12. říjen Mezinárodní den samizdatu
Soustředíme se pouze na druhé období československého samizdatu (1968–1989). Nahlédneme do „nezávislé literatury, jež se ve své době z jakýchkoli důvodů ocitla v rozporu se závaznou kulturní politikou totalitního státu, a proto byla navzdory nebezpečí represe šířena občanskou svépomocí.“ (Michal Přibáň a kolektiv, Český literární samizdat, 1949–1989, edice, časopisy sborníky. Academia, Ústav pro českou literaturu AV ČR.)
Divoký samizdat
Některé samizdaty jsou nenávratně ztracené, protože v době normalizace mohlo být jejich přechovávání nebezpečné, a tak se nedostaly do sborových, seniorátních či synodních archivů, protože by byly bývaly zabaveny státní tajnou bezpečností. Navíc si někteří církevní funkcionáři dovolili samizdat dehonestovat, když ho např. v kázání v předvečer synodu na počátku 80. let kazatel označil „umatlané papíry“. Zřejmě znal jen tzv. „divoký samizdat“, což je kategorie, kterou užívá publikace Český literární samizdat. Vznikal na mechanickém psacím stroji s možností vytvořit až jedenáct kopií psaného textu na průklepovém papíře A4 s pomocí černého kopírovacího papíru („modré kopíráky“ byly méně kvalitní), ale i tak poslední dvě kopie byly již většinou méně čitelné, ale i ty nakonec posloužily svému účelu pro toho, kdo měl dobrý zrak. Některé samizdaty prošly mnohýma rukama a mohly se pak někomu zdát opotřebované, možná i umatlané.
Přínos samizdatu pro českou kulturu 70. a 80. let byl nezanedbatelný, protože kromě „divokého samizdatu“ vznikaly v průběhu osmdesátých let minulého století odborné edice, které seznamovaly čtenářskou obec s odbornou filosofickou, sociologickou, psychologickou, historickou, psychoanalytickou, a částečně i s teologickou literaturou; vznikly též almanachy a knižní edice s grafickou úpravou na vysoké úrovni. Zřejmě i samizdat se spolupodílel na vypěstování úcty ke knize, která ani v dnešní době zcela nezakrněla.
Represe za organizování
či za samotné přepisování byla reálným nebezpečím. Za všechny tvůrce samizdatu lze jmenovat Jiřího Gruntoráda, nynějšího ředitele knihovny Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze. Ten byl za svou činnost odsouzen ke 4 letům vězení nepodmíněně. (Navara, Luděk; Albrecht Josef, Abeceda komunismu, Brno 2010, s. Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), Cesta církve, IX, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2019, s. 161–167.) Za státním úřadem nepovolené autorské čtení básní či povídek na veřejnosti – tedy v kavárně – byla jedna autorka odsouzena na šest měsíců nepodmíněně. Za hraní loutkového divadla na veřejnosti (na Svatém Hostýně, 1974) bez státního povolení byli odsouzeni dva loutkoherci nepodmíněně na 2 roky; jiná loutkoherkyně na 18 měsíců; jiný protagonista jen na rok; a ten, který jen přinesl židle pro diváky, dostal 15 měsíců nepodmíněně. (Tamtéž, Brno 2010, s. 136.) Odsuzovalo se tedy i za pomoc s organizováním akcí a nebyli to jen proslulí Plastic People of the Universe či evangelický kazatel Svatopluk Karásek, kdo byli odsouzeni do vězení za organizování kulturních akcí.
