Daniel Ženatý Mlýn 1995
Z politiků kancléř Kohl, z theologů Martin Luther vyjádřili přesvědčení, že Kázání na hoře se nehodí na radnici: vládnout se podle něj nedá – mocensky se zneužívat nesmí. To ovšem neznamená, že je adresováno několika soukromníkům, kteří v ústraní budou hrdí, jak se jim podařilo uskutečnit některé požadavky evangelia. Kristova slova neplatí jen několika „vyvoleným“. Jsou adresována i těm, kdo dřepí na radnici, na kazatelně či za kufříkovým počítačem – nejsou však institučně zaštítěna, ale promlouvají k člověku skrze svědomí a člověk se rozhoduje a zasahuje do politických, ideových, pedagogických či hospodářsky tržních záležitostí. To je zřejmě důvod, proč je Daniel Ženatý přesvědčen, že Kázání na hoře je pro každého (s. 6). Proto zřejmě nezmiňuje exegesi některých biblických termínů a nenavazuje na tradiční exegetické spory. Zabývá se spíše životními tématy a problémem, jak uskutečňovat to, co Kristovo slovo od nás očekává.
Neotevíráme však příručku pro domácí kutily „Udělej si sám – snadno a rychle“. To, co Ježíš Nazaretský zvěstuje, je pomoc, ne však recept. Proveditelné je to velice těžko a „normální to není… do našich starých poměrů vnáší už nyní řád nový. Až se tají dech, až si povzdechneme -to je nad naše síly (s. 10). Právě tímto pokorným zjištěním jsme vtaženi do zástupu blahoslavených (s. 12–30) a s překvapením zjišťujeme, že jsme osobně zavoláni.
Neztratit křesťanskou identitu (s. 31–33) a zůstat napojeni na starozákonní svědky víry (s. 34–36). Boží spravedlnost nemáme zakódovanou v genech – k ní jsme zváni (s. 36–57: o zabití, cizoložství atd.) Některé Ježíšovy výroky (o nastavení druhé tváře aj.) prosvětluje jeho samotným příběhem: Při výslechu před veleknězem jej jeden ze strážců udeřil do obličeje (J 18,23). To by byla ideální příležitost, aby se usmál, uklonil se učedníkům a řekl: „Pánové, nyní je ta chvíle, o níž jsem mluvil tenkrát na hoře. Podívejte se, jak tomu náfukovi nastavím druhou tvář, jen ať si praští… Ježíš to neudělá. Nenastaví druhou tvář. Naopak. Brání se se alespoň věcnou otázkou – proč mě biješ? Avšak ve skutečnosti Ježíš tato slova dodržel. V rozhodující chvíli dějin podle těchto slov opravdu jednal. Právě tenkrát o Velikonocích v Jeruzalémě. Na lidský hřích neodpověděl zlem, nýbrž láskou a odpuštěním“ (s. 52n).
V dalším oddíle autor mimo jiné probírá jednotlivé prosby modlitby Páně (s. 63–76). I v závěrečném oddíle (Mt 7 – s. 88–105) zůstává věrný svému záměru-soustředí se zejména na „všední“ život víry. V závěru formulovaný sumář Kázání na hoře „milost Boží je pomocí člověku pro jeho všední život“ (s. 106) můžeme pochopit jako hermeneutický klíč celé knihy. Budeme-li jím odemykat, dveře porozumění nebudou odemykány nadarmo.