Hana Jüptnerová zemřela 7. října 2019. Její přítelkyně Tina Stroheker sestavila z fotografií z pozůstalosti nejprve výběr, který rodina použila pro den pohřbu, a později napsala k sedmašedesáti fotografiím text a vznikla tak německá kniha o české přítelkyni Haně. Autorka si nečiní nárok na přesnost a úplnost, říká knize poetický portrét nebo poetický životopis. Fotografie jsou řazeny přibližně chronologicky, texty k nim nejsou jen popisné, některé jsou volnými asociacemi, řetězci vzpomínek na milovaného člověka, milostný kontext je nepřehlédnutelný. Tina se s Hanou seznámila v roce 2015, a píše tedy o většině Hanina života s použitím informací získaných zprostředkovaně – z rozhovorů s ní, a po její smrti s přáteli a rodinou. Českému čtenáři to možná nebude stačit, bude se inspirován knihou rozpomínat na dobu, v níž Hana Jüptnerová žila, po svém a důkladněji, a sám hledat souvislosti a další informace – to bych si přála. Přitom zjistí, že některá témata, která se promítla do jejího života, nejsou stále ještě dostatečně zpracována.
Co se v posledních desetiletích dočkalo badatelského zájmu, jsou dějiny Němců v českých zemích. Už nejsou tabuizovány, ví se o tom, že Herlíkovice, kde Hana prožila dětství, byly kdysi většinově německé, podobně Vrchlabí, její město, kterému je v knize věnováno mnoho krásných fotografií. Hana získala vzdělání jako pedagožka germanistka, provdala se za Němce ze sudetské rodiny, která po válce směla zůstat v Československu. Vztahu Čechů a Němců nejen rozuměla, do hloubky jej prostudovala, její celoživotní snahou bylo přispívat k jeho zlepšení.
Autorka nemohla nezařadit informaci o Pavlu Wonkovi. I on byl signatářem Charty 77. Rodiny se znaly. Zatímco však Hana se starala o děti a pracovala na gymnáziu (byl jí tam různými způsoby znepříjemňován život, ale i jako chartistka směla na zkrