Monika Žárská

K článku Poetický portrét (Prot. 2/23) autorka píše

Hana Jüptnerová zemřela 7. října 2019. Její přítelkyně Tina Stroheker sestavila z fotografií z pozůstalosti nejprve výběr, který rodina použila pro den pohřbu, a později napsala k sedmašedesáti fotografiím text a vznikla tak německá kniha o české přítelkyni Haně.

Je otázka usmíření mezi Čechy a Němci ještě živá?

Myšlenka omluvy za odsun sudetských Němců vyvolala rozhořčené protesty lidí

Asociace „farář v armádě – feldkurát Katz“ funguje spolehlivě.

Obchod, když se náhle uvolnily ceny

vychází šestkrát v roce a má podtitul „Ekumenické fórum pro otevřenou církev“. (Slovo „Aufbruch“ znamená odchod, vydání se na cestu, ale také pozdvižení.) Věnuje hodně místa, velkou dvojstránku, čtenářským dopisům. Jsou podnětné, odrážejí společnost, která nebrání sdělování a tříbení názorů. I když ani tady v některých příspěvcích nechybí chlácholivý tón, který jaksi vše a všechny chápe a vyzývá k porozumění, přesto není tak silný jako v našem církevním tisku.

První číslo samostatných Literárních novin přineslo provokativní článek Ludvíka Vaculíka „Život za život“, následovaný ve 4. čísle fejetonem „Příprava vražd“. V Národní 9 z 6. února najdeme rozhovor s Jáchymem Topolem, šéfredaktorem Revolver revue, který Vaculíkovy názory ostře kritizuje. Je mravné, aby český intelektuál doporučoval trest smrti? Jak je možno myslet „s pochopením na dobu, kdy se zlodějům usekávaly ruce“, když třeba v Súdánu se za krádež jídla ruce a chodidla skutečně usekávají?

LN z 15. února 92 otiskují rozhovor s představeným dominikánského řádu Dominikem Dukou „Církev zklamala“. Bývalý spoluvězeň Václava Havla přiznává slabost církve. „Vidíme, že nejsme tak dobří, tak jedineční a tak výjimeční, jak jsme věřili po listopadu 1989… Dnes poznáváme, kolik uzavřenosti i kolik sobectví přes těch čtyřicet let v nás zůstalo.“ Mons. M. Vlka považuje za dobrého pražského arcibiskupa.

V LN z 10. února 92 komentuje I. Šetlík v článku „Trní ekumenického dialogu“ první setkání biskupů z východní a západní Evropy. Záměr svolavatele Jana Pavla II. vytvořit předpoklad pro rozvinutí ekumenického dialogu a hledání jednot při reflexi nad novou Evropou se nenaplnil. Protestantští hosté odjížděli z Říma neuspokojení, neboť prý nebyli bráni seriózně v úvahu a pro ekumenismus nestačí přátelství a zdvořilá gesta. Nejzávažnější byla absence „bratrských delegátů“ největšího partnera – ruské pravoslavné církve. Ač byli pozváni, moskevský patriarcha své zástupce do Říma neposlal.