Státní správa chtěla mít všechno pod kontrolou
Na veškeré kulturní a náboženské aktivity muselo být státní povolení, např. farářům byl ministerstvem kultury udělován tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Musel ho získat každý absolvent evangelické, husitské či katolické fakulty, což nebyla automatická záležitost. Některé absolventky a někteří absolventi (Jana Zlatohlávková, František Šilar, Martin Zlatohlávek, František Matula, Pavel Keřkovský a další) nesměli nastoupit do kazatelské služby ČCE. Navíc duchovní, který souhlas získal, mohl o něj kdykoli přijít a stát se „bezsouhlasníkem“ (kazatelem, který nemohl oficiálně vykonávat své povolání), např. jen kvůli tomu, že ztratil důvěru tzv. církevního tajemníka, který nemusel udávat další konkrétní důvody. Stačilo jen jeho prohlášení, že konkrétní pan nebo paní ztrácí důvěru státní správy. Člověk ani nemusel rozepisovat samizdatové texty a byl takto postižen. Někdy stačilo, že se u něj scházeli lidé, kteří byli v hledáčku tajné policie. Mohlo se také stát, že v době jeho dovolené mu do jeho bytu příslušníci StB tajně namontovali odposlouchávací zařízení, což se také jednomu faráři stalo a časem o souhlas přišel (Tomáš Bísek). Faráři byli zvláštní sorta lidí, na něž se nevztahoval zákoník práce. Byli placeni státem, a ten si z tohoto důvodu nárokoval právo rozhodovat, kdo si zaslouží mzdu, a z koho udělá člověka, který si musí hledat jiné zaměstnání.
Také nad náboženským samizdatem visel Damoklův meč represí. Církvím byla zakázána tzv. osvětová činnost. Z ministerstva kultury (23. 11. 1970) (Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), Cesta církve, IX, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2019, s. 155–156.) byl do všech církevních ústředí zaslán dopis, který připomínal, že stále platí vyhláška (nikoli zákon) z roku 1957, která zakazovala osvětovou činnost, tj. přednášky pro veřejnost, duchovní exercicie pro laiky. Výjimky mohly být povoleny státním úřadem pro jednorázovou akci a například každoměsíční pastorálky farářů ČCE (liturgicko-vzdělavatelné schůze duchovních) se téměř vždy konaly za přítomnosti komunistického funkcionáře, tzv. okresního církevního tajemníka – tak tomu bylo např. pravidlem v chrudimském seniorátu ČCE. Osvětová činnost pomocí „divokého samizdatu“ byla samozřejmě také nepřípustná. Farář Jan Keller byl obžalován a souzen v letech 1985 a 1986 za to, že provozoval osvětovou činnost (protispolečenské jednání), protože ve svém sboru (budově kazatelské stanice) uskutečnil týdenní setkání mládeže. Na radu JUDr. Pavla Šimka svou obhajobu postavil na vyhlášce ministerstva kultury z roku 1957, tedy na argumentu, že jeho činnost nelze označit za osvětovou, nýbrž je ji nutno chápat jako činnost bohoslužebnou, k níž není zapotřebí plnit ohlašovací povinnost. Formu bohoslužebného charakteru setkání stvrdilo zpívání písní ze zpěvníčků distribuovaných již dříve synodní radou a písní z „divokého samizdatu“, které se pak staly základem samizdatového zpěvníku Nová píseň. Jan Keller sice soud vyhrál a byl zproštěn obžaloby, ale státní správa dosáhla svého, protože Jana Keller se nemohl vrátit k duchovní službě. Státní správa totiž nectila presumpci neviny a kazatel byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby ještě před konáním soudu. Po vynesení osvobozujícího rozsudku mu souhlas zcela svévolně nevrátila. (Michael Pfann. Jan Keller, Životopisný portrét se zřetelem k soudnímu sporu, in Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2019, s. 97–109.)
1969 – Synod svému národu
XVI. synod 21. února 1969 svým prohlášením Synod svému národu (Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský, 2019, s. 153–154.) prorocky promluvil do společenské beznaděje, která se rozhostila v zemi okupované vojsky pěti zemí pod vedením Sovětského svazu (Ruska). Z provolání zaznívají nejen obavy, které souznívají s obavami zesnulého Jana Palacha, ale také naděje a touha po pokračování v cestě pokání i pravdivého interpretování minulosti i přítomnosti, a hlavně touhy neopakovat omyly a chyby církevní minulosti, která byla poznamenána velkými ústupky komunistické diskriminaci a segregaci. Synodálové povzbuzovali k vykročení z apatie a k zahájení dialogu mezi národy pěti zemí, které vpadly v srpnu 1968 do Československa. S těmito výhledy souznívají prosby písně Miloše Rejchrta, která vznikla potom za nedlouhý čas: „Probuď svědomí otupené, sbližuj národy, / zavěj a přiveď zotročené v říši svobody, / Duchu svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj, / nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.“/ (NOVÁ PÍSEŇ, č. 6 Prosba, samizdat, 1987; – viz též Svítá 1992 a Evangelický zpěvník 2021.) Písně tohoto ražení se pak stávaly součástí církevního „divokého samizdatu“, a roku 1987 byly souhrnně vydány v samizdatovém zpěvníku Nová píseň (viz závěrečná kapitolka).
