Nejprve katolíci, později přísně katoličtí básníci, poté tvůrci jiných vyznání a uměleckých odvětví, dále období otevřenosti umožňující až masově punkové vyžití, sebereflexní útlum a v současnosti příjemné a přiměřené prostředí. Tedy téměř… Tak nějak by se dala charakterizovat atmosféra každoročních básnických setkání či festivalů na příchovické faře v Jizerských horách počátkem zimy. Začalo to v roce 1983. Osmnáct let víkendových očistců pro faráře Miroslava Šimáčka (dnes působícího na diecézní faře v Litoměřicích) a v současnosti pátera Vladislava Nováka. Hovořili jsme s básníkem Romanem Szpukem, citlivým tvůrcem příchovické literární tradice.
Romane, jsi významným impulsem bytí tzv. „Básnické skupiny XXVI“. Zkus, prosím, vysvětlit tento pojem.
„Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž je z Čech teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček, někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už tu byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestru roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde se dát dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?
Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem tam dorazil letos, zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní, vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání, a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako kdyby každý z básníků měl udělati na číši svého vína křížek na dobrou noc.
Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí lidé z celých Čech a jehož nástupce páter Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil… Chvála Bohu – zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.“
Nemohl bys to vysvětlit trochu civilněji? Víš, pro ty čtenáře, co chodí po zemi?
„Ne!“
Zimní příchovická suita I
Otec byl alkoholik.
Máma toho vypila nejmíň tolik.
Tak nehledej v tom žádnou záhadu,
že mám na účtu takovou zahradu…
Rok xxxx (potřeboval bych zde od Tebe, Romane, nějakou šťavnatou historku z osmdesátých let, která by vhodně zapadla do článku – tedy nějakou úzkoprsou netolerantní okolnost, pokud možno, nebo naopak něco bouřliváckého ve stylu Pavla Kukala apod. Mělo by to ilustrovat ta léta, tehdejší celospolečenské okolnosti, atmosféru na faře etc. O co žádám, poznáš z kontextu a určitě vycítíš smysl mého požadavku).
Vyjmenovávat všechny autory míhající se jizerskými Příchovicemi, to v tomto článku nelze, protože se jich v jednom období sjíždělo do fary až na 150. Vyjmenovat jen některé by nebylo spravedlivé. Dnes už často aktivně publikují, za důležitější lze ale považovat, že se mnoho z nich naučilo umění živé prezentace, která není nudná, utahaná, zastrašená, jak si to můžeme pamatovat z popřevratových let – řeč jde o té textové onanii lidí, kteří zjišťují, že všichni ostatní si nemyslí a neočekávají to samé, že osobní záměry je potřeba vysvětlovat. Tady je možné ocenit, že každoroční jizerská setkání jsou už dnes zajímavá i pro nezasvěcené přinejmenším tak, jako běžný akční film. A to nemám na mysli jen rvačky a skandály, nýbrž i uměleckou a prezentační hodnotu.
Do Příchovic v Jizerských horách jezdíš od samého počátku. Zkus, prosím, krátce popsat, čím Tě ta víska ovlivnila, proč zrovna tam vznikla tradice setkávání básníků kolem Skupiny XXVI.
„Každá umělecká třenice mezi hnutími o formální prostředky je nesmyslná jak řev do ucha naslouchajícímu hudbě, pláči, radosti. O Skupině XXVI se traduje, že se na jejich srazech občas i porveme. Ale důvody byly vždy jen alkoholismus, milenecká žárlivost či politické rozepře. Nikdy ne umělecké hledisko. Nejsme surrealisté a neřveme s Bretonem, že katolicismus je „kamenem v zahradě poezie“. Ostatně: V zahradě poezie je krásný každý kámen… A kam jinam uniknout před nesmyslnými hádkami, než do přírody?
Viděti prodírat se tou záplavou vzhůru Jakuba Zahradníka v jeho širokém klobouku, jenž jako by pod svým dlouhým kabátem ukrýval vzácný notový zápis, nedalo nám klidu. I spustili jsme na opozdilce palbu sněhovými koulemi.
