V LN z 10. února 92 komentuje I. Šetlík v článku „Trní ekumenického dialogu“ první setkání biskupů z východní a západní Evropy. Záměr svolavatele Jana Pavla II. vytvořit předpoklad pro rozvinutí ekumenického dialogu a hledání jednot při reflexi nad novou Evropou se nenaplnil. Protestantští hosté odjížděli z Říma neuspokojení, neboť prý nebyli bráni seriózně v úvahu a pro ekumenismus nestačí přátelství a zdvořilá gesta. Nejzávažnější byla absence „bratrských delegátů“ největšího partnera – ruské pravoslavné církve. Ač byli pozváni, moskevský patriarcha své zástupce do Říma neposlal. Je pohoršen katolickou konkurencí (papež jmenoval pro Rusko několik biskupů) v zemi, kde pravoslavní jsou zvyklí dominovat. Také je zlobí řeckokatolická církev na Ukrajině, spjatá s Římem. Ze solidarity s moskevským patriarchou odmítly pozvání i pravoslavné církve z Gruzie, Řecka, Bulharska, Srbska a Rumunska. Zvlášť v případě Srbska je to škoda, protože Svatý stolec by byl rád prostředníkem mezi chorvatskými biskupy (katolickými) a pravoslavnými srbskými biskupy, kteří jsou proti chorvatské nezávislosti. Nacionální vášeň zatlačuje i lásku k bližnímu a velmi narušuje ekumenický dialog.
LN z 15. února 92 otiskují rozhovor s představeným dominikánského řádu Dominikem Dukou „Církev zklamala“. Bývalý spoluvězeň Václava Havla přiznává slabost církve. „Vidíme, že nejsme tak dobří, tak jedineční a tak výjimeční, jak jsme věřili po listopadu 1989… Dnes poznáváme, kolik uzavřenosti i kolik sobectví přes těch čtyřicet let v nás zůstalo.“ Mons. M. Vlka považuje za dobrého pražského arcibiskupa. Neobává se ztotožněni věřících s politickými stranami, které se hlásí ke křesťanskému programu: „Poslední sčítání lidu zřetelně ukázalo, že počet věřících u nás je několikanásobně vyšší než počet členů či stoupenců oněch stran... Církev – především po II. vatikánském koncilu –nemůže přijmout klerikální model 19. století.“ Mezi „haraburdí 19. století“ řadí však i antiklerikalismus.
O mládeži říká, že se z církve neztratila, třebaže kontakt se středoškolskou a dělnickou mládeží zůstává malý. Trochu pochybuje o masových akcích pro mládež. „Nejsme jako Poláci. Nemáme smysl pro masovou zbožnost.“
První číslo samostatných Literárních novin přineslo provokativní článek Ludvíka Vaculíka „Život za život“, následovaný ve 4. čísle fejetonem „Příprava vražd“. V Národní 9 z 6. února najdeme rozhovor s Jáchymem Topolem, šéfredaktorem Revolver revue, který Vaculíkovy názory ostře kritizuje. Je mravné, aby český intelektuál doporučoval trest smrti? Jak je možno myslet „s pochopením na dobu, kdy se zlodějům usekávaly ruce“, když třeba v Súdánu se za krádež jídla ruce a chodidla skutečně usekávají?
„Zabýval jsem se představou, že vůbec by se pochytaní zločinci měli dopravit na místo, kde by své zločiny dělat směli jeden na druhém. Na svém lidstvu. Jsou dvě lidstva. Ať to, jež s námi neumí žít, žije někde ve svém řádu,“ napsal Vaculík. Což jsou opravdu dvě lidstva, jedno hříšné, druhé nehříšné? Čekáme, že se do diskuse zapojí teolog.