K samotnému dokumentu Synod svému národu je nutno poznamenat, že jeho duchovním pramenem jsou Zásady ČCE (1968) – tedy oficiální dokument schválený 15. synodem v roce 1965. Prohlášení XVI. synodu tedy není osamoceným výronem chvilkové občanské nerozvážnosti několika desítek věřících, nýbrž jde o kvalitní vyznání, které vyrůstá z poctivé teologické reflexe autorů Zásad Českobratrské církve evangelické.
Církevní vedení (tj. Synodní rada ČCE) podvázalo
samostatnou literární, katechetickou a vyznavačskou činnost svých kazatelů (a de facto i řadových členů) dopisem z 11. 2. 1972 (Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), Cesta církve, IX, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2019, s. 157–158.), v němž se zřeklo církevních reformních postojů z konce šedesátých let a přiznalo se k nutnosti normalizace společnosti dle diktátu státní správy, která „projevila zneklidnění nad neuspokojivým postojem naší církve ke státu a jeho orgánům.“ Proto vedení církve nabádalo kazatele a ostatní členy církve, aby si uvědomili, „jak mnoho záleží na každém slovu a na každém činu“. V dopise, rozeslaném do všech sborů a seniorátních výborů, s odvoláním na jeden dokument XVII. synodu, vedení církve přehodnotilo přístup k již zmíněnému závažnému dokumentu Synod svému národu (XVI. synod). Když synodní rada ČCE píše „Litujeme, že se vyskytly případy, kdy se členové naší církve ocitli v rozporu s platnými zákony“ (což od ní bylo fake news), zřekla se těch českobratrských věřících, kteří stále usilovali o uskutečňování poznané pravdy, jak byla rozpoznána právě v prohlášení Synod svému národu. Z hlediska státní správy (ministerstva kultury) šlo o rozvratný dokument, který odporoval státní propagandě schvalující okupaci naší země. Jeho podporování a připomínání státní správa považovala za nepřípustnou osvětovou činnost, podrývající důvěru a „lásku“ k Rusku, tedy k SSSR (Svaz sovětských socialistických republik – hlavním heslem bylo: Se Sovětským svazem na věčné časy) a podrývající oddanost k socialistickému zřízení. Věrnost socialistickému systému a oddanost k socialistickému společenství v čele se Sovětským svazem se stala lakmusovým papírkem pravověrnosti jednotlivých věřících – tak to bylo samozřejmě i v sekulární společnosti. Teprve dopis XXVII. synodu z 20. 6. 1991 pověřuje synodní radu, aby světovým protestantským grémiím zaslala omluvu za to, že neinformovali pravdivě, že zamlčovali mocenskou manipulaci a že tak vznikal mylný dojem, že „tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“ Naše církev – synodálové – se zmohla pouze na obecnou omluvu, nikoli na kajícné vyznání a na výčet diskriminačních praktik a počet postižených (nevyužití informací ze samizdatu), a také nebylo přesně vyjmenováno, kdo se to vlastně kaje. (Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), 2019, s. 189.)
Ti, kteří pokračovali
v duchu dokumentu Synod svému národu pak v rámci ‚divokého samizdatu‘ rádi přepisovali Čapkův článek Proč nejsem komunistou nebo Hejdánkovy Dopisy příteli, adresované Martinu Šimsovi, které nejprve rozepisovala Anna Marvanová a později desítky dalších. Jednotlivé listy byly překládány do angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny i ruštiny. Zachycují atmosféru prvních osmi měsíců života Charty 77. Po roce 1989 vyšly v češtině kompletně péčí Jana Šimsy v edici OIKOYMENH. (Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, OIKOYMENH, Praha 1993.) Dopisy příteli též vydal Ludvík Vaculík v edici Petlice, viz níže.
V duchu dokumentu Synod svému národu pokračovali zejména autoři Manifestu mladé generace – děti kajícníků (podzim 1977), (Manifest mladé generace, Děti kajícníků, in Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský, Peter Morée, Cesta církve VIII, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2017, s. 161–171.) jinak také nazývaný Manifest mladé generace 20. synodu Českobratrské církve evangelické a Synodní radě zvolené 20. synodem, za jehož autentičnost ručili Pavel Otter a Miloš Rejchrt. Tento teologický elaborát náleží také mezi samizdaty, které kolovaly mezi teology v „divokém samizdatu“. Text manifestu mladé generace podepsalo 23 teologicky vzdělaných žen a mužů – někteří byli v činné službě, někteří již patřili mezi bezsouhlasníky: Bárta Zdeněk, Bauer Edmund, Ing. Bísek Tomáš, Brodský Petr, Brodská Daniela, Drápal Dan, Hlaváč Pavel (spolupodepsal telegramem zaslaným na synod), Karásek Svatopluk, Keller Jan, Kozlík Jan, Matějka Daniel, Matulová Věra, Otřísal Michael, Otter Pavel, Pivoňka Bohdan, Rejchrt Miloš, Syrovátka Vojen, Šilar František, Tydlitát Jan, Tydlitátová Olga, Vašina Miloslav, Vítek Jaroslav, Zlatohlávková Jana. „Signatáři… vyzvali své předchůdce ve víře, zejména své dřívější učitele a současné církevní autority, k zamyšlení nad uplynulým desetiletím, v němž se odehrály závažné proměny církve. Na konci 60. let minulého století se ČCE kála za své hříchy z období stalinismu – za přímý nebo nepřímý podíl na diskriminaci společnosti – s tím, že takové poklesnutí se již nesmí opakovat. Po uplynutí jedné dekády Manifest mladé generace připomíná, že k onomu poklesnutí již došlo. Signatáři konstatují, že děti kajícníků se dostaly do církevně politického tlaku, protože jsou generací bývalých kajícníků volány k poslušnosti a přizpůsobení se normalizačním požadavkům státní instituce, jejíž autorita je církevně-správními orgány respektována velmi striktně již po několik let.“ (Pavel Keřkovský, „Jednatřicítka“ a „Děti kajícníků“, in Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský (ed.), 2017, s. 137.) Signatářům Manifestu mladé generace nešlo o výčet persekucí, spíše toužili diskutovat o poslání církve ve společnosti. Proto citují ze Zásad ČCE, odvolávají se na aktuálnost biblického pojetí pokání, a proto zakončují citátem písně z tehdejšího evangelického zpěvníku Probuďme se, křesťané, k pokání pravému (EZ 517). (Evangelický zpěvník, Synodní rada českobratrské církve evangelické, 1979, s. 710–711 (Jiří Třanovský 1636)) 20. synod Manifest mladé generace neprojednal, protože církev v té době již byla názorově rozštěpena a mnozí debatu považovali za kontraproduktivní v tom smyslu, že by narušila komunikaci vedení církve se státní správou. Signatáři Manifestu tentokrát nebyli postiženi trestem, na rozdíl od autorů „Jednatřicítky“, elaborátu pod názvem Postavení církve a věřících, který byl 7. května 1977 zaslán jako dopis československému Federálnímu shromáždění, v němž odkazují na petiční právo dovolující takový dopis podat. Jednatřicítka později kolovala v rámci evangelického divokého samizdatu.
