9/1995

Za nynějšího tápání jak Ruska samotného, tak našeho nahlížení na ně, je cenný každý podnět, který vede k lepšímu poznání věci. Studie Pavla Bočka „Stát a církev v Rusku na přelomu 15. a 16. století“ (Spisy MU v Brně, FF 1995) připomíná okolnosti, jež obvykle z běžné představy o zemi na východě našeho kontinentu vypadávají.

Na sklonku 15. století stálo Rusko na rozcestí. Po pádu byzantské říše a po svržení tatarského jha zde přišly ke slovu tendence, jež v mnohém odpovídaly proudům tvořícím náplň dějin evropského Západu. Uprostřed ruské společnosti došlo k prvé výměně názorů.

Před dvěma týdny zemřel můj otec, farář a synodní senior ČCE, Miloslav Hájek. Zazněly proslovy na pohřbu, budou se psát nekrology, možná si někdo pospíší i se zásadní kritikou jeho teologie. Chci taky něco říci. Je to sice zvláštní a ne zrovna snadné, psát tak brzy o tatínkovi jako o někom, kdo byl a není, ale cítím to jako svou povinnost vůči němu – a nakonec i vůči církvi.

V zajímavých a podnětných odpovědích na provokativní otázky Miloše Rejchrta mne zamrzela větička Pavla Švandy, vzdělaného literárního kritika a spisovatele, s nímž jsem se setkal jako skladník se skladníkem ve skladu chemikálií: Už zase jsme si namluvili, že jsme dobyli epochálního vítězství ve stylu prvorepublikánských osvobozeneckých legend (Protestant 7/95, s. 16).

Respekt č. 41 přinesl rozhovor s brněnskou socioložkou Hanou Librovou (viz Protestant 1/94). Vedle mnoha zajímavých postřehů objevilo se zde i doporučení mládeži, toužící po duchovním zakotvení: „Kdyby mladí lidé hledali trpělivě, zjistili by, že mnozí mladí křesťanští duchovní jsou jiní, než většina těch starších, jejichž zorný úhel nemohou přijmout.“ Tak pane kolego – mlád či starší?

Evangelium podle Matouše 8,28–34

Jsou na světě a v životě místa beznadějně ponurá: místa pekelného zoufalství; chvíle a události nesmírně nestvůrné: osudy lidí, kteří nepoznali přívětivost rodinného zázemí, zážitky národů, vystavených nepřátelské zběsilosti, činy okázale předvádějící, že zlo, násilí, zášť a lež – a především vzpoura proti Bohu – jsou tou nejlepší životní výbavou.

Daniel Ženatý Mlýn 1995

Rozhovor s Evou Svobodovou starostkou Mrákotína

Od komunálních voleb, kde jsme mohli poprvé svobodně zvolit své zastupitele, uplynulo letos na podzim pět let. Můžeš zavzpomínat, jak se to stalo, že jsi starostkou?

Jean Zumstein Mlýn 1995

Jan Dus (1903–1995) si velmi vážil svého prastrýce, superintendenta reformované církve v Čechách, Čeňka Duška. Vztah Jana Dusa k české reformaci byl něčím nikoliv nastudovaným, nýbrž převzatým.

Paní profesorka Božena Komárková o něm řekla: Bez něj bych se k evangelíkům nedostala.

Čas od času se i u nás setkáme s názory horlivých zastánkyň do detailů prováděné rovnoprávnosti obou pohlaví, které tvrdí, že není v pořádku, je-li v našem jazyce slovo „Bůh“ podstatným jménem rodu mužského.