10/2002

Cena přátelství

V padesátých létech minulého století se sešli v západočeském seniorátu ČCE čtyři faráři, kteří nechtěli pomalu zapomínat, čemu se při studiu na fakultě naučili. Proto každý měsíc přijížděli o hodinu dřív na pastorálky, aby si předčítali v biblických původních jazycích, v hebrejštině a v řečtině. (Dneska asi věc už dost neobvyklá.) Jedním z nich byl br.

Dokumenty českých dějin

Demokracie pro všechny

Žijeme v době hlubokého mravního úpadku celé společnosti, … tvůrčí potenciál společnosti je trvale dušen centrální manipulací, životní prostředí je u nás stále odpudivější, příslušníci nových a nových generací opouštějí znechuceně svou vlast. …

Broučci Jana Karafiáta jsou literatura pro dospělé až stárnoucí, mládeži možná nepřístupná. Když jsem byl dítě, měl jsem raději Ferdu Mravence a Timura a jeho partu. Broučci mi příliš připomínali háčkované dečky, napouštěné cukrem, které nám nosila taková hodně stará paní, která ještě Karafiáta pamatovala.

Nejprve katolíci, později přísně katoličtí básníci, poté tvůrci jiných vyznání a uměleckých odvětví, dále období otevřenosti umožňující až masově punkové vyžití, sebereflexní útlum a v současnosti příjemné a přiměřené prostředí. Tedy téměř… Tak nějak by se dala charakterizovat atmosféra každoročních básnických setkání či festivalů na příchovické faře v Jizerských horách počátkem zimy.

Hledáme-li dnes základní rysy českobratrské spirituality, pak nás jistě netrápí vztah ke svatým. Přesto není zbytečné přečíst si knihu Oty Halamy „Otázka svatých v české reformaci“, kterou v edici Pontes Pragenses vydalo nakladatelství LubošMarek v Brně 2002. Můžeme zjistit, jak naši předchůdci ve víře pojímali spiritualitu. Co pro ně bylo nosné a co považovali za zbytečnou přítěž.

Světské instituce jsou velice citlivé na to, když jimi někdo pohrdne. Mají totiž pocit, že zastupují Boha na zemi, a proto se jim každý musí náležitě klanět a zcela je poslouchat. Uspokojovat náboženské potřeby, to se jaksi toleruje, ale běda jakmile se to nekryje s potřebami státu. Tak je zle.

„Pořád bych chtěl, aby byl prezidentem někdo z bývalého disentu, z lidí, kteří se osvědčili a byli ochotni něco pro druhé obětovat. Ale považoval bych za naprosto neúnosné, aby se tam objevil někdo z lidí, kteří vstoupili do KSČ v letech normalizace.

Se zájmem jsem si přečetl článek Petra Pazdery Payna s podtitulem: „Evangelická církev na stezce ikonodúlie“. Dovoluji si přijít s trochou do mlýna a utrousit v této souvislosti několik poznámek.

Nad hlavou nám dnes v okresním městě kroužily vrtulníky – prý jakási vnější summitová ostraha. Praha obšancovaná grósochrankou, perlustrují snad i potkany v kanálech. Těžko se ubránit škodolibému pomyšlení, že organizace, která chce hájit svobodu, svým zasedáním zasedla elementární svobodu pohybu a uvolnila ruce policejní buzeraci.