Rozhovor s Evou Svobodovou starostkou Mrákotína
Od komunálních voleb, kde jsme mohli poprvé svobodně zvolit své zastupitele, uplynulo letos na podzim pět let. Můžeš zavzpomínat, jak se to stalo, že jsi starostkou?
V roce 1989 se odehrála společenská změna, která vyžadovala od lidí osobní nasazení. Kdo projevoval v obci nějaký názor, začal vyčnívat nad běžnou hladinu a bylo přirozené, že za svůj postoj ponese odpovědnost. Když se přiblížily komunální volby, bylo nutné říct k A i B: Ano, jsme tady a jsme připraveni i svou prací se přiznat k přesvědčení, že teď končí jedna éra a začíná úplně jiná,.s jinými lidmi.
Uměla sis představit, do čeho jdeš?
Neuměla. Mysleli jsme si, že MNV je nejnižší odnož státní správy. Naprosto jsme netušili, jaký je rozdíl mezi státní správou a samosprávou. Jako příklad toho můžu uvést, že nikdo nevěděl (a myslím, že někteří to nevědí dodnes), jak používat razítka – zda kulatá nebo hranatá. Neměla jsem vůbec představu, co obec a úřad a kancelář mohou, k čemu tu vlastně jsou. Věděli jsme jenom, že tu existuje nějaký příliv peněz a obec s nimi hospodaří. Ale kam je ukládá, nebo co z toho buduje a kdo o tom rozhoduje, jsme se museli teprve učit. První můj problém, když jsem se posadila za stůl, bylo zjistit, k čemu tam vlastně jsem.
Jak dlouho trvalo, než jsi měla pocit, že už to víš?
Určitě celý první rok. Bylo to neustálé tápání, zda to, co děláme, je právě to, co dělat máme, jestli náhodou nemáme dělat něco úplně jiného. Celé to šlo ruku v ruce s uvolňováním kompetencí pro obce. Tak jak se postupně stát zbavoval jednotlivých povinností a přesouval je na obce, tak se nám zvětšoval balík povinností, a s tím vlastně rostla i samospráva. První dopad, vzpomínám, kde jsme to jasné pocítili, byl zákon o odpadech. Obec je původcem odpadů a je odpovědná za všechno, co se do odpadů zahrnuje a co vzniká na jejím území.
Jsi ve funkci už druhé období. Mohla bys stručně zhodnotit to první? Co bylo nejdůležitější, v čem byl největší problém?
Tak jak jsme přicházeli postupné na to, co je v kompetenci obce a proč tam jsme, co má zastupitelstvo dělat, tak s tím taky souviselo postupné uvědomování si občanů samotných, jaký má úřad a zastupitelstvo vlastně význam. Největší problém byl a doposud ještě trochu je, že obec dostala mnoho kompetencí a povinností a všechno začalo záležet na tom, jak se občan se svou obcí ztotožní. Mám za to, že vztah lidí k obci ještě pořád není takový, jaký by měl být.
Když jsi byla zvolena podruhé, měla jsi pocit, že lidé ocenili tvou práci?
Neměla jsem pocit ocenění, ale spíš bych řekla – nebyl to projev nevole.
Srovnáš-li první a druhé období ve funkci, je tu rozdíl? Vidíš nějaký posun?
Ano, posun tu je. Zastupitelstvo se přece jen trochu vyměnilo a moji nejbližší spolupracovníci – členové rady – jsou z devadesáti procent noví. Celé zastupitelstvo je mnohem mladší. A mladá generace je jiná už tím, že je mladá. Všichni mají víc práce, nejsou v zastupitelstvu z nadšení. Přistupují k problémům jinak, možná jednodušeji. Např. můj zástupce je o 19 let mladší. Je pracovně vytížen a prostor, který si časově pro obec vyhrazuje, je podřízen dalším okolnostem. Dělá to vlastně ve volném čase. Nezdráhá se účastnit jednání apod, ale má dost důvodů se leckdy omluvit a já to musím chápat.
Tatínek dlouholetý kurátor, sestra farářka, ty sama znáš práci ve staršovstvu i seniorátním výboru – je rozdíl mezi prací v obci a v církvi?
Rozdíl je podstatný. I v církvi jsme sice lidé různí, ale přece jen jsme lidé, kteří máme něco společného. V obci to tak není. Tam nás spojuje jen trvalý pobyt – a to se může měnit ze dne na den. Společenství na církevní úrovni je jiné, poznamenané tím, co nás spojuje a proč se v církvi vlastně setkáváme. Ze je někdo povahově klidnější a někdo ne, že je někdo jednodušší a někdo složitější, to je všude stejné.
Funkce starostky přináší určitě spoustu konfliktů; mnoha lidem se člověk nezavděčí, nějak jim zkříží cestu – jak to zvládáš?
Začala bych obrácené – pokud se někde něco podaří a dotyčný je rád, a třeba i poděkuje, tak to člověka hrozné potěší. Někdy samozřejmě dojde k tomu druhému, že zrovna nemůžu vyhovět. Teď např. lidé chtějí kupovat obecní pozemky, a mnohdy to z různých důvodu prostě nejde prodat. Jedna paní se velice rozzlobila, viděla v tom další, postranní úmysly – tam tomu jste to prodali a mně ne, a jak to že, a proč, a že teda ten potok, co jí teče za zahradou, máme vyčistit atd. atd. Pokud k takové situaci dojde, nejlepší je nechat lidi vypovídat, nechat si vynadat a nedělat z toho tragédii, protože to bývají vesměs hlouposti. Snažím se v tu chvíli myslet dopředu, protože na vesnici spolu musíme žít dál, a dobře vím, že za rok či dva s tím člověkem budu muset znovu o něčem jednat. Ve městě je to možná trochu jiné, ale na vsi si člověk nesmí zavřít k lidem cestu.
Přicházejí lidé za tebou, abys protlačila nějaký jejich zájem?
Spíš přicházejí za těmi druhými ze zastupitelstva než přímo za mnou. Ale i pro zastupitele je to velmi nepříjemné, když se má řešit nějaký problém, a teď za ním přijdou, že je přece soused, ať to nějak zařídí… Zastupitelé jsou pak moc rádi, když se v rozhodnutí najde nějaká obecná formulka, proč se rozhodlo tak a tak, a proč dotyčnému nelze vyhovět.
Zanechal nějaký konflikt nezhojenou ránu, máš nějaké nepřátele?
Myslím, že doposud jsme natolik zásadní rozhodnutí, abychom někoho poškodili, ani nedělali. Nikomu jsme nic nevyvlastnili, v obecném zájmu nic nezrušili, takže zůstává jen při takové té všeobecné nespokojenosti, která je všude a normální, a kterou si občas někdo vyventiluje na mé osobě.
Nějaké politicky nebo nábožensky motivované antipatie pozoruješ?
Spíš nábožensky. V naší obci převažují katolíci. Když jsme loni na podzim otvírali hasičský dům, tak přišla za mnou jedna paní, a pak i pan farář, jestli by to nemělo být za přítomnosti kněze – chtěli vysvětit stříkačky. Tak to jsem odmítla. Myslím, že by to bylo spíš znesvěcení než svěcení. Pokud bych byla katolička nebo by mi to bylo jedno, asi by ke svěcení došlo. Jedna věc mě ovšem mrzí – to byla moje chyba: při biřmování tu byl biskup z Brna, a mnozí čekali, že do kostela přijdu. Ale já to ani nevěděla, že’ tu biskup je. Stalo se.
Má obec dost peněz?
Je to jako v rodině. To ti taky nikdo neodpoví, že má peněz nadbytek. Hospodaříme s tím, co je, a ztěžovat si situaci ještě nářkem, že je peněz málo, nemá smysl.
Kritizovat obecní i městské úřady patří k české povaze…
Je správné se ohradit, když se děje něco špatného, ale ráda bych, aby kritikové ve svých obcích byli viditelní, aby svou kritiku prezentovali v místě svého bydliště na patřičném místě a ne na místech, kde chybí protiargumenty a není možnost dialogu.
Co se v těch pěti letech podařilo? Z čeho máš dobrý pocit?
