zabouchly a dívka ve svém novém pokoji osaměla. Sedla si na válendu vedle velké, sportovní tašky a zaposlouchala se do vzdáleného hluku aut z výpadovky. Boty jí sklouzly s nohou a ona, s koleny u brady, se nepohodlně opřela zády o zeď. Za zdí bylo slyšet vzdálený dívčí smích a z kuchyňky se sem vtírala polévka z pytlíku. Pevněji se přimkla ke kolenům a rozvažovala, má-li si nejdříve vybalit věci, nebo si jít prohlédnout dům, nebo se na všechno vykašlat a jít spát. Rozhodla se pro první možnost. Plně se na ukládání věcí soustředila. Znovu brala do rukou blůzky, trička i svetry a všechny je znovu poskládala. Dlouho vybírala a přemítala, kterou z polic ve skříni na co použije. Když uložila všechny věci, přepadla ji únava. S trochou lítosti vzhlédla k otevřené skříni v koutě. Všechny její šaty, které předtím ukrývala důvěrně známá taška, spočívaly nyní v cizí skříni. Prázdná taška se pomalu propadala ze svého původního objemu, jako nějaká zhroucená pórovitá stavba. Těžké dýhové dveře ji oddělovaly od posledních vzpomínek. Najednou jako by ty věci patřily někomu jinému. Vůni vypraného a vyžehleného prádla časem vystřídá pach nedávno nalakované skříně. Poslední patníky cesty zmizí v dálce a zůstane jen ticho. Teď byla skutečně sama.
Beze spěchu si nachystala válendu na spaní a šla se vysprchovat. Otupená horkou vodou vklouzla pod peřinu a zavřela oči. Reflektory aut se střetávaly a zase rozcházely na stropě pokoje. Míhaly se a povívaly jako sítí na břehu rybníka pozdě v létě. Zlatavé klasy těžkly, slunce oslepovalo, až konečně víčka, násilím semknutá, povolila a ona usnula.
Proč? Na světě se za jediný den přihodí tolik věcí, které nikdo nevidí. Podvečer je film, který se po skončení představení vyhazuje do popelnice. Obrana tohoto příběhu je autenticita.
To nejdůležitější jsem však ještě neřekl.
Zkuste se někdy zamyslet nad představou, že ta dívka byla váš nepřítel.