Pod námi se neslyšně vzdouvalo oslnivé moře mračen, z nějž na jihozápadě vystupoval vrcholek Ještědu. A celé Jizerské hory se táhly od západu až na sever a dál na východ Krkonoše se Sněžkou jak nenápadnou královnou v bílém. Ostroh, na kterém se vypíná vstříc západním vichrům naše hostitelská vesnička, mohl býti jakýmsi poloostrovem. A nejdál v moři už utápěl se zasněžený hřbitov, západnímu obzoru první na ráně. Čtyřicet pět metrů vysoká věž příchovického kostelíka vystupovala z inverzní mlhy jako maják. Svatý Vít, jemuž je kostelík zasvěcen, mimo jiné i ochránce proti blesku a nečasu, si bez obav mohl vyjít s námi. A možná si i přihnul z placatice meruňkovice, kterou s sebou nahoru nesl Tomáš Dědeček…
Doba, kdy se na příchovické faře sjížděli jen autoři křesťanští, je už nenávratně pryč. Spolu se změnou politického klimatu se naše srazy otevřely všem uměleckým proudům a s postupem času těch ortodoxně smýšlejících dokonce na půdě fary ubývá. Možná jsme je vyhnali.“
Aha…
„Je ti to jasné?“
Naprosto…
Zimní příchovická suita II
Táhla zima a já zavřel vrata,
aby mi sem chlastat nechodil táta.
Co je mi do něj? Ať se nestará!
Zásoby sotva mi vystačí do jara…
Rok xxxx (Zde bych od Tebe potřeboval uvést správný rok události.)
Prozaik a básník Bohuslav Vaněk Úvalský čte na katolické faře črty ze sbírky Brouci, znějící přibližně takto: „Co se Ježíš, když Jídáš?“ apod. Je vykázán uprostřed noci do sněhové vánice i se svou snoubenkou, o které se již před tím provalilo, že s ním sdílela stejnou místnost. Prokřehlí si v okolí hledají nocleh podle sudetského pravidla, kdy chatař nesmí v zimě odmítnout poutníka po šesté hodině večerní.
Vím, že je to těžké, ale mohl bys zkusit popsat, co chtějí básníci kolem Skupiny XXVI svou poezií vyjádřit?
„Dá se spíše říci, že básníci naslouchají sami sobě. Je to fenomén mnohých básnických setkání, skutečně, nemá cenu hrát si dnes na pěvce národa. Letošní autorský večer nebyl v tomto ohledu jiný. Obviňte básníka z neúcty ke slovu, ne však z touhy vás zranit. Nelze si vztahovat každé slovo na hruď, strhávat ho – ještě žhavé svým významem, jedním z možných významů, které mu přiřadím. Básník jen naznačuje úder slovem. Dotáhnout ho na sebe až na přímý kontakt může jen ten, kdo sám sebe označí za napadeného…
A i hudba dělá s poezií divy, umí vnést do katolického klidu trochu mystického vzruchu.
Ráno mi byla učiněna mírná výtka, že takové tahy farář na faře podporovat nemůže. Tou dobou už byla otevřena v sále všechna okna, a když jsem vstoupil na půdu, kde básníci padli do svých spacáků i mimo ně, měl jsem dojem, že jsem v nálevně. Za okny se budil den do záře nevídané, moře mračen bylo v odlivu a nehybně leželo hluboko v údolích pod námi.
A děvčata, nenápadná starostlivá Veronika a Míša s krásnýma lesklýma očima a s bujnými vlasy, Bože, tak krásná, se svými pomalými rozvážnými pohyby a úsměvem ještě doznívajícím za její odvracející se tváří. A přitom tak hrdá, panensky hrdá právě v té zbožnosti, která jako závoj halí její nebeskou postavu.
Venku za kostelem svítilo v neděli slunce a pronikalo do chrámu vitrážemi. Hlas farářův mě znejistil, kázal na velice zneklidňující evangelium o Bohu, který na nás přijde „jako zloděj ve chvíli, kdy se nenadějeme…“ Procházely mnou myšlenky o kázání a poezii. Byly to myšlenky trochu rouhavé a trochu po spočinutí v Bohu toužící.“
Takže o tom je poezie básníků ze Skupiny XXVI?
