některých křesťanů vůči umění, které k ironizaci či kritice současných poměrů užívá biblické látky, vidím problém teologický: mnozí křesťané nejsou ochotni rozlišovat mezi vírou a náboženstvím, tj. mezi vnitřním životním nasměrováním na straně jedné a vnějšími „pomocnými prostředky“ na straně druhé. Kde toto rozlišení mezi podstatným a služebným chybí, tam se relativní, formální prostředky přeceňuji a stávají se jakoby nutnou součástí viry. V nejhrubší formě to můžeme pozorovat např. v uctívání předmětů či naprosté oddanosti církevní instituci, ve vytříbenější podobě pak právě třeba v přesvědčení o nedotknutelnosti bible ze strany umění. Ve skutečnosti však věci služebné (a stará Jednota bratrská mezi ně oprávněně řadí i bibli) nejsou s obsahem víry totožné, ale naopak jejich zbožnění degraduje viru na součást náboženské ideologie, a to zejména tam, kde se pro ně vyžaduje povinná úcta ostatních občanů.
Odtud můžeme lépe pochopit tažení proti Kasardovi, ačkoli jeho povídka nejen že neporušila zákon, ale ani se ničím nedotkla křesťanské víry: velmi bolestně se totiž dotkla náboženské ideologie, která šokována a popuzena tím, že někdo uchopí nám svatý příběh po svém, už se nedokáže ptát po vlastních příčinách, záměru a smyslu díla.
Podobně znojemský pan farář se svým inkvizičním řinčením: už se neptá, co obraz Ježíška Franty vyjadřuje, už nezkoumá, zda akutní malířova víra nemá náhodou ke smyslu evangelia blíž než strnulá církevní klišé. Je znechucen a troubí do útoku, neboť on sám nejlíp ví, jak má správně kříž vypadat. Vždyť přece tak často Před ním klečívá…