Petici podepsalo 31 osob, proto se ujal název „Jednatřicítka“. Objevují se tu i někteří budoucí signatáři Manifestu mladé generace, a vedle kazatelů a kazatelek text signovali laičtí tedy řadoví členové Českobratrské církve evangelické: Milan Balabán, Zdeněk Bárta, Edmund Bauer, Ing. Tomáš Bísek, Daniela Bísková, Petr Brodský, Daniela Brodská, Aleš Březina, Dr. Ladislav Hejdánek, Pavel Hlaváč, Jan Hrabina, Miroslav Jirounek, Svatopluk Karásek, Jan Keller, Marta Kellerová, Ing. Alfréd Kocáb, Dr. Božena Komárková, Jan Kozlík, Ing. Petr Krejčí, Milena Krejčová, Ing. Jan Litomiský, Marie Matzenauerová, Jaroslav Pfann, Bohdan Pivoňka, Miloš Rejchrt, Vojen Syrovátka, Dorkas Syrovátková, Jan Šimsa, Dr. Ing. J. Trojan, Miloslav Vašina, prof. Josef Vydrář. „Signatáři ‚Jednatřicítky‘ vyzývají k dodržování zákonů, které vládnoucí garnitura uvedla v život na podzim 1976 pod mezinárodním tlakem.“ (Pavel Keřkovský, Cesta církve, 2017, s.136.) A uvádějí dlouhou řadu diskriminačně-segregačních prohřešků státní správy. Státní správa nekontaktovala signatáře, nýbrž Synodní radu ČCE, a ta pak měla postihnout signatáře trestem, zejména faráře a farářky v činné službě – v čemž udělalo první krok synodní zastupitelstvo – obnovením kárného řádu. Druhý a konečný krok dokonal synod, který sice nevyloučil faráře z církve, ale udělil jim důtky.
O organizování evangelického samizdatu
se zasloužili František Šilar (samizdatová edice Špalek) a Miloš Rejchrt. Sám překládal a organizoval překládání filosofických a teologických textů Paula Ricoeura (po převratu vydány v OIKOYMENH 1993, Život, pravda, symbol), podobně byly přeloženy a šířeny některé texty Emanuela Lévinase (později vydány v OIKOYMENH, 1994, Praha, Etika a nekonečno). Kniha Erica Fuchse a Pierra-André Stucki Nárok i zaslíbení, Esej o základu lidských práv, Praha 1989 s předmluvou Boženy Komárkové byla vydána v srpnu 1989 jako jeden z posledních samizdatů a stále nebyla vydána oficiálním nakladatelstvím. Autoři tu dokládají biblické kořeny lidských práv a čtenářům zpřístupnili tři základní deklarace, které by jinak v československé právní kultuře nespatřily světlo světa: Virginskou deklaraci práv z 12. června 1776, Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických z 4. července 1776 a francouzskou Deklaraci práv člověka a občana vyhlášenou Národním shromážděním na zasedáních ve dnech 20., 21., 23., 24., 26. srpna a 1. října 1789, přijatou králem dne 5. října.
Milan Balabán vydal v „divokém samizdatu“ Kvete-li vinný kmen (přepracované vydání Kalich, Praha 2002). Balabánovi vyšly ještě mnohé další studie, a dokonce i pohádky, jak uvádí Český literární samizdat 1949–1989 (s. 135 – Čert má kopyto); dále je v Českém literárním samizdatu anotována na s. 190 kniha Hebrejské myšlení (vydáno později jako Hebrejské myšlení, Herrmann a synové, Praha 1993). Jako „divoký samizdat“ vyšlo ke konci 70. let Tázání po budoucím (vyšlo v přepracované podobě Milan Balabán, Veronika Tydlitátová, Tázání po budoucím, Herrmann a synové, Praha 1998) nebo Bojovníci a trpitelé (EMAN 1994).
