný strach, panická hrůza. Probíhal jsem uličkou mlátících příslušníků v podloubí na rohu Mikulandské. Měl jsem štěstí. Nedostal jsem ani ránu. Pryč, jenom pryč!“ Takto ještě zčerstva vzpomíná ve své knize Polojasno Václav Bartuška. A takto pokračuje:
„Postávám v Mikulandské ulici a koukám do země, jako by se z ní dalo něco vyčíst. Nerad vzpomínám na ten večer. Spousta novinářů a uslzených grafomanů popsala haldy papíru výpověďmi a rozbory. K čemu? Kdo zažil, nezapomene. Kdo nezažil, nepochopí.“ Kolem událostí 17. listopadu vznikla spousta mýtů. Rád bych uvedl několik z nich. Za prvé: Hned v prvních dnech se vynořuje slogan „v Praze mlátí studenty“, jako by šlo jenom o studenty. Je fakt, že demonstrace zorganizovaná na Albertově byla původně studentskou demonstrací, nicméně na Národní jsem viděl lidi nejrůznějších kategorií, včetně důchodců, anebo zas ještě nestudentské, učňovské či pracující mládeže. Byli tam staří i mladí, lidé středního věku. Přítomni byli chartisté, většinou nestudující, a aktivisté jiných nezávislých iniciativ. Jistě, bylo užitečné a strategické v prvních dnech revoluce zdůrazňovat: V Praze jsou mláceny vaše děti – studenti, budoucnost národa. Nicméně dnes už není třeba slogany opakovat, a naopak je třeba vidět složení zástupu při masakru na Národní jemnější optikou. Druhá věc: Když vzniklo důvodné podezření, že na Národní někdo zemřel a když se v průběhu dalších dnů objevila svědectví o alespoň jednom bezvládném ležícím těle před jazykovou školou, vynořil se poručík Zifčák alias Růžička s tvrzením, že to byl přece on, kdo si okatě lehal ve vřavě a hrál mrtvého. Národ si oddychl. Uf, tak to byl Zifčák! Nikdo nezemřel. Byl jsem na místě a když nás hnali ústím Mikulandské, viděl jsem pár bezvládných ležících na zemi. Proč by si ale k těm na zemi již ležícím, třebas v bezvědomí, měl ještě nějaký Zifčák přilehat? A kdo by si ho v tom rumraji, notabene na útěku, mohl všimnout? Anebo si Zifčák lehl, až když byl prostor vyklizen? Kdo by ho ale potom měl zaregistrovat, když už tu kromě složek ministerstva vnitra nikdo nezbýval? Nicméně pozornost veřejnosti již byla odvedena stranou. A třetí mýtus. Spoluvytváří ho sám již citovaný Václav Bartuška: „Jdu do Opatovické ulice. Nad zdí kostelní zahrady kvete veliký kaštan. Tady někde se Dražská potkala s Litomiskou. Tohle je pro mě naprostá záhada. Jak zrežírovali jejich setkání? Nebo to byla náhoda.? Ne, nevěřím. Ale jak to zvládli?“ Existují mnohými zastávané teorie, podle nichž bylo uveřejnění zprávy o zabitém studentovi cílenou dezinformací, předem připravenou fámou. Skutečnost, že Litomiská potkává pohmožděnou Dražskou a nabízí jí pomoc, ta ji nejprve odmítá a pak ji přijímá, představuje první a zásadní článek této prý předem připravené informační zbraně. Druhý den 18. listopadu dopoledne sdělila Dražská Litomiské, že na Národní zabili studenta jménem Martin Šmíd. Sám jsem se ještě téhož dne velmi náhodně dozvěděl, že Mirka Litomiská ví o někom, kdo má informace o jakémsi mrtvém. Mirku Litomiskou se mi podařilo po telefonu sehnat a ve večerních hodinách i Drahomírou Dražskou, s níž jsem nahrál na magnetofon její výpověď. Tuto nahrávku jsem pak odnesl k ing. Petrovi Uhlovi a on následně obsah nahrávky poskytl zahraničním sdělovacím prostředkům. Za svou osobu vylučuji, že by mé aktivity mohly být dopředu předjímány, zrežírovány nebo že bych mohl figurovat v nějakém předem připraveném plánu. A zrovna tak se mi jeví jako velmi chatrný onen první článek domnělého informačního řetězce, tj. natrefení Dražské Mirkou Litomiskou v rámci jakéhosi vyspekulovaného a předpřipraveného plánu. Panuje názor, že tato zpráva mobilizovala veřejnost a urychlila listopadovou revoluci. Nedovedu posoudit, jestli to není další mýtus, byl jsem ve věci příliš zaangažován.
Události násilí dávají vznikat mýtům. Přičemž mýty vytvářejí oběti i pachatelé. A samozřejmě ti, co se staví na jednu či na druhou stranu. Mýty vznikají samovolně, bezděčně, nevědomě, ale jsou tu též záměrně a racionálně vytvářené zavádějící historky laborující se lživými informacemi. Navíc z obou těchto táborů se rekrutují fabulátoři, kteří mají potřebu se producírovat se svými geniálními odhaleními. Mýtus obětí domýšlí a vynalézá širší souvislosti, příčiny a účely spáchaného násilí, jež by tomuto násilí dodaly nějaký smysl; někdy též zveličuje množství krutosti v zájmu zviditelnění nedostatečně zmapovaných zločinů. Mýtus pachatelů překrucuje pravdu s cílem zbavit pachatele viny a maskovat reálné zločiny pomocí jakýchkoli výmyslů. To, co se už dvacet let děje v souvislosti s událostmi 17. listopadu, je proces, v němž se oba dva proudy, mýtus obětí a mýtus pachatelů proplétají, spájejí se a navzájem se pohříchu doplňují. Ze srdce si nepřeji nic jiného, než aby se události související se 17. listopadem prošetřily, aby pravda vyšla najevo. Není-li to možné, je třeba unést nevědomost. Rozhodně by se ale neměla potlačovat fakta a zdravý úsudek ve prospěch jakýchkoli lákavých a definitivních teorií. Obávám se, že letošní 20. výročí bude zas jen příležitostí ke kořenění a rozkvětu starých i nových mýtů o propíraných událostech.