Masaryk měl důvtipný nápad, jak státně demokratický systém obohatit o dimenzi pravdy a svobody. Inicioval uzákonění státního svátku Jana Husa (21. 3. 1925). Nenabídl národu vítězného vojevůdce, ale postavu, které si vážili evangelíci, a díky Karlu Havlíčku Borovskému také někteří katolíci. Ve svobodné společnosti není obtížné odmítnout státně oslavované. Stačí ignorovat jejich svátky a oslavy, a žádné sankce vás za to nepostihnou. Nemusí se nic bourat. Kácení soch generálů, presidentů, objevitelů Ameriky, mariánských a jiných sloupů je výrazem politického odporu těch, kteří neuznávají význam zveličených osobností.
President Trump je nedočkavý a naivně se těší na totální přeorání Ameriky. Ptá se, kdy se začnou odstraňovat sochy otců zakladatelů jako byl George Washington, copak ti všichni nebyli otrokáři? Má pravdu pouze v tom, že někteří z nich ještě dlouho využívali otrocké práce. V některých státech však bylo otroctví zrušeno navzdory některým otcům zakladatelům téměř sto let před celounijním zrušením otroctví presidentem Abrahamem Lincolnem (1864), jehož sochu nikdo bourat nemíní. Samozřejmě, že potomci zotročených nikdy neodpustí Washingtonovi a dalším, že byli nedůslední a mnohým zatarasili cestu ke svobodě.
Lidsko-právní zastánci mají pravdu i v jiném ohledu. Nabubřelé oslavování velikánů náboženských i sekulárních, konkrétně Kryštofa Kolumba, zesměšnil Mark Twain v Našincích na cestách v roce 1867 při návštěvě amerických výletníků v italském Janově. „Že objevil Ameriku? Nepovídejte! My jsme teď právě přijeli z Ameriky, ale jakživi jsme o něm neslyšeli. Kryštof Kolumbus – moc hezké jméno – a – je už mrtvý?“ Dnešní newyorčané mají pravdu, že Kolumbus pro Ameriku vlastně nic pozitivního neudělal. Není důvod oslavovat posvětitele masakrování domorodého obyvatelstva, který na tom všem navíc profitoval.
Podobně nemá cenu naplňovat sen ctitelů monarchických pořádků a postavit sochu generálu Radeckému či obnovou mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze připomínat rozdrcení protestantské reformace v 17. století. Došlo k definitivnímu potlačení svobod zaručených Rudolfovým majestátem (1609), potvrzených Českou konfederací (1619) a zlikvidovaných Ferdinandem II. zničením Rudolfova majestátu (1627).
Spíše je dnes zapotřebí v minulosti hledat to, co nás spojuje. Nabízí se rehabilitace exulanta J. A. Komenského, jehož mezinárodní mírový program zahrnoval křesťany i muslimy. Jeho učebnici jazyka latinského si přetiskli v Čechách i jezuité. Není tedy náhodou, že T. G. Masaryk ve Washingtonském prohlášení (18. 10. 1918) hovoří o česko-slovenském lidu jako o národu Komenského. Nemusíme postavit Janu Ámosovi pomník, zatím stačí dobře fungující muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě a družební styky Broďanů s městem Naarden. Bylo by však dobré uskutečňovat alespoň některé jeho projekty, protože on je řešil v době náboženského i politického neklidu a válek. Sám byl od 1627 do 1670 exulant.
Zánik západořímské říše není předobrazem konce euro-americké civilizace, spíše se naše doba podobá evropskému dění v sedmnáctém století. To trpělo kulturními otřesy a náboženskými válkami děsivého rozsahu. Tak to vidí židovský myslitel a držitel Templtonovy ceny Jonathan Sacks (2016).
P.S.
Písně Komenského nemá na repertoáru jen uhersko-brodský pěvecký sbor Dvořák, ale celkem pravidelně i českobratrští evangelíci při nedělních bohoslužbách, prostě zatím jsou jeho písně součástí naší spirituality.