O dr. Vendule Neumannové psal poprvé týdeník Respekt v loňském 38. čísle. Později Respekt několikrát inzeroval Koncert pro Vendulu. Výtěžek z koncertu sice nestačil na nákup nového invalidního vozíku (dosavadní byl ukraden), byl to však pozoruhodný večer (LN č. 45) a mnoho lidí si z koncertu odnášelo novou knihu. Jmenuje se „Hledat – najít, držet – nepustit“ a vydalo ji nakladatelství Jan Pixa v Praze.
Vendula Neumannová prodělala v kojeneckém věku dětskou mozkovou obrnu. Nechodí, ruce ovládá jen s obtížemi. Patří k těm tělesně postiženým, kteří nevypadají hezky: spastické škubání hlavou poznamenalo rysy obličeje. Řeč není zcela zřetelná. Přesto nežije v ústavu, je vzdělaná, pracuje a napsala knihu o svém životě.
Kniha začíná deníkem maminky, zpočátku nijak se nelišícím od zápisků mnoha jiných svědomitých maminek, zvlášť když jejich děťátko je předčasné narozené a musí se vypiplávat. Do banálních záznamů o polévkách a zoubcích však proniká obava: Po onemocnění, považovaném za chřipku, se dítě neobrací a nesedá si. Po čase je tu už jistota o těžkém tělesném postiženi. Rodiče se k věci postavili hrdinsky. Rozhodli se udělat maximum pro léčení a rehabilitaci, zejména však vychovat dceru k samostatnému životu.
Vendula Neumannová se narodila v březnu 1944. Otec byl lékař, Žid, do transportu byl povolán naštěstí až ke konci války. Čteme o odjezdu na venkov kvůli bombardování a o tom, co se muselo naložit do kočárku. Působivost dokumentu je v jeho bezprostřednosti. Maminka líčí události (netušíc, že budou zápisky zveřejněny) občas ve zkratkách, které dcera rozvádí a komentuje. Kapitolu „Samy“ (po smrti tatínka v r. 1957) už píše dcera. S doktorátem z dějin české literatury se v psaní vyzná, drží se však v mezích střízlivého svědectví, stylisticky vyváženého. Pokud to jen trochu jde, píše humorně.
Třetí část knihy se jmenuje „Sama“. Při besedě v Jedličkové ústavu 17. 3. 1992 se Venduly Neumannové ptali, co bylo pro ni v životě nejtěžší – a tu vzpomínala právě na dny po maminčině smrti, kdy ji dali do domova důchodců a sociální pracovnice svévolně zatelefonovala na filozofickou fakultu, že Neumannová už nestuduje. To, že nakonec dostudovala a udělala doktorát, bylo velké vítězství; nejen nad špatně fungujícím tělem, ale i nad tupými úřednicemi a úředníky. Postižení lidé se odklízeli do ústavů, speciální školství se považovalo za pokrokové. Už před dvaceti lety chtěla jedna redaktorka Vlasty uveřejnit s Vendulou Neumannovou rozhovor, CSŽ to však zamítl jako „nežádoucí“ a „málo optimistické“! Přitom právě optimismus je u ní tak výrazný! „Jsem ve svém živlu mezi lidmi“, říká o sobě. Ráda vypráví, jak přepisovala materiály Charty 77, jezdila s vozíčkem na demonstrace a chtěla být stále v kontaktu s lidmi nadšenými pro nápravu společnosti. „Autentické prožitky autorky jsou vhodné prokládány postřehy z veřejného dění a politického života,“ sděluje suše stanovisko ministerstva kultury k rukopisu knihy.
Na dotaz po víře reaguje Vendula Neumannová velmi civilně. Ano, maminka byla katolička, tatínek bez vyznání. Byla vychována liberálně, s důrazem na toleranci. Sama došla k poznání jsoucnosti Boží, je však příliš realistická na to, než aby se náboženstvím více zabývala. Do kostela chodí ráda.
Kromě vyučování doma v bytě jezdí Vendula Neumannová pracovat do Jedličkova ústavu. Má na starosti jednu skupinu v dílnách a vyučuje na ústavním gymnáziu. Učí postižené děti průraznosti. I ony bývají problematické, nejen nepoučení a nepřátelští lidé zdraví! Jak je těžké naučit postižené dítě, aby zdravým nezávidělo a nemělo z nich strach! „Nesmím toho chtít ani moc, ani málo. Je nutné je ukáznit – ale i pomoci jim zahodit falešnou skromnost.“