Pavel Keřkovský

Sochy se kácí, svátky se ruší obtížněji

Masaryk měl důvtipný nápad, jak státně demokratický systém obohatit o dimenzi pravdy a svobody. Inicioval uzákonění státního svátku Jana Husa (21. 3. 1925). Nenabídl národu vítězného vojevůdce, ale postavu, které si vážili evangelíci, a díky Karlu Havlíčku Borovskému také někteří katolíci. Ve svobodné společnosti není obtížné odmítnout státně oslavované.

Inspirace starozákonní zvěstí

Důstojnost v rozdílnosti s podtitulem Jak se vyhnout střetu civilizací, tak zní titul knihy Jonathana Sackse, která se objevila na českém trhu letos v létě. Anglický originál vyšel již 2002. Druhým vydáním v roce 2014 se jen potvrdila aktuálnost knihy. Je prodchnuta nadějí, že je stále možné se vyhnout střetu civilizací díky iniciativám věřících.

Čemu nás naučila válka?

Tak se ptala Božena Komárková v roce 1946. Bilancovala válečnou zkušenost své generace, sama toho prožila během pětiletého vězněni víc než dost. V článku téhož názvu připomíná mnichovskou zradu, která byla předehrou dalších hrozivých události: „Chtěli jsme se biti za lidskou čest. Také naše věc byla věcí všeho lidstva, poněvadž byla věcí lidskosti. Svět nás vyzval položit zbraně, aby byl zachráněn mír. Učinili jsme tak s pocitem hanby za celý svět – a čekali jsme válku.“

Mechanismus rozkladu

Náš vztah k přítomnosti určuje mimo jiné informovanost o minulosti. Kriticky rozpoznávat ve vlastní minulosti rysy dobré i znelidšťující znamená otevírat si dveře k budoucnosti. Kritický pohled do minulosti není zbytečnou oklikou, aleje nutný pro odhalení určitých mechanismů, vnitřních i vnějších, které mohou člověka ovládat.

Biblická hodina v nápravném zařízení

Stojíme před vraty Nápravného zařízení pro mládež ve Višňové (je to kousek od Dalešic) a Petr už po čtvrté zkouší štěstí a znovu mačká tlačítko zvonku v naději, že už ho konečné někdo uslyší a přijde nám otevřít. Dlouhé zvonění – to je jeden z pravidelných obřadů, který nás skoro nikdy nemine. Milan nás za chvíli upozorňuje, že se otevřelo jedno okno v prvním poschodí, a pak slyšíme, že kdosi do tmy volá, že už jde. Za pár minut se vrata skutečné otevírají a vcházíme dovnitř.

Čím nám hrozí církev

Petr Piťha se v Literárních novinách (1. 11.) obává budoucích sociologických důsledků dnešního duchovního zmatku naší společnosti a ptá se: Čím nám hrozí svoboda? Obává se budoucnosti. Vidí ji ohroženou. Ohrožení přichází z východu. Tentokrát ne z Kremlu, ale až z Indie a evropských filiálek východních náboženství, a dále z letničního hnutí, které Piťha nepochopitelně spojuje s undergroundem, s nezávislou kulturou. Ohrožení se mu jeví jako akutní, ale ještě není pozdě na dodání potřebných antitoxinů. Jako lék nám nabízí příklon k našim domácím křesťanským tradicím.

Taková dlouhá cesta

„Díváme se na dávné lidi a poznáváme svou vlastní tvář“ říká Luděk Rejchrt v úvodu své knihy „Taková dlouhá cesta“ (vyprávění z dějin křesťanské církve), která s doslovem a ilustracemi Miroslava Rady právě vyšla v nakladatelství Kalich.

Česká šlechta

„Když se řekne šlechta – česká šlechta, představím si především pana Schwarzenberga. Jednak jako představitele státu, jednak jako propagátora, průkopníka a realizátora restitucí,“ říká vysokoškolačka Štěpánka Šabatská v anketě nezávislé kulturní revue Prostor v č. 21 (září 1992).

Ženská otázka

„Mezi vámi není žádná pořádná feministka“, konstatovala Eva Sharpová, redaktorka BBC, během Respektováni 5. 11. 1992 na F 1 v pozdních večerních hodinách. Vstoupila do rozpravy ve chvíli, kdy bylo jasné, že militantní feministky v Čechách ani na Moravě šanci nemají. Zatím nás neohrožuje slogan: „Tělo nechte nám, děti patří zkumavkám.“ Spíše jsme slyšeli hlasy upracovaných matek, které touží po větší ohleduplnosti. Občas se přece jen ozvalo, že ženy byly „vyšoupnuty“ z politického života, ale Dana Němcová (jedna z „vyšoupnutých“) se za postiženou nepovažovala.