V padesátých létech minulého století se sešli v západočeském seniorátu ČCE čtyři faráři, kteří nechtěli pomalu zapomínat, čemu se při studiu na fakultě naučili. Proto každý měsíc přijížděli o hodinu dřív na pastorálky, aby si předčítali v biblických původních jazycích, v hebrejštině a v řečtině. (Dneska asi věc už dost neobvyklá.) Jedním z nich byl br. Vladimír Kalus z Chrástu a ten navrhl, aby se přidalo také společné zpívání. Bylo schváleno a byl na světě mužský kvartet a dáno mu jméno podle prvních slabik jmen těch čtyř: Trojan (ze Kdyně na Šumavě), Kalus (z Chrástu), Veber (z Domažlic) a Rodr (z Rokycan), tedy TroKaVeRo.
(Vzpomínám, že Vladimír prosazoval a vedl zpívání i při fakultní brigádě na výstavbě Poruby. Vyznamenal se tam i jako zdatný zedník, nelišil se ani svými odbornými i jinými slovními výrazy od zedníkůprofesionálů.)
Ka byl ústřední postavou, připravoval noty pro čtyři mužské hlasy a vedl nácvik. Dost se dařilo a několikrát „soubor“ s úspěchem vystupoval i veřejně, ovšem že jen v evangelických sborech (v Domažlicích při návštěvě velké skupiny západních Němců, kteří byli okouzleni. Samozřejmě ve vlastních sborech a později ještě při farářské instalaci Vladimírově v Miroslavi a naposledy asi při instalaci Jiřího v Šumperku).
V církvi se o TroKaVeRu dost vědělo, nejen pro to zpívání, ale i pro silnou přátelskou soudržnost všech čtyř. Byli jsme při všech církevních akcích spolu a nikdy při pracovních brigádách na stavbě chrásteckého sborového domu jsme nechyběli. (O té stavbě by měl někdo zasvěcený – pokud ještě takový pamětník je – napsat zprávu. Bylo by to o Vladimírově píli, odvaze, houževnatosti i obratnosti, protože v oné době nebylo lehké získat stavební povolení, obstarávat materiál, pracovníky a finance.)
V roce 1959 byl Vladimír povolán do sboru v Miroslavi. Koncem června jsme všichni čtyři podnikli týdenní výlet pod stany do krásného údolí řeky Mže. Za krásných nocí pod hvězdnou oblohou, trochu nasyceni i úlovkem velkého rybáře Jakuba, jsme uvažovali, jak to bude dál. Našli jsme dvě možnosti: pravidelně si psát a jednou za rok si vyšetřit týden na setkání. Hned v příštím roce jsme se plavili na kánoích po Otavě. Byl to krásný týden, plný rozhovorů a požehnaných theologických střetů. Jenom konec nebyl moc radostný. V Domažlicích čekalo Jiřího rozhodnutí předsedy KNV v Plzni o odebrání státního souhlasu. Než se věc po různých peripetiích a odvoláních vyřídila, pracoval jako závozník v ČSAD. Koncem roku pak dostal souhlas do sboru v Šumperku. Tak jsme byli ještě víc rozptýleni, ale vzájemné dopisování jednou měsíčně dost fungovalo, byli jsme ve stálém kontaktu a také roční týdenní setkávání se dařilo. Ještě dvakrát jsme sjížděli české řeky, ale pak odpadl Jakub, takže místo čtyř už jsme zůstali jen tři: KaVeRo. Museli jsme se s tím smířit, i když nás to mrzelo. Vladimír už nikdy nezačínal své dopisy „milí bratři“ (bra3), ale „milí bradva“ (bra2). Také v tom byl stesk po tom čtvrtém, je však možné i to, že se tím trojka KaVeRo ještě víc upevnila. Psali jsme si pravidelně každý měsíc, každý těm druhým dvěma, a když někdo vynechal, sklidil bratrskou důtku. (Mám dopisy všech tří uloženy, nechce se mi je počítat, ale určitě jich je přes 600.) Když pak Ro začal na vodě ztrácet stabilitu, trávili jsme ten týden, na který jsme se všichni celý rok připravovali a těšili, na různých místech (Blažkov, lovecká chata „mrtvý muž“ u Šumperka, pak soustavně na chalupě v Nové Senince). Protože jsme časem všichni ztratili státní souhlas a pracovali porůznu (Ka jako řidič v Plynoprojektu v Brně, Ve jako řidič sanitky v Šumperku a Ro jako vazač pod jeřábem ve Feroně v Plzni), každé společné setkání nám dávalo také hluboké společenství církve. Smutný zlom nastal v druhé polovině osmdesátých let. Roku 1985 nečekaně zemřel Míra (Ro) a roku 1987 tragicky po autonehodě v Brně i Vladimír (Ka). Pozůstalému Jiřímu (Ve) se velmi stýská, ale je nesmírně vděčný za dar takového přátelství, jakého mu bylo do života a na cestu víry takřka po 40 let dopřáno.
