V zajímavých a podnětných odpovědích na provokativní otázky Miloše Rejchrta mne zamrzela větička Pavla Švandy, vzdělaného literárního kritika a spisovatele, s nímž jsem se setkal jako skladník se skladníkem ve skladu chemikálií: Už zase jsme si namluvili, že jsme dobyli epochálního vítězství ve stylu prvorepublikánských osvobozeneckých legend (Protestant 7/95, s. 16).
Zarazilo mne, že vzdělaný katolický literát užívá výrazu legenda v pejorativním smyslu slova. Legenda je původně to, co má být čteno, v katolické liturgii to byl příběh ze života světce nebo mučedníka předčítaný při službě slova. Teprve později to byla jakákoliv veršovaná nebo prozaická skladba ze života Ježíšova, Panny Marie, světců a zbožných lidí, obyčejně vyprávěná se značným rozvitím nadpřirozeného živlu, zázraků a mučednických skutků.
Velkou většinou však měla určitý historický základ a stávalo se, že se o události zachovala právě jen legenda, k níž badatel přistupuje se zvláštní úctou. Nezřídka se stalo, že právě legenda zachovala vlastní smysl a závažnost události či skutku, někdy výstižněji a hlouběji než kronikářský záznam psaný bez pochopení věci.
Samozřejmě, že o první republice a zvláště o jejím vzniku, vznikla řada legend, prozaických i veršovaných. Nejznámější je legenda o tom, že bez 7. listopadu by nebylo 28. října, tj. že na vznik samostatné československé republiky měla rozhodující vliv Velká říjnová revoluce. Povrchní badatel to rozhodné odmítne; při pečlivém čtení Masaryka si však uvědomí, že celá ruská revoluce, tedy již od března 1917, měla velký vliv na naši osvobozovací akci a že Masaryk ve Světové revoluci z roku 1925 velmi pečlivě ten vliv vážil.
Jak již P. Švanda naznačil, legend kolovalo ústně i písemně více. I v pracech renomovaných publicistů, jako je Petr Pithart, se objevuje jiná, též oblíbená legenda, že totiž president W. Wilson daroval Masarykovi a jeho přátelům samostatnou demokratickou republiku. Samozřejmě, že je to nesmysl; Wilson se svými poradci patřil k těm státníkům, kteří byli přesvědčeni, že je třeba Rakousko-Uhersko udržet, ovšem modernizovat, demokratizovat. Ale v nějaké podobě musí zůstat zachováno. Samostatná republika – ovšem mnohonárodní a mnohonárodnostní, byla výsledkem usilovné práce Masaryka a jeho amerických přátel (Lansing, Crane), kteří dosáhli Wilsonova souhlasu a podpory americké vlády. Odmítnout však Wilsonovo nádraží, tedy vděčnost představitelů mladé demokracie jako „nepodloženou legendu“ by bylo scestné. Wilson měl mohutný a pozitivní vliv na ukončení první světové války a vznik demokracií ve střední Evropě.
Nejvíce narazila legenda „fochovská“. Francouzský maršál a nakonec vrchní velitel všech spojeneckých vojsk Ferdinand Foch (1851–1929) byl vynikající vojenský intelektuál, profesor válečných dějin, strategie a taktiky na válečných školách. Počátkem 20. let měl přijet do Prahy a novináři psali, že právě on je organizátor vítězství“ a že je třeba ho uvítat jako skutečného osvoboditele a dárce demokracie. Emanuel Rádl proti tornu napsal ostrý článek, že nelze naši demokracii odvozovat od vojenského vítězství Dohody, ale od duchovních a politických zápasů předválečných, od úsilí Masarykova za války a od společného vystoupení lidových zástupů v říjnu 1918. Jeho článek přetisklo i Rudé právo a když vyšli studenti.(pokrokového a vlasteneckého zaměření) protestovat proti pompéznímu vítání francouzského maršála, byli z ulic zatlačováni pražskými strážníky s pendreky, kteří volali: My vám toho Rádla z hlavy vytlučeme!“
Odmítnout „fochiádu“ jako pouhou legendu ovšem je postup nesprávný. Vojenské úspěchy tohoto klasika francouzské válečné teorie i praxe byly důležitým momentem vyústění 1. světové války. Právem byla po něm pojmenována velká vinohradská třída (za války Schwerinova, později Stalinova) a legenda o darovaném osvobození není zcela nesmyslná. I když je vždy velice nebezpečné odvozovat od vojáků demokracii nebo politiku. A je nesmyslné tvrdit, že to byly jaderné zbraně, které zachránily západní kulturu před komunismem, jak prohlásil v TV Petr Nečas, nevěda, co říká.
Vystoupení lidových zástupů v Praze, Brně a řadě velkých měst v říjnu 1918 bylo též důležité. Svým způsobem je vlastně vždy rozhodující, zda tu ty zástupy jsou, aby se balanc při převratu přehoupla. Je ovšem nutno, a to má zřejmě Pavel Švanda pravdu, že je třeba zaměnit sebeobdivný nebo vůči zahraničním zbraním a armádám obdivný způsob pohledu za pokornější a realističtější perspektivu. To ovšem neznamená, že budeme humpolácky zacházet s legendami a vyházíme je do smetí.
Konec konců se i legenda o tom, že Pavel švanda byl nalezen mrtev v propasti Macocha a že trvá podezření na vraždu spáchanou agenty StB, dostala i do Slovníku českých spisovatelů, který vyšel v Torontu 1982 (s. 454). Nemůžeme se jen radovat z toho, že to nebyl náš literární kritik, ale musíme vzít pokorně na vědomí, že tam zahynul náš mladý literát hledající životní orientaci v křesťanské kultuře.
Při našem osvobození nesmíme zapomenout na vděčnost legionářům a naší zahraniční akci, vedenou Masarykem, Benešem a Štefánikem. Neboť právě jejich podíl byl surově za druhé republiky a pak po čtyřicet let komunisticko-byrokratické vlády vymítán z našich učebnic, z našich myslí i z naší kultury – jako osvobozenecká legenda!