Film Vlny Jiřího Mádla je herecky skvěle obsazený a všichni s chutí a s velkým hereckým nasazením vstoupili do příběhu reformních komunistů, kteří s chutí a odhodláním uskutečňovali svůj sen o socialismu s lidskou tváří. Film zachycuje dění v prestižní redakci Mezinárodního života v Československém rozhlasu od prosince 1967 do srpna 1968. V druhé polovině filmu je zachyceno systematické ničení lidské tváře socialismu ruskými tanky v srpnové Praze a též samopaly v redakci rozhlasu na pražských Vinohradech.
Jiří Mádl nevytvořil mýtus o umlčených hrdinech, nezveličuje ani nelakuje na růžovo. Zmiňuje zatčení československé vlády a její únos do Moskvy. (Pozn. tam došlo ke kapitulaci podpisem moskevských protokolů, které podepsali všichni kromě Františka Kriegla.) Připomíná zklamání a zlom v řadách národa po proslovu Alexandra Dubčeka, který pronesl po návratu z Moskvy, v němž vyzval národ ke kapitulaci a přijetí nové reality moci. Kvůli dynamice filmu zkomponoval Mádl dějinnou zkratku a film zakončuje scénou, která se různou formou odehrávala na všech pracovištích, většinou však až po několika měsících rozrůstající se „normalizace společnosti“ (v ČCE nastartoval normalizaci církve dopis synodní rady ČCE do všech sborů ČCE až 11. 2. 1972). Všichni zaměstnanci byli postupně postaveni před komunistické komise, které vždy předložily týž jednoznačný verdikt – pokud se skloníte před okupační mocí, můžete setrvat ve svém zaměstnání. To znamená, že musíte odsoudit své ‚nezákonné‘ jednání z období Pražského jara – ze zlatých šedesátých. Takto osobně a stroze to bylo požadováno (viz Milan Šimečka, Konec nehybnosti). Pokud se nebudete kát, musíte odejít. Technik Tomáš Havelka pokořující pokání odmítl. Redaktorka Věra Šťovíčková též. O ostatních redaktorech redakce Mezinárodního života víme my pamětníci, že učinili totéž. Tato volba stála před každým vedoucím pracovníkem, učitelem, a v médiích i před každým redaktorem. Někteří se káli. Někteří odmítli a byli vyhozeni z KSČ i z práce. Že je zde řeč jen o komunistech? To by nás nemělo překvapovat, protože podle ústavy z roku 1960 mohli na vedoucích místech stát jen komunisté. A učitelé, redaktoři a osvětoví pracovníci směli hlásat jen vědecký světový názor – schválený stranickými (komunistickými) orgány.
Nicméně je dobré připomenout, že tzv. reformní komunisté patřili ke generaci, která zažila rok 1956. Tehdy sovětské (ruské) tanky rozdrtily maďarské reformní vzepětí s brutalitou vskutku nevšední. Západní intelektuálové od té doby začali pochybovat o socialismu, např. francouzský protestantský filosof Paul Ricoeur se rozloučil s myšlenkou socialismu již navždy. V Brně žijící Božena Komárková v roce 1958 napsala článek, v němž vyhlásila, že marxismus – jedna z velkých duchovních revolucí lidstva – ztroskotala, protože nenaplnila ideály, které propagovala. Čeští komunisté a jejich sympatizanti (např. J. L. Hromádka) nutnost vpádu tanků do Maďarska zdůvodňovali. Věřili, že v naší republice se podaří vytvořit spravedlivou socialistickou společnost. Tento nový kulturně-politický trend byl nastartován zápasem o nový zákon o rodině (1961); pokračoval mezinárodní konferencí o F. Kafkovi; rozvíjel se filmy Nové vlny a publikováním zahraniční literatury v revue Světová literatura. Nové impulsy přicházely skrze divadelní hry i kabaretní tvorbu – Semafor. V ČCE 14. synod vyzval k vytvoření Zásad ČCE, které byly vytvořeny týmem odborníků a byly schváleny 15. synodem v roce 1965. Vydány tiskem mohly být až díky uvolněné atmosféře roku 1968 – nenajdeme v nich žádné úlitby politickým bohům, ani socialismu. Reformní komunisté nakonec kulturně-politický zápas označili za socialismus s lidskou tváří.
Socialismu s lidskou tváří ovšem nefandili v Moskvě. Ve Vlnách je správně vypíchnuto varování československého moskevského zpravodaje Luboše Dobrovského, že ruská média referují o Pražském jaru jako o řádění fašistických bojůvek, které bude zapotřebí zarazit vojenskou invazí. Pražští reformní komunisté tomuto upozornění nevěnovali žádnou pozornost. Mladí diváci by neměli přeslechnout varování moskevského zpravodaje Luboše Dobrovského ve skvělém provedení Martina Hofmanna. Měli by si znovu zopakovat to, co hrozivého říká. Uvědomit si podobnost moskevské brežněvovské rétoriky s dnešní putinovskou rétorikou o Ukrajině, ale i o nás. I my jsme podle ní totiž nepřátelé a fašisté. A navíc bychom si měli uvědomit, že putinovské propagandě přizvukuje moskevská pravoslavná, tedy křesťanská církev. O nás křesťanech, ale i nevěřících tvrdí, že jsme posedlí satanismem (viz Protestant 2024/5).
