Cena přátelství
6. listopadu 2002 uplynulo patnáct let od smrti faráře Vladimíra Kaluse, před třiceti lety, 1. 11. 1972, mu byl odebrán tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Službu a osobnost tohoto výrazného svědka připomíná kázání a vzpomínka Jiřího Vebera z ledna 1990, které proslovil v Brně-Židenicích v předvečer nedožitých Kalusových šedesátin.
Text: Přísloví 17,17
V každičkém čase miluje přítel,
zrodil se bratrem
pro doby soužení.
„Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ – toto zaslíbení Hospodinovo platilo pro lid Izraele a dosud platí. Sounáležitost víry synů Abrahamových, Izákových a Jákobových překonává i všechny záporné jevy lidského porušení, je silnější než rozbroje, rozdělení a rozptýlení po celém světě. Přece však i v tomto jedinečném společenství víry byly také ještě vztahy mnohem užší, osobnější, vztahy lásky a přátelství. Starozákonní svědectví tuto skutečnost nezamlčuje. Příkladem přátelské lásky je také vyprávění o vztahu mezi Davidem a Jónatanem (1Sa 18. a 20. kap.). Je v něm možno nahlédnout do biblického hodnocení přátelství:
Vztah přátelské lásky těch dvou byl uzavřen smlouvou věrnosti před Hospodinem. Chce se tím říct, že do přátelství, které má být vskutku tím pravým a láskyplným, musí mluvit i ten, kdo je neustále nad námi a mezi námi. Jen on může dávat lidským vztahům tu pravou podobu a hloubku. To platí odedávna a dodnes.
Z toho vyplývá, že se mohou v pravém přátelství spolu sejít a spojit i lidé, kteří k sobě nejsou přitahováni jen vzájemnými sympatiemi, stejnými zájmy a příbuznými povahami. Před Hospodinem mohou vstoupit do pravého přátelství i lidé velmi rozdílní. (Četli jsme, že už při prvním setkání se královský syn Jónatan nepohoršil nad bezvýznamným, posledním synem Izai Betlémského. Zamiloval si ho jako sebe sama, vzdal se pro něj své důstojnosti královského syna. Oblékl přes Davidův pastýřský šat svůj oděv a místo praku mu dal svůj meč a luk a opasek. Dokázal riskovat i svůj život, když král proti vlastnímu synu mrštil smrtícím kopím za to, že se zastával přítele.)
V pravém přátelství se dokáže člověk vzdávat svých věcí pro druhého, dává v sázku třeba i svůj život. Takový vztah respektuje Hospodina, „miluje ho celým srdcem, duší i myslí“ a také zároveň uskutečňuje příkaz lásky k bližnímu, kterého „miluje jako sebe sama“. Tak to pro opravdové přátelství platilo vždycky, platí to i dnes.
Přátelé se musí někdy i rozejít, takový je život. Avšak to, co přátelství do života vnese, čím jej obohatí, to zůstává navždycky takovým obohacením života, že to nemůže nikdy pominout. Nikdy se dar přátelské lásky nemůže ztratit, nikdy nemůže být zapomenut. („Co jsme si my dva v Hospodinovu jménu přísahali, navěky zůstane mezi mnou a tebou i mezi mým a tvým potomstvem.“) Kdo nepozná v životě hloubku a cenu takového přátelství, ten se velmi ochuzuje a ochuzuje i své okolí. Neboť život přátelstvím obohacený nepoznamenává jen nitro vlastního života, ale září i na všechny, kteří jsou okolo. To také platí i dnes.
Oba bibličtí přátelé se po svém rozloučení setkali už jen jednou kratičce v judské poušti a pak už jen čteme Davidův žalozpěv nad smrtí přítele: „Stýská se mi po tobě, bratře Jónato, byl jsi mi velmi nakloněn a tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen.“ Rozloučení s přítelem je bolestné, ale cenu přátelství neruší. Přátelská vzájemná náklonnost je takovým obohacením života, že patří k těm pokladům, které jsou nepomíjitelné, nezničitelné, které „ani mol, ani rez nekazí a které zloději nevykopávají, ani nekradou“, patří k těm pokladům, které jsou uloženy v nebi. Právě to nad smrtí přítele vyjádřil David, a možná že také pro tuto skutečnost se zrovna on, David, přes všechny své chyby, slabosti a hříchy, mohl stát tím králem, k němuž vzhlíželi a kterého očekávali proroci a který pak vskutku z rodu Davidova a jako syn Davidův přišel v Ježíši Kristu mezi nás. Přátelství uzavírané s vědomím o přítomnosti Boží a nesoucí na sobě znamení Kristova Ducha může pak korunovat sám náš Pán podle Janova evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíteli, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, ale nazval jsem vás přáteli.“ Chceli tedy on být naším přítelem, jak bychom neměli po ceně přátelství toužit a pěstovat je před jeho tváří i pro jeho církev. Amen.
Po kázání ještě vzpomínka na přátelství KaVeRo
Text a úvaha dnešního kázání nebyly náhodné. Bylo to podle poznámek, které si ke svému poslednímu kázání připravil můj dlouholetý přítel a žel, že jen tak na krátko váš farář, br. Vladimír Kalus. Sám už nemohl, s péčí jemu vlastní, kázání vypracovat. Zítra, 15. ledna, by se byl býval dožil 60 roků. A proto k těmto nedožitým narozeninám, s bolestí v srdci, ale i s velkou vděčností za Boží dar našeho velkého přátelství, jsem připravoval pro váš sbor dnešní kázání.
Mnoho lidí v církvi o našem přátelství vědělo. Patřil k němu neoddělitelně jako třetí také br. Miroslav Rodr. „Slavné“ KaVeRo, v němž nás tři, věkově i povahově velmi rozdílné, spojila přátelská láska podle Kazatelovy moudrosti: „trojnásobný provázek nesnadno se přetrhne“, bylo pro nás opravdu převzácným darem.
Kdysi před léty v miroslavském „kruhu“ – byli jsme při tom ještě všichni tři – položil kdosi Vladimírovi otázku, co by se muselo stát, aby se naše přátelství rozpadlo. Odpověděl bez váhání: „V našem přátelství je přítomen ještě jeden čtvrtý – Kristus. A proto není žádné moci, ani pozemské, ani pekelné, která by nás mohla rozdělit. Tuto moc bude mít jedině smrt.“ A ona nás skutečně během dvou let tak zasáhla, že jsem zůstal sám. Avšak i to je jen zdání. Někde hluboce v mé duši jsou oba dál přítomní. Nad vším, co dělám a o čem přemýšlím, jsou i jejich oči a do všeho slyším jejich připomínky. Nemusím si je jen vymýšlet, vždyť jsme se tak dobře skrz naskrz poznali.
Dovolte mi, abych v této vzpomínce nakonec ocitoval slova bývalého synodního seniora dr. Václava Kejře, který nám po našem rozloučení s br. Miroslavem Rodrem napsal: „Přečtení vašeho rozloučení udělalo mé duši nesmírně dobře. Je to vzácné slovo nad dovršeným životem přítele a služebníka evangelia Kristova. Je to vlastně hymnus, oslavující dar přátelství, kterého je tak málo v naší církvi. Přál bych si, aby to v církvi zaznělo jako mocné kázání o přátelství, které může být nesmírným pramenem síly a povzbuzení na pracné cestě kazatelů bolavostí našeho sborového života.“ Také vám přeji, aby stopa přátelství, vtisknutá vám vaším farářem, zůstávala mezi vámi trvale.