Se zájmem jsem si přečetl článek Petra Pazdery Payna s podtitulem: „Evangelická církev na stezce ikonodúlie“. Dovoluji si přijít s trochou do mlýna a utrousit v této souvislosti několik poznámek.
„Slovo Boží“ má v klasické dogmatice trojí rozměr: 1. Slovo tělem učiněné (inkarnace Kristova), 2. Slovo napsané (Bible), 3: Slovo zvěstované (kázání,…). Už odtud poznáváme, že „Slovo“ v křesťanské tradici je širší pojem a nelze je stavět jako protipól obrazu. Vždyť i svátosti jsou někdy nazývány viditelným slovem. Evangelictví nemůže vycházet z týchž zdrojů „obrazoborectví“ jako židovství. I Petr Payne by jistě souhlasil, že 2. přikázání se z novozákonní perspektivy musí reinterpretovat. Přesto auditivní složka má zůstat v biblickém smyslu předřazena složce vizuální. „Tedy víra z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“
Výše uvedené hledisko nemusí zásadně odporovat kladné stránce puritánských tradic, rozumíme-li jim jako přirozené reakci na středověkou či novověkou „verbální“ podvýživu. Reformovaný důraz na čistotu zvěstování je vskutku možno ponechat a dále pěstovat, aniž by však byl přitom ignorován luterský hlas volající ke svobodě. Není totiž správné ani jedno zákonictví: to, které se obrací proti obrazům, ani to, které si bohoslužebný prostor bez obrazů neumí představit. Poučná jsou v této věci Lutherova postní kázání proslovená ve Vitemberkuv březnu 1522. Na adresu obrazoborců Luther pravil, že o obrazech může být pověděno totéž, co platí o vínu a ženách: „Někoho víno a ženy úplně zbídačí a přivedou k šílenství. Ale máme proto všechny ženy pobít a všecko víno vylít?“
Podezírám se ze shody s Petrem Paynem, když kladu přednost takovému teologicko-architektonickému řešení modliteben, kde obrazy (zvláště pak figurativní) nebijí příliš do očí. Ve středu naší pozornosti by měla stát kazatelna a stůl Páně. Na to je třeba myslet, rozhodneli se sbor pro novou stavbu či zásadní úpravu svého bohoslužebného prostoru.
Nemohu zároveň popřít, že některá výtvarná „zvěstování“ mě vskutku oslovují. Platí to i o obrazech ve vinohradském kostele, které shledávám inspirativní teologicky i esteticky. Argument z Paynova článku, že snad obrazy mohou účastníky bohoslužeb „rušit“, zde platí jen částečně. Sám slýchám tuto stížnost na Vinohradech, kde bohoslužby bývají hojně navštěvovány, překvapivě zřídka. Nicméně i zde jsme na návrh Zdara Šorma (a se souhlasem Miroslava Rady) provedli jistou korekturu původního umělcova návrhu. Aby bohoslužebný prostor nepůsobil jako obrazárna, rozhodli jsme se pro „barevné“ zvýraznění kazatelny jejím odbarvením (na Vinohradech nepamatují, že by kazatelna nebyla někdy natřená). Zdar Šorm pak vyřezal ze dřeva otevřenou Bibli se symbolem kalicha, které jsou jakožto typické symboly naší církve na kazatelnu vsazeny. Myslím, že to věci prospělo.
Souhlasím s autorem článku „Násilí obrazů“, že konkrétní umělecká ztvárnění mohou vytvářet v církvi problém. Zvláště v dnešní době, která je zavalena rušivými obrazy – kýči na každém kroku (včetně reklamních billboardů), je asi věru lépe vést církev znovu k architektonické, výtvarné, ba i liturgické prostotě (pokud jejím opakem nebude aliturgická ukecanost). Obrazy mohou mít v církvi svou funkci, ale jen ve službě slova a jaksi v cudném závěsu za ní. Proto vinohradské řešení nechápu jako obecně platné pravidlo pro protestantské prostředí.
Příspěvek kazatele a výtvarníka P. Payna otevírá otázku, o které by se mělo v církvi dle mého soudu hovořit více. Pouštíme se totiž tu i tam do věcí, které nemáme dostatečně teologicky promyšleny a v církvi prodiskutovány. Příznačné je, že ve vinohradském sboru neproběhla včas dostatečně otevřená diskuse o obrazové výzdobě kostela. Diskutovat se začalo teprve, když už o věci bylo rozhodnuto. Luther by z tohoto postupu radost neměl, Kalvín ani nemluvě. Obdivuji ty členy vinohradského sboru, kteří s oním obrazovým řešením srozuměni nebyli, a přesto osvědčili a nadále osvědčují v té věci pozoruhodnou velkorysost. Neobracím se proti kvalitě Radova řešení, ta si zasloužila už uznání mnohých. Dokonce i Miloslav Pojsl (profesor dějin církevního umění na univerzitě v Olomouci) nešetřil na adresu vinohradského malíře slovy chvály, když jeho obrazy srovnával s novodobými výzdobami některých katolických kostelů. To je však jiná věc. Nám jde spíše o úroveň sborových i církevních rozhovorů o této otázce. Ty totiž doplácejí na jeden podstatný nedostatek: absenci alespoň základních nosníků evangelické teologie církevní architektury. Ty by měly být v ČCE společnou poradou teprve budovány. Díky Paynově článku se to vlastně již děje.