Božena Komárková 26. července 1977 zaslala otevřený dopis Difficile est…, v němž synodnímu seniorovi Václavu Kejřovi zdůvodňuje, že věřící mohou zasílat státním úřadům petice přímo, nikoli prostřednictvím vedení církve. Opírá se o argumenty Jana Calvina a Theodora Bezy. Žádá synodního seniora Václava Kejře o respektování presbyterně synodních principů a upuštění od hierarchicko-biskupského chápání autority církevního úřadu. Difficile est… vydalo r. 1998 nakladatelství Eman v publikaci O svobodu svědomí, s. 99–109. V ediční poznámce (s. 149–153) Milena a Jan Šimsovi předkládají úplný seznam ‚divokého samizdatu‘ Boženy Komárkové a připojují též odkazy na časopisy, v nichž byly otištěny již dříve publikované články.
Je tedy možné zmínit již jen samizdatové knihy, které Boženě Komárkové vyšly v různých edicích a byly po roce 1989 vytištěny v řádně editovaném vydání. V edici Petlice Ludvík Vaculík vydal knihu Boženy Komárkové: Původ a význam lidských práv (sv. 177/1979). Kniha pak byla vydána znovu roku 1990, Praha SPN, Původ a význam lidských práv. Dagmar Eisnerová vydala v Curychu knihu Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych, 1981 – jde o přetisk knihy přichystané do tisku v roce 1967. Z přebalu knihy švýcarského vydání cituji: „Významný současný prosaik použil příměru: Božena Komárková je česká Hannah Arendtová, ale s tím rozdílem, že přišla na totéž o deset let dříve než její světoznámá kolegyně.“ Knihu tehdy v Curychu uváděl signatář Charty 77 a českobratrský kazatel Svatopluk Karásek. V roce 1992 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk Sekularizovaný svět a evangelium – vydání rozšířené o třináct dalších statí. Petlice tuto knihu vydala též sv.169/1979. Dále Petlice vydala disertační práci Boženy Komárkové Obec Platónova a Augustinova (sv. 231/1981), která pak byla vydána spolu s Původe a významem lidských práv pod stejnojmenným názvem v SPN, Praha 1990.
Jakub Trojan průběžně v osmdesátých letech vydával eseje V čem je církev nezastupitelná, Theologická sonatina o moci. Petlice mu vydala sv. 174/1979 Ferdinand a druzí. Všechny Trojanovy texty byly vydány v OIKOYMENH, Praha 1993, Moc víry a víra v moc.
V nakladatelství Eman (zužitkovalo předchozí zkušenosti se samizdatem mezi bohoslovci a v třebíčském undergroundu) vydal Tomáš Trusina v roce 1988: Martin Luther O světské vrchnosti (překl. Jan Litomiský); Eric Fuchs a Pierre-André Stucki Narušená komunikace (překl. Miloš Rejchrt); Pavel Hlaváč Přijímání církevních zákonů 1949 (zde je zmapována úloha J. L. Hromádky jako člena Akčního výboru národní fronty, který prosazoval přijetí Zákonů o hospodářském zabezpečení církví z roku 1949 nejen v ČCE, ale též v slovenských protestantských církvích – tedy jako zástupce státní správy). Na jaře 1989 nakladatelství Eman vydalo ofsetem tištěnou publikaci, ilustrovanou Zdeňkem Šormem Magor dětem v nákladu 700 ks. Po roce 1989 se nakladatelství Eman nechalo zaregistrovat jako řádné nakladatelství s tím záměrem, že bude vydávat publikace zejména těch, kteří byli za totality umlčováni, a samozřejmě bude publikovat i novou teologickou a krásnou literaturu. Ve spolupráci s editory Janem a Milenou Šimsovými postupně vyšly všechny dosud nevydané články Boženy Komárkové z ‚divokého samizdatu‘. (Protestant, 1/1992, Bude-li za co. Rozhovor s Tomášem Trusinou o minulosti i budoucnosti samizdatové edice EMAN.) Nakladatelství EMAN roku 1997 vydalo: Lidská práva; Čemu nás naučila válka; Přátelství mnohých; 1998: O svobodu svědomí; Ve světě a ne ze světa;
1999: Tolerance jako podmínka života. Sám EMAN začal oficiální dráhu r. 1991 vydáním někdejšího samizdatového sborníku Božena Komárková a její hosté, jehož příspěvky zorganizoval a pečlivě vydal Ing. Jiří Müller v r. 1980.
