V dubnu ministerstvo školství představilo veřejnosti návrh nového kurikula na základních školách s tím, že do konce června může kdokoliv poslat své připomínky, aby mohly být přes prázdniny zhodnoceny a případně zapracovány do celkového projektu. Z křesťanské strany padly vyhrocené námitky ze strany katolické hierarchie. Arcibiskup Jan Graubner označil nový pohled na dějiny za nadbytečný, ideologický a absurdní. Prý je zbytečné hledět do historie očima zaostřenýma na společenské postavení žen či zaobírat se problémy menšin.
Pokud se budeme dívat do historie bez zřetele na společenské postavení žen, pak nám unikne, kolik žen pracovalo již ve 14. století v křesťanských uměleckých dílnách (H. Dáňová, K. Mezihoráková, Deník N, 9.–11. srpna 2024). Mnoho žen bylo na stejné vzdělanostní úrovni jako muži, proto v pražských skriptoriích i pro ně studenti přepisovali knihy a kázání Milíče z Kroměříže či Jana Husa (F. Šmahel, Mezi středověkem a renesancí). Vůbec, je s podivem, ohání-li se dnes římskokatolická církev a křesťanské politické strany tvrzením, že jsou věrnými ochránci hodnot osvědčených staletími, jako je rodina, péče o děti, ochrana mateřství. Středověké diecézní soudy spíše svědčí o krizi středověké rodiny. Z pražských vizitačních protokolů (1379–1382) vyplývá, že arcijáhen navštívil 268 far a na 160 farách měli kněží konkubíny. 41 žen mělo po jednom dítěti, 20 mělo po dvou dětech a 24 více než dvě děti. V samotné Praze sloužilo 6 konkubín na vícero farách. (F. Šmahel, tamtéž).
Pokud se budeme dívat do historie, aniž bychom jako křesťané dovedli vyznat svou vinu, že jsme se v křesťanské Evropě chovali skandálně k Židům, je naše kritika kurikula nevěrohodná. Vždyť IV. lateránský koncil (1215) uzákonil diskriminaci židovských menšin v Evropě. Kromě známých výnosů o povinnosti jít jednou do roka ke zpovědi a deklarování učení o transsubstanciaci nastavil koncil životní podmínky pro židovské obyvatelstvo. A ty se, znáte-li film Smrt krásných srnců, popř. stejnojmennou knihu Oty Pavla, v mnoha bodech shodují s výnosy hitlerovského Německa v předvečer 2. světové války. Židé nesměli vlastnit zemědělskou půdu. Nesměli své řemeslné výrobky prodávat křesťanům. Ve městech se museli sestěhovat do jednoho místa, tak vznikla ghetta. Neměli přístup na vysoké učení. Stali se druhořadými lidmi.
Bez znalosti historie nám unikne, že Přemyslovci svou legislativou výnosy církevních funkcionářů brzdili. Neposlušní byli také mnozí husitští pánové a zvali židovské obyvatelstvo z ghett na své statky, a tak byl v husitském století (15. století) život židovských menšin v některých regionech o trochu snesitelnější. Potupnou žlutou hvězdu museli Židé opět začít nosit v 17. století. Sundal jim ji až výnos Josefa II. (Tomáš Pěkný, Historie Židů v Čechách a na Moravě).
Josef II. ovšem nebyl tak velký lidumil, jak se opakovaně tvrdí. Zrušil sice nevolnictví, ale sedláci museli z výnosu pozemků odvádět 12,5 % zeměpánovi, tj. státu, a domácí vrchnosti 17,5 %. Kdežto vrchnost platila jen zeměpánovi a to 12,5 % jako sedláci, kteří jí ke zdárnému výnosu pomáhali stále povinnou robotou. (Hans Magenschab, Josef II.). Robota byla zrušena až roku 1848. Pánové tedy nebyli zase tak sociálně odpovědní, jak o svých předcích někteří tvrdí v televizních seriálech. Monarchie není sociálně lepším a politicky stabilnějším zřízením než sekulární zastupitelská demokracie, zaštítěná Ústavou a Listinou práv a svobod. Pravdu má Timothy Snyder, že úlohou státu je vytvářet podmínky pro svobodu. Tržní a právní kontext musí vytvářet jiní lidé než moc výkonná. Jinak se budou nůžky stále rozevírat a skončíme v totalitě (T. Snyder, Tyranie).
Jako protestanti bychom se měli zasazovat o to, aby kurikulum pro základní školy konkretizovali učitelé způsobem, z nějž bude jasné, že lidská práva nejsou až plodem evropského osvícenství. Vždyť již v 16. a 17. století se protestantští teologové a právníci zasloužili o definování lidských práv v Evropě, Nové Anglii = Americe i staré Anglii (G. Jellinek, T. G. Masaryk, B. Komárková, P. Holländer, J. Witte, jr.). Někteří následovníci M. L. Kinga, H. Künga – a to i z jiných náboženství – se stále zasazují o přiznání lidských práv celé lidské rodině, jak tituluje Všeobecná deklarace lidských práv (1948) obyvatelstvo naší planety. Staví se tak proti nacionalistickému proudu, kterému velí moskevský patriarcha Kirill, evropští Patrioti, čínští komunisté, němečtí a francouzští populisté, příznivci Donalda Trumpa a další regionální nacionalisté různých zemi.