2/1992

První číslo samostatných Literárních novin přineslo provokativní článek Ludvíka Vaculíka „Život za život“, následovaný ve 4. čísle fejetonem „Příprava vražd“. V Národní 9 z 6. února najdeme rozhovor s Jáchymem Topolem, šéfredaktorem Revolver revue, který Vaculíkovy názory ostře kritizuje. Je mravné, aby český intelektuál doporučoval trest smrti? Jak je možno myslet „s pochopením na dobu, kdy se zlodějům usekávaly ruce“, když třeba v Súdánu se za krádež jídla ruce a chodidla skutečně usekávají?

LN z 15. února 92 otiskují rozhovor s představeným dominikánského řádu Dominikem Dukou „Církev zklamala“. Bývalý spoluvězeň Václava Havla přiznává slabost církve. „Vidíme, že nejsme tak dobří, tak jedineční a tak výjimeční, jak jsme věřili po listopadu 1989… Dnes poznáváme, kolik uzavřenosti i kolik sobectví přes těch čtyřicet let v nás zůstalo.“ Mons. M. Vlka považuje za dobrého pražského arcibiskupa.

Potkal jsem tuhle spolubojovníka z dob popřevratových. A když jsme zjišťovali, jak se kdo má a co dělá, dozvěděl jsem se, že nedělá, protože ho zrovna propustili z práce. Ředitel (držící se místa pevně navzdor převratu) to prý komentoval slovy: „Poslední kůň dostal kopačky.“ Devět měsíců před důchodem. Na jeho místo se už zaučuje bývalý předseda stranické organizace…

zabouchly a dívka ve svém novém pokoji osaměla. Sedla si na válendu vedle velké, sportovní tašky a zaposlouchala se do vzdáleného hluku aut z výpadovky. Boty jí sklouzly s nohou a ona, s koleny u brady, se nepohodlně opřela zády o zeď. Za zdí bylo slyšet vzdálený dívčí smích a z kuchyňky se sem vtírala polévka z pytlíku. Pevněji se přimkla ke kolenům a rozvažovala, má-li si nejdříve vybalit věci, nebo si jít prohlédnout dům, nebo se na všechno vykašlat a jít spát. Rozhodla se pro první možnost. Plně se na ukládání věcí soustředila.

říká Dan Žárský, který v rámci Vnútromisijného výboru Slovenské evangelické církve augsburského vyznání koordinuje práci s mládeží. Na Slovensko přišel ze Vsetína v roce 1979 a žije tam dodnes.

JR: Jak vidíš situaci na Slovensku?

DŽ: Pokud jde o ekonomiku, tak je na tom Slovensko hůř než české země. Pokud jde o politiku – je méně vyzrálé.

JR: Mám teď na mysli spíš politiku. Kde stojí evangelíci?

(zamyšleni nad románem J. M. Simmela Láska je jen slovo, Práce 1991)

Kdyby tato kniha byla jen o lásce, nebylo by celkem o čem přemýšlet. Šlo by o jeden z mnoha příběhů lásky a zrady, vášně a vystřízlivění, a zápletka by se zdála celkem banální. Román je však zároveň svědectvím o dopadu vin otců (a matek) na nejmladší generaci.

V LN z 10. února 92 komentuje I. Šetlík v článku „Trní ekumenického dialogu“ první setkání biskupů z východní a západní Evropy. Záměr svolavatele Jana Pavla II. vytvořit předpoklad pro rozvinutí ekumenického dialogu a hledání jednot při reflexi nad novou Evropou se nenaplnil. Protestantští hosté odjížděli z Říma neuspokojení, neboť prý nebyli bráni seriózně v úvahu a pro ekumenismus nestačí přátelství a zdvořilá gesta. Nejzávažnější byla absence „bratrských delegátů“ největšího partnera – ruské pravoslavné církve. Ač byli pozváni, moskevský patriarcha své zástupce do Říma neposlal.

některých křesťanů vůči umění, které k ironizaci či kritice současných poměrů užívá biblické látky, vidím problém teologický: mnozí křesťané nejsou ochotni rozlišovat mezi vírou a náboženstvím, tj. mezi vnitřním životním nasměrováním na straně jedné a vnějšími „pomocnými prostředky“ na straně druhé. Kde toto rozlišení mezi podstatným a služebným chybí, tam se relativní, formální prostředky přeceňuji a stávají se jakoby nutnou součástí viry. V nejhrubší formě to můžeme pozorovat např.

nežili jen v době Ježíše Krista. Ježíšek Franta je z roku 1990 a nebyl ukřižován. Žije tady s námi a není jen jeden! Visí na kříži jen jako. Děkuji panu Velíškovi, že Franta je nahý – lépe jsem pochopil. Těch prvotřídně oblečených je naprostá většina. Má ruce beze svalů, protože nikdy poctivě nepracoval, má vyžrané břicho, protože po padla v práci (ale možná i v pracovní době, když se nikdo nedivá nebo když to má v pracovní náplni) pije a klábosí v hostinci. Je to normální chlap se zdravým přirozením a sexuálním pudem, za který se nestydí a který ve svém životě nijak neomezuje.

O dr. Vendule Neumannové psal poprvé týdeník Respekt v loňském 38. čísle. Později Respekt několikrát inzeroval Koncert pro Vendulu. Výtěžek z koncertu sice nestačil na nákup nového invalidního vozíku (dosavadní byl ukraden), byl to však pozoruhodný večer (LN č. 45) a mnoho lidí si z koncertu odnášelo novou knihu. Jmenuje se „Hledat – najít, držet – nepustit“ a vydalo ji nakladatelství Jan Pixa v Praze.