„Jasně.“
To je zajímavé…
Zimní příchovická suita III
Jenže mi Abstinenti na Štědrý den
vypustili pívo ze sudů ven.
A tak záhy, když končily Vánoce,
teklo mý pívo, teklo v potoce…
Rok xxxx
U kašny na návsi se potají schází odbojová skupina ve složení: Ludmila Preinhalterová (pohanka, prozaička a překladatelka), Oscar Ryba (nevěřící prozaik a textař) a Petr Pazdera Payne (prozaik a dramatik, zběhlý evangelický farář). „Tam,“ říká potichu Petr Payne a míní příchovickou faru, „vůbec nevědí, co se teď děje tady.“ „Nemohou to vědět,“ říká Ludmila Preinhalterová, „nedokázali by se s tím vyrovnat.“ „Víte, že jsem včera v autě málem zabil čtyři lidi, a oni si toho vůbec nevšimli?“ ptá se Oscar Ryba, „na náledí v tom prudkym sjezdu u Železnýho Brodu…“ „To není důležité,“ říká Petr Payne.
Jak do sebe podle tebe zapadá básnictví a katolictví, víra v Boha, múzy, neřest, ctnost a podobně?
„I ty se ptáš sám sebe, proč mnozí z básníků tak ostře reagují na svědectví křesťanů o Bohu.“ (Neptám…) „Určitě hraje svoji roli strach z toho, že jim hrozí manipulace. Pak též ona výlučnost: My máme pravdu, ty snad k ní dospěješ. A hlavně podezření z pokrytectví. Toto podezření prožívám i já: Nemohu se zbavit dojmu, jako by člověk svědčící hlasitě o Bohu držel Boha před sebou v podobě štítu. Jako by mi házel lacinou kost, abych se, probůh, nezabýval jeho nitrem. V Bohu jsou jeho myšlenky uspořádané a problémy vyřešené. O sobě mi však neřekne nic. Jsem na jeho vystoupení v zájmu vyšší instance, do zákulisí však nesmím. A přitom vím z vlastní zkušenosti, že s vírou v Boha se můj život nezjednodušil. Naopak – stává se složitějším. O pocit viny. O úzkostné zkoumání svědomí. O otázky po Osobě neustále se skrývající. A Elias Canetti má pravdu, když píše: „Od té doby, co musejí víc vědět, jsou básníci zlí.“
Jedna farní půda „uživí“ dvě stovky křesťanů, avšak jen jednoho básníka. Ty dvě stovky shodnou se na dobrém Pánu, ale jediné lidské nitro nepojme celý vesmír pochyb. A jen málokterý člověk má větší ego než básník, který si neobyčejně zakládá na tom, aby se jeho pochybám naslouchalo. Jako by jeho radost i utrpení byly jedinečné, archetypální, překračující hranice jednoho života tím, že se napíšou a vydají v podobě pokud možno co nejvíce burcující. Jaká stálá snaha zdokumentovat se! Tato snaha je zřetelná ve schraňování rukopisů, útržků, poznámek, různých verzí básní, autorizací, podpisů, signatur a jiných kaněk. Jak těžko se mezi sebou dorozumívají sběratelé svých vlastních stop nadrápaných perem! Jak obtížně si naslouchají ti, z nichž každý si „mele to své“, jak kdesi trefně podotýká Karel Šiktanc. A jistě, že o to tu jde, „mlít si to své“, dodává chápavě. Pozorujte hlouček dětí na pískovišti, tam je to podobné, ale chaos je jen zdánlivý. Kde poezie má zdravé nervy a tepny, tam daří se jí slepovat ty různorodé části, aby pak při pohledu z dálky na tak špatně si mezi sebou naslouchající vznikla koláž či mozaika porozumění na vyšší úrovni. Všechny ty bujaré hádky, kvasy výsměchů, ponižování a chvástání se vytvářejí jedinečnou symfonii, či jak mi napsal náš kamarád a povídkář Vašek Žďárský po jednom z nejdivočejších srazů Skupiny XXVI v Košířích v březnu 1993: „Byl to úžasný guláš!“ A jako věřící dodal: „Bůh už si ho ochutí, jak potřebuje…“