Vladimír o sobě
Hlavním středem Vladimírovy práce byl jeho sbor. Tomu věnoval jako kazatel a pastor nejvíc své pracovní energie a často až neuvěřitelné píle. Proto když mu byl odebrán státní souhlas, byl bolestně zasažen v jádru své bytosti. Svým dvěma nejbližším přátelům o tom napsal svým typickým humorem:
Jak jsem se stal vládnoucí třídou
Jednoho rána jsem se probudil a byl mi doručen dopis, kde se mi oznamovalo, že již nadále nemohu patřit ke skupině příživníků, kteří nevytvářejí skutečné hodnoty. Sláva! Budu konat čestnou práci a vytvářet tak hodnoty, které urychlí vývoj socialismu v naší zemi a posunou tak socialismus až na hranici, ne-li přímo už do komunismu. Stanu se článkem vládnoucí třídy. Ale ouha! Být dělníkem, to je čest. Nemůže každý budižkničemu se hlásit a být přijat jako přidavač k zedníkům či jako šofér k fekálu. Kam by to vedlo. Je potřebí velice bedlivě kádrovat každého, kdo chce vládnout, jsa členem té dělnické nejčestnější třídy. Proto se mně nepodařilo sehnat tak výhodné místo v toužebné kategorii pomocníků, přidavačů, podavačů či jiných helfrů. Vládnoucí třída dělnictva mě nechtěla přijmout na okrese, a proto jsem se obrátil kousíček dále. Nabídlo se mi místo a byl bych přijat, přestože má minulost není kalá, na prosektuře v nemocnici v Ivančicích. Protože jsem jednou omdlel při parcelování prasete, necítil jsem nějak vnitřní povolání k tomuto povolání a musel jsem odmítnout parcelovat a připravovat pro doktory uhynulé spoluobčany. Průmyslové stavby by mě rády v okolí Brna posadily na jeřáb, ale měl jsem obavu, že bych se příliš povyšoval nad své spoludělníky tím, že bych seděl tak vysoko. Jsa poněkud připonahluchlý, netoužil jsem po tom stát se paličem ve Stavomontážích, protože bych celý den byl v nesmírném hluchu, a tak by unikl poslední tón mému uchu. A potom – jenom mezi námi – měl jsem strach, vzplane-li někde nějaký stoh, abych nebyl označen paličem, jsa paličem z povolání. Nakonec jsem zakotvil a začal pracovat jako lev v Plynoprojektu Praha, vývojové středisko v Brně. (Tolik z dopisu z 16. 11. 1972)
V Plynoprojektu se Vladimír brzy osvědčil, a to nejen pracovně. Dokázal najít lidsky dobré vztahy se spolupracovníky, byl zcela respektován jako evangelický farář a vydal víře i církvi dobré svědectví. Zvládal dál své nové postavení i s humorem, ale ten měl v pozadí také druhou tvář, asi ne cizí těm, kdo byli v podobné situaci.
Na Seninku (místo každoročního týdenního setkání KaVeRa) pojedu rád. S programem souhlasím, sám jsem trochu koukal na Janovské „Já jsem“, a tak snad bych s tou trochou mohl také do mlýna. Jinak mám vyprahlo v celém těle, mysli, mozku a bojím se, že i v srdci. Seninka a Vy, to jistě bude balzám na všechny rány, které si tam vylížu. Na saunu se těším jako kluk na kus klobásy. … Nejsem schopen dát dohromady myšlenky. Po pravdě řečeno, nedovedu si představit, kdybych měl dostat souhlas, co bych dělal. Ale doufám, že je to jen časová vyprahlost a že se to spraví. Ani o církvi nemám moc naděje a ani nemám nějak moc chuť o instituci bojovat.
(Tolik z dopisu 31. 8. 1977)