Různé dílčí úspěchy by se samozřejmé daly vidět, ale mám dojem, že celý vliv na obec by měl být globální. Ráda bych docílila toho, aby lidé dění v obci brali nějak víc dohromady, aby chápali, že všechno se vším souvisí. Nelze posuzovat naši práci podle toho, jestli uděláme kus silnice nebo se povede opravit zeď (i když to je taky důležité), ale spíš podle toho, jestli všechno jde někam dopředu, jestli nezůstáváme za obecným trendem uvědomění si, že nežije každý sám, ale je součástí celku. Všichni dohromady musíme brát v potaz, že tu žijeme společně v nějakém prostředí, v nějaké krajině atd. Zatím se nám podařilo aspoň to, že jsme neudělali nic, co by podstatným způsobem narušilo tvář obce.
Proč jsi velký nepřítel dětských táborů, čundráků a všech, kdo nocují ve volné přírodě?
Nejsem nepřítel jejich, jsem nepřítel chování mnoha z těchto tlup. Pokud se objeví v katastru skupina čundráků, kteří zde hodlají někde přespat, tak by měli být natolik svědomití, že by se mohli přijít zeptat, kde je to možné. Ne všude to jde, už například z toho důvodu, že pozemky jsou soukromé, a obecní úřad je první místo, kde mohou získat informace, zda je nějaký pozemek vhodný či nevhodný. Už tím, že se taková skupina zde přihlásí a nezůstane anonymní, dává jistou záruku, že po sobě nenechá v lese nic, co bychom museli pak likvidovat. Bohužel, mám s různými táborníky zatím velmi negativní zkušenosti. Už jednou jsem hasila doutnající jehličí v lese holýma rukama a nechtěla bych to zažít podruhé. Z těchto negativních zkušeností pak roste má nechuť.
Jednou jsi řekla, že doba, kdy si člověk vzal batoh a šel a někde přespal, už skončila. Situace je podle tebe natolik vážná, že opravdu se už musíme s touto romantikou rozloučit?
Ano, protože odpovědnost jedince za místo, kde přenocoval, je už podstatně větší, než si dotyčný uvědomuje. Příroda se s divokostí těchto nocujících hrozně těžko vyrovnává. Každý takový pobyt je spojen s ohněm. Nikdo nepřespává bez ohýnku. Když si vezmu, kolik takových lidí se za léto po lesích pohybuje a že stačí jen jeden jediný, který není zodpovědný, tak – bohužel.
Stíháš čundráky v katastru obce?
Pokud bych je skutečně chtěla stíhat, musela bych ráno v pět hodin vyrazit do katastru a chodit po stopách, což nedělám. Ale pokud se někdo na louce u lesa se stanem a autem opaluje a myslí si, že tam tři týdny stráví ve slastném tichu s tranzistorem a psíkem – a občas si tam ještě umyje auto – tak to ne, to opravdu nelze.
Je kultura na venkově po čtyřiceti letech opravdu definitivně zničena? Lidé jen pasivně, konzumně hledí na televizi, anebo se objevují nějaké nové aktivity, vznikají nějaké spolky apod?
U nás v obci to mohu poměřit třeba na veřejné knihovně. Knihovna tu má svou tradici, nezanikla, ba naopak, paní knihovnice o ni pečuje a úbytek čtenářů nemá. Jinak jde ovšem spíš o jednorázové akce – spolek, který by se staral o kulturu, zatím nevznikl. To až se jednou objeví nějaká silnější individualita, která si to vezme za svůj úkol. Když to není učitel nebo učitelka, jako že není, tak se musí počkat, až se někdo takový najde. Zastupitelstvo, až uvidí, že se něco takového rodí, bude to určitě podporovat.
Co by dnes obci nejvíc pomohlo?
Parta nadšených odborníků – zemědělec, architekt a ekolog, kteří by tu měli svou kancelář a dávali by rady a kvalifikované informace obyvatelstvu. Lidé by k nim ovšem museli mít důvěru, že to nejsou jen namyšlení měšťáci, kteří si sem přijeli udělat svůj ateliér. Museli by tu žít a místní lidi ovlivňovat a vychovávat, učit je vztahu k obci a přírodě, učit je vidět vesnici novýma očima. Aby venkované poznali hodnoty, které tu jsou, ale které zatím nevidí. Obce trpí totiž – následkem vylidňování i z jiných důvodů – nedostatkem inteligence (jakožto třídy).
Ptal se a za rozhovor poděkoval Štěpán Hájek