Páter Šimáček při každém srazu Skupiny XXVI zdůrazňoval, že básníci mají dar zachytit krásu, s onou citlivostí, s níž se básník rodí, a pak snad je i jejich posvátným úkolem oslavovat Tvůrce, zpívat chvalozpěv k Jeho cti. Jenže citlivost básníkova je nedělitelná jako svoboda. On nemůže ničemu jinému sloužit než vesmíru svého nitra, o němž má vydat svědectví jakkoliv kruté. Stejná citlivost zahlížející až na samu hranici světla nestvořeného dohlédne totiž i na druhou stranu, do hlubin temných. Ta citlivost odráží i stav ducha společnosti, rozklad toho, čemu se dnes říká euroamerická civilizace a co se tváří jako dědictví kultury křesťanské. Vpisuje se do ní únava ze vznešených myšlenek a smíření se s uskrovněním v naději a optimismu. A táž citlivost přenechá pak svůj hlas raději podvědomí, hře s jazykem, jak jinak, pohybujemeli se v poezii. „A toto se nazývá moudrost“, píše Martin Buber, „to jest: Myšlenka, jež nenese žádnou zprávu.“ Ano, žádnou, ani dobrou, ani špatnou, ani pavlačovou, ani novinářskou, už žádné běda běda a ani evangelium, jen myšlenka sama o sobě, krystalicky čistá, nadčasová do minulosti i do budoucnosti. A není li žádná z myšlenek toho hodna ani pro svoji nahotu? Pak nezbývá, než vkročit do samotných slov – co slovo, to chrám Neznámého Boha…“
Moje řeč!
„Že jo!“
Bezpochyby…
Zimní příchovická suita IV
Ruce se mi ze zrady roztřásly, to vím.
Až jsem z lahví vycákal gin.
Musel jsem vynaložit všechen svůj um,
aby voda potoka nespláchla i rum…
Rok xxxx
Na faru se sjíždí na 150 autorů. Autistický farník Karel se snaží umístit přebytečné nocležníky do skladiště uhlí. Farář Šimáček hovoří o tom, že ve vrchlabském gymnáziu je toho roku básnická Skupina XXVI tématem jedné z maturitních otázek z předmětu český jazyk. Hlavní večer přednesů poezie končí nekontrolovatelným punkovým koncertem, davovým tancem pogo a rvačkami mezi dávnými přáteli. O rok později nejsou rozeslány žádné pozvánky.
Lidé již umí vystupovat samostatně zajímavě. Zaujmou i kolemjdoucí v hlavním městě. Katoličtí křesťané se nezabývají bezúčelnými motlitbami, vědí, že mše nemá za úkol podporovat bezúčelné „pánbíčkářství“, že je to jedna z cest k osobní i duševní realizaci. Přemýšlejí o katolickém Bohu jako o přístupu k něčemu vysokému, k něčemu, před čím není ostudou se pokořit.
Rok 2001
Na Romanu Szpukovi, který má tou dobou již hodně zkušeností s psychickými terapiemi, sedí tři lidé a on přesto křičí na jiného autora: „Pojď sem, zbabělče, kopni do mě, kopni si!“ Farář Novák odrazuje onoho autora od telefonického přivolávání sanitky. „To zvládneme,“ říká farář. Básník Szpuk se druhý den za své chování omlouvá: „Nevím, co jsem ztropil, ale stydím se za to…“
Rozhovor pochází z pozůstalosti po předčasně zesnulém spisovateli Oscaru Rybovi (1963–2002). Vzhledem k tomu, že autor neměl možnost dovést text k finální podobě, zůstaly jeho součástí i pracovní formulace, které ad hoc osvětlují záměr tazatele.