Potkal jsem tuhle spolubojovníka z dob popřevratových. A když jsme zjišťovali, jak se kdo má a co dělá, dozvěděl jsem se, že nedělá, protože ho zrovna propustili z práce. Ředitel (držící se místa pevně navzdor převratu) to prý komentoval slovy: „Poslední kůň dostal kopačky.“ Devět měsíců před důchodem. Na jeho místo se už zaučuje bývalý předseda stranické organizace…
Před rokem ho rehabilitovali, protože už jednou ho vyhodili pro jeho aktivitu z místa – po r. 1968 (i takovíto lidé patří do kategorie „osmašedesátníků“ – nestraníci, kteří zápasili o nápravu bez stranické průkazky, „jen“ proto, že jim šlo o věc, že byli vedeni smyslem pro spravedlnost a občanskou odpovědností). Člověk s jakýmsi chtělo by se říct vrozeným citem pro demokracii, který se nebál pověděl své mínění tam, kde zrovna stál, věcně i se smyslem pro humor.
Popadne vás nad tím vztek i hořkost a nakonec možná chuť všeho nechat. Případ, jaký by jistě s chutí otiskla Rudá kráva Cibulka. Stoprocentní argument pro ty, co tvrdí, že si to komunisti zase rozdělili mezi sebou, že slušný člověk nic nezmůže – a že tedy nemá cenu kvůli něčemu chodit na trh s vlastní kůží… Ale – dokumentuje vskutku tenhle případ jen důsledky jakési falešné sametovosti? Neobviňuje spíš ty, kdo za tímhle člověkem měli stát a nestáli?, Spolupracovníky, spoluobčany?
Změnám směrem ke svobodě a spravedlnosti nepomůže do našeho každodenního života ani lustrační zákon, ani seznamy konfidentů protiprávně zveřejňované Antikomunistickou aliancí, ani hysterický debolševizační pokřik včerejších konformistů a kolaborantů. Tyhle změny pocítíme jen tehdy, když je vezmeme vážně, když je vezmou za své všichni ti nevrlí a otrávení občané, zaměstnanci, odboráři, sousedé, kteří jen sledují televizi a nechají si různými křiklouny a partajními tajemníky vymývat mozek zleva doprava a zprava doleva.
Svobodu pocítíme jen tehdy, až se my malí lidé probudíme ze své malosti. Znamená to ovšem pevně uchopit svou občanskou důstojnost; vzít vážně, že jsem svobodný občan, obdařený nezcizitelnými právy, a nedat se šikanovat, postrkovat kamsi, ani obelhávat a ohlupovat. Prý (už slyším) – kdo by to chtěl a uměl? Kdopak bere Listinu práv a svobod vážněji než cár papíru? Kdo stojí o takovouhle svobodu? Kdo rozumí tomu, jak a kde tohle všechno naplňovat?
Odpověď se hledá velice těžko. Možná i proto, že tyhle agresivní námitky chtějí jen překrýt důsledky viny – prý „omluvitelné“ a „pochopitelné“ viny těch, kdo si sice nesmočili za bolševika se stranou, ale hleděli se zařídit tak, aby se do konfliktů nedostávali, kůži nastavovat nemuseli, aby si jich nikdo nevšiml a měli klid a pokoj.
Nechci ovšem končit povšechným konstatováním, že jsme v tom až po uši. Kdoví, zda se tu nerýsuje (či nenarýsoval) podstatný úkol pro křesťany, zvláště evangelického ražení: proto, že lidská práva tkví přinejmenším jednou nohou v reformačních a poreformačních zápasech, i proto, že křesťané přece smějí vždy znova vědět, kde má zdroj jejich svoboda a důstojnost– a že má cenu touhle svobodou a důstojností žít i tváří v tvář nejrůznějším křivárnám těch „nahoře“ i otupělosti a malosti těch „dole“.
„Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“