říká Dan Žárský, který v rámci Vnútromisijného výboru Slovenské evangelické církve augsburského vyznání koordinuje práci s mládeží. Na Slovensko přišel ze Vsetína v roce 1979 a žije tam dodnes.
JR: Jak vidíš situaci na Slovensku?
DŽ: Pokud jde o ekonomiku, tak je na tom Slovensko hůř než české země. Pokud jde o politiku – je méně vyzrálé.
JR: Mám teď na mysli spíš politiku. Kde stojí evangelíci?
DŽ: Slovenští evangelíci tradičně podporovali Demokratickou stranu. Po roce 1989 aktivnější z nich dali hlasy VPN. Charakteristickým rysem – na rozdíl od evangelíků českých – je ovšem jejich apolitičnost. Chybí tu tradice, která by v praxi spojovala hlubokou a opravdovou zbožnost (s níž se zde často setkávám a vděčně z ní čerpám) s neodbytným pocitem odpovědnosti za věci veřejné. Proto se téměř nenajde výrazný slovenský evangelík mezi poslanci či ministry, ba ani na nižších úrovních státní správy. V tuto chvíli se tedy dá těžko zobecňovat. Nevidím výrazný impuls či tendenci, která by v církvi byla hmatatelná a motivovala nás všechny k podobným postojům. Lze snad aspoň předpokládat, že zájem o společný stát převládá.
JR: Co přinesou Slovensku volby?
DŽ: Můj názor vypadá možná příliš skeptický, ale myslím, že je realistický: Po volbách, v nichž zvítězí na Slovensku národně orientované strany, velmi rychle dojde k rozpadu republiky. Nutnost rozpadu se bude vysvětlovat jako jediné možné řešení otázky slovenské identity a čeho se obávám – bude se to uměle a přehnaně zdůrazňovat na úkor jiných entit. Doufám však, že rozpad nebude totální a konečný.
JR: Co může vztahy Čechů a Slováků napravit?
DŽ: Bolístky, které vůči sobě máme, nejsou takového kalibru, aby naše vztahy narušily vážně a trvale. Je třeba si uvědomit, že to mnohé, trvalé a podstatné, co nás spojuje, mnohonásobně převyšuje to, co nás rozděluje. A že jsme si přechodnými „drobnostmi“ nechali zahalit vzájemné a trvalé „jedinečnosti“ našich vazeb.
JR: Při sčítání lidu se velká většina obyvatel Slovenska přihlásila ke křesťanství. Jak je to patrné v životě společnosti?
DŽ: Křesťanem se člověk nestává ve chvíli, kdy vyplňuje sčítací lístek. Kdyby byla většina křesťany i před sčítáním, muselo by to být ve společnosti cítit. A to nebylo a není. Že vznikla řada církevních (téměř stoprocentně katolických) škol, že mnohé slovní projevy užívají křesťanských pojmů, že na koncertech LŠU děti zpívají mariánské písně, že existuje KDH – to vše vůbec neznamená duchovní probuzení na Slovensku. Spíš jde o záměnu živé víry ve vzkříšeného Krista za „křesťanský světonázor“. Ale totéž riziko existuje, myslím, i v českých zemích.
JR: V čem je specifický přínos evangelictví pro slovenskou společnost? Jaké jsou vztahy s katolíky?
DŽ: Zjednodušeně viděno, Slovensko je katolická země. Přitom evangelíci nejsou početné nijak zanedbatelní (přibližně 350 tisíc), ale jak už jsem říkal – výraznějšímu vlivu na společnost brání jejich apolitičnost. Oproti českým zemím zde katolictví převládá „bezohledněji“. Jednotlivé případy užších kontaktů by se jistě našly, ve všeobecnosti jsou však vztahy s katolíky odměřené.
JR: Chceš něco speciálního vzkázat českým čtenářům?
DŽ: Českým evangelíkům bych přál, aby mohli prožít stejný údiv, který jsem po příchodu na Slovensko – země do té doby pro mě téměř exotické – prožil já. Údiv z toho, že na dotyk vedle sebe existují dvě církve vpodstatě totožné, ČCE a SECAV, které však o sobě téměř neví a podílejí se s plným vědomím na rozdělení těla Kristova tím, že nehledají viditelnou jednotu.
A ještě něco: Tak jako se naši čeští předkové pracné a často neuměle zviditelňovali vůči kultuře a vlivu německému, tak slovenští současníci prožívají totéž vůči vlivu českému. Buďte vděčni, že takové vypjaté chvíle máte za sebou a držte palce, aby to na Slovensku stihli a přitom tento proces udrželi v normě.
Ptal se Joel Ruml