(zamyšleni nad románem J. M. Simmela Láska je jen slovo, Práce 1991)
Kdyby tato kniha byla jen o lásce, nebylo by celkem o čem přemýšlet. Šlo by o jeden z mnoha příběhů lásky a zrady, vášně a vystřízlivění, a zápletka by se zdála celkem banální. Román je však zároveň svědectvím o dopadu vin otců (a matek) na nejmladší generaci.
Hrdina příběhu Oliver spáchá sebevraždu. Není to řešení a na jeho omluvu nelze uvést nic, kromě toho, že viny rodičů se podepisuji na dětech. Slabému člověku někdy jeho vlastní rodiče pletou kolem krku smyčku, kterou si pak v slabé chvilce utáhne. (Podobně to ukazuje např. Abuladze ve filmu Pokání, kde se Varlamův vnuk zastřelí.) Oliverův čin je nutno vidět v širších souvislostech. Je sice nemravné na základě kolektivní viny někoho odsuzovat, popř. surově vyhánět, nicméně kolektivní vina existuje. Přinejmenším má vina kolektivní, společenský rozměr.
Trvá to dlouho, než se lidé vypořádají s tíživou minulostí. Simmelův román, který byl napsán na počátku šedesátých let, plných patnáct let po válce, ukazuje celkem přesvědčivě, že čas není nejlepší lékař. Čas sám od sebe nezpřetrhá jemné předivo vin, do nichž jsou vpleteny generace otců i synů. Každá generace se pokouší žít jinak, ale viny je spojuji, strhávají, frustrují a ničí. Jen někteří dokážou vzdorovat a jen někteří se stávají pro druhé znamením naděje uprostřed nepřehledné společnosti.
Nejedná se o německé specifikum. Ani u nás se dnes přece rodičům nechce příliš mluvit o minulosti, protože by se ukázalo, že nám totalita zas tolik nevadila. Vždyť jsme to přežili. A v prosinci 1989 jsme prostudováním několika narychlo spíchnutých životopisů význačných disidentů bezbolestně „dohnali“ to, oč jsme se před tím nezajímali, protože jsme přece měli dost své práce a svých problémů, než abychom se starali o několik potřeštěnců, kteří zbytečné riskují. A stejně – kdo ví, jací jsou, že? Ještě jsme ani nedošli ke konejšivému zjištění, že čas je nejlepší lékař a už začínáme být alergičtí na otázku vlastních dětí: „Jak jste v tom mohli žít?“
Pětašedesáti procentům rodičů dětí friedheimského internátu se zdá normální, že by měl být vyloučen z gymnázia učitel, který si patnáct let po válce dovolí udělat s dětmi exkurzi do Dachau a v dějepise nepřeskočí – jako ostatní učitelé – Třetí říši. Rodiče si nepřejí, aby je děti zneklidňovaly otázkami: „Jak něco takového bylo možné?“
Neochota vyrovnat se s minulostí není bez následků. Generační propast se prohlubuje. Mládež se utvrzuje v přesvědčení, že je generací bez otců, že jim rodiče nemají co dát. A šéf ústavu se zmůže jen na rezignovaný povzdech, že už se nedá věřit nikomu, protože ti, co byli mocní včera, jsou mocní i dnes (s. 231).
českému čtenáři může připadat paradoxní, že ještě patnáct let po válce přetrvávají mafiánské praktiky. My bychom je dnes chtěli zpřetrhat během pěti let – alespoň tak v to doufá lustrační zákon. Jenže praktiky vychytralých, většinou dobře prosperujících, mohou být zpřetrhány jen pokáním a smířením, a k tomu se celkem nikdo nemá. Ani ty menší rybky a rybičky.
Někteří chlapci se stydí za minulost rodičů, jiní je nenávidí (Hansi a Oliver). Životní filosofie ukřivděného a zmrzačeného čtrnáctiletého chlapce (Hansi) se scvrkává do nenávistného výkřiku: „Všichni jsou svině!“ Nejde jen o výkřik. Jde o celoživotní nasměrování. Stane‑li se základním životním horizontem nenávist a pocit ukřivděnosti, jeví se pomsta jako samozřejmost. Dokud musí dítě žít v internátě, msti se na hračkách a zvířatech. Až z internátu vyjde, rozšíří svou mstivost zejména na ty, kteří se ještě nebo už nedovedou bránit.
Oliver si uvědomuje, že v nenávisti se nedá žít. Zažil toho už hodné. Patří k „zlaté mládeži“, která se má dobře. Čte Saganovou, chodí do školy, žije na internátě, miluje, poslouchá hudbu, nudí se, jezdí autem a touží po něčem víc, než mu nabízejí jeho vzdálení rodiče, s nimiž se neviděl už od jedenácti let. Je závislý na jejich penězích. V jedenadvaceti už jejich nepřítomnost nepovažuje za tragickou, ale pocit ukřivděnosti v něm zůstává– to nakonec prozradí jeho rozhovory s Verenou, která se stává jeho důvěrnic (a milenkou. Je o dvanáct let starší a jak se ukáže i manželkou otcova obchodního společníka.
Navzdory předcházejícím zkušenostem je Oliver přesvědčen, že je možné vsadit na upřímnost. Díky Vereně poznává, že láska je víc než slovo, které se vysloví a vyprchá. Verenu nechce mít jen jako jednu z mnoha předchozích milenek, ale chce zakotvit v trvalém vztahu. Už je skoro všechno přichystáno k rozhodnému kroku, už zbývá jen několik dní a došlo by k rozvodu, jenže právě ted Verena couvne a zničí dokumenty, které dávaly Oliverovi šanci, že nerovný boj s otcem a Vereniným manželem vyhraje.
Hříchy otců se podepisují na synech. Oliver sice prohlédne mafiánskou hru svého otce i manžela své milenky a má proti nim dosti pádné důkazy na mikrofilmu. Myslí si, že vyzraje na staré mafiány. Nakonec však prohrává. Verena ho zradí, protože nevěří ve změnu člověka. Nevěří, že změna i jejího vlastního srdce je možná. Zdá se jí riskantní Ilts Oliverem. Bojí se, že za pár let bude Oliverovi připadat příliš stará, bojí se těžkostí, bojí se praktik svého manžela. Je pohodlnější Olivera zradit a žit dál v manželství s mužem, kterého nenávidí.
Oliver je opuštěn všemi. Svět se před ním uzavřel, nemá pro něj východisko. Není kam jít. Je slabý. Nedovede se s totální opuštěností vyrovnat. Oběsí se.
Někdo by mohl podotknout, že kdyby věřil v J. K., že by se mu to nemohlo stát. To je jistě pravda, jenomže Olivera postihla i vina rodičů. Stojí bezmocný a zhnusený, ne světem dospělých (to není vzdorovitý výkřik pubertálního chlapce), ale vším, v co ještě doufal. Teď ví, že láska je skutečně jen slovo, že pravdu mají ti pokřivení a úspěšní lidé–jako jeho otec, který utekl do zahraničí, aby ho v Německu nezavřeli pro daňový únik. Z Lucemburska pak se svou milenkou dál řídí prosperující podnik v Německu, zatímco jeho manželka je zralá jít do ústavu pro choromyslné. Simmelova kniha zachycuje některé problémy a stereotypy, které se vyskytují v každém národě, který neví, co se svou minulostí. Kdo by ji chtěl číst jen pro pobavení, jako Pěknou oddechovku, ten se zcela jistě – i když se čte jedním dechem – mine s jejím záměrem.