Moskva byla vždy ve střehu a dusila každý pokus o odklon z její ideologické linie. Proto usilovala o zlikvidování demokratizace společnosti od samého jejího počátku. Měla k tomu zde v Československu své prosovětské agenty, a to na strategicky významných úřadech: v České tiskové kanceláři (Miroslav Sulek) a v Ústřední správě spojů (Karel Hoffmann). Proto Vlny pojednávají o lavinovitém vydávání fakenews, vyrábění falešných protestních dopisů studentů, jak to odhalila Věra Šťovíčková s Tomášem Havelkou, když objížděli vysoké školy v Čechách i na Slovensku. Díky své prosovětské agentské funkci mohl Karel Hoffmann v časných večerních hodinách nutit Tomáše Havelku, aby do éteru přečetl dopis o bratrské pomoci spřátelených zemí, ač invaze ještě nezačala. První jednotky se začaly vyloďovat až s 23. hodinou noční, a vláda nebyla o ničem informována. Prosovětský agent Karel Hoffmann (ředitel spojů) se měl zasloužit o zmrazení případného odporu a o hladký průběh okupace.
Hoffmannova agentská role je sofistikovaně zahraná, a navíc podle precizně vypracovaného scénáře, a dovoluje tak vyobrazit proradnost agentů – to když agent Karel Hoffmann sehraje divadélko, že i on je pod tlakem výhrůžek StB, že i jeho rodina je v ohrožení. Tímto naléháním a nátlakem na technika Tomáše Havelku dosáhne toho, že se stane agentem StB a občas z donucení i vypovídá, což má zlé následky. Scéna s verbováním do StB a též samotná činnost StB je precizně vykreslena jako jedna z variant technologie nátlaku státní moci (zde se naplňuje komunistická premisa, že stát je organizované násilí, a také pozdější pookupační vtipná sentence – že policejní pendrek je vulkanizovaný marxismus-leninismus, což marxisticko-leninský komunista Alexander Dubček v srpnu 1969 potvrdil podpisem tzv. pendrekového zákona, který nařizoval tvrdé zásahy proti demonstrujícím.) S dalšími technologiemi nátlaku a verbování seznamuje např. studie Pavla Hlaváče v knize Cesta církve IX.
Karel Hoffmann potřeboval mít v redakci někoho, kdo by byl manipulovatelný, proto přinutil Tomáše, aby nastoupil do redakce. Jiří Mádl to nevyřkl nahlas, ale pro znalce poměrů sovětské ideologické manipulace je vliv Moskvy přes její agenty dobře čitelný (viz Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Universum Praha 1990, s. 92).
Film nabízí též závažný pohled na emigraci. Jistě, někteří si odchodem zachránili život. Jiní protestující kvůli svému přesvědčení zůstali. Technik Tomáš to za mnohé říká ve filmu zcela jasně, že někdo zde musí zůstat. Věra Šťovíčková a mnozí z redakce také nakonec zůstávají. Věra Šťovíčková v jednom z posledních rozhovorů mluví o tom, že jen ten, kdo má pevné směřování, může měnit svět. Proto také neodchází do emigrace. To si nakonec uvědomí i Tomášův bratr Pavel a vrátí se z Vídně. Vrací se za svým bratrem, v němž měl oporu a bez něhož nechtěl bezcílně bloudit cizinou. Neměl ještě jiné pevné směřování, a tak se raději vrátil.
Jaké nové směřování nalezla Věra Šťovíčková, se z filmu nedozvíte. Filmový příběh nekončí nějakou dogmatickou poučkou. Režisér otevřeným koncem rozevírá zorné pole diváků, a zve je tak k hledání. Z Wikipedie se dozvíte, že redaktorka Šťovíčková podepsala Chartu 77 a sepsala a přeložila vícero knih, např. klasickou etnologickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest. Přidává se k zástupu zakázaných a nevydávaných autorů. O obtížné době a o rozkvětu samizdatové literatury získáte velmi dobrý přehled z knihy Český literární samizdat, 1949–1989 (Michal Přibáň a kol., Praha Academia, 2018). Seznámíte se s literárními, historickými i uměleckými aktivitami těch, kteří z Československa neodešli a našli nové životní směřování. V alternativně-samizdatové kultuře se sešly různé skupiny, hnutí i církevní podzemní společenství, jejichž někteří zástupci dnes působí v některých institucích, které byly založeny ještě před sametovou revolucí – Český helsinský výbor aj. Je možné, že o samizdatové a tedy nadějné i strastiplné cestě nového směřování bude některý z nových filmů Jiřího Mádla nebo někoho z mladší generace režisérů. Kdo ví?
Vlny, Česko / Slovensko, 2024, Režie a scénář: Jiří Mádl