Ladislav Hejdánek samizdatově vydával filosofický časopis Reflexe; v prvním roce existence Charty 77 zdůvodnil existenci Charty 77 v Dopisech příteli, které mu Petlice vydala jako sv. 190/1980.
Janu Šimsovi Petlice vydala Blahoslavení čistého srdce, sv. 142/1978; jeho některé dopisy jsou zdokumentovány v Cestě církve IX, Praha 2019, s. 111–114; s. 168; s. 171–172.
A ještě jeden důvod mě vedl ke tomuto zamyšlení nad podílem českobratrských evangelíků na vytváření samizdatové kultury, a tím je osobnost nizozemského teologa Petera Morée. Ten velmi dobře věděl, jaká rizika obnáší jakákoli podpora a spoluúčast na vytváření samizdatu, a přesto se aktivně zapojil do vytvoření velmi důležitého samizdatu pro život církve – zpěvníku Nová píseň. (Zpěvníček křesťanské mládeže – Nová píseň, in: Pavel Hlaváč, Peter Morée, Cesta církve V., Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Praha 2012, s. 91–120.) Bez něho by se Českobratrská církev evangelická stala poněkud nepřitažlivou a zřejmě i směšnou před tváří Boží. Rukopis notovaného zpěvníku s kytarovými značkami byl vytvořen na Zbytově (Pavel Keřkovský, Chystá se nový zpěvník, in (ed.) Peter C. A. Morée, Martin Prudký, Rozpravy/Samenspraak 1998, Jak bolí Bůh, Biblická teologie a liturgie, (Bibliotheca Bohemica Batavica), Eman, Heršpice 1998, s. 68–79.) u Jimramova – péčí Jana Kellera, Miloše Rejchrta a dalších. Peter Morée jej pak propašoval do Nizozemí a díky velké sympatizantce naší církve – Hebe Kohlbrugge – se zdařilo ve švýcarsko-nizozemské spolupráci vyhotovit 5962 exemplářů zpěvníku Nová píseň. Ty byly opět propašovány do Československa a postupně distribuovány farářem Pavlem Kalusem a dalšími spolupracovníky na různé fary naší církve.
Jiné knihy se do Československa dostaly via edice „mana“ – chléb padající z nebe v době Mojžíšově – Biblický slovník Adolfa Novotného, Následování Dietrich Bonhoeffera, Bible kralická – verze z roku 1613 (tehdy se česká verze bible nesměla tisknout, ač bible ve svahilském jazyce se pro valutový kšeft tisknout mohla, jak dosvědčila jedna evangelická pracovnice zaměstnaná v jedné brněnské tiskárně). Dostávali jsme další mnohé knihy touto cestou a také prostřednictvím diakonické služby manželů van der Minnen. Tehdy bylo lepší se nevyptávat, odkud mana proudí, aby se nevyzradilo, kudy se k nám knihy dostávají. Mana sice nepadala z nebe každý den, ale padala a byla výživná. Proto znovu děkuji ekumenickému společenství švýcarských a nizozemských přátel za jejich starost a štědrost. Mohli jsme pak po roce 1989 alespoň na nějaký čas rozvinout rozhovor v tématických teologiických Rozpravách/Samenspraak (Bibliotheca Bohemica Batavica). ((ed.) Peter C. A. Morée, Martin Prudký, Rozpravy/Samenspraak 1998, Jak bolí Bůh, Biblická teologie a liturgie, (Bibliotheca Bohemica Batavica), Eman, Heršpice 1998.) V katechetice spolupráce pokračuje dodnes vydáváním inspirující katechetiky Nico ter Lindena (Nico ter Linden Povídá se… podle Marka a podle Matouše, Eman, 2009; a mnohé další a poslední z této řady knih: Nico ter Linden Prorok v rybě, Eman 2022.) v čtivém překladu z nizozemštiny (Jan Dus) a sličném vydání nakladatelství Eman (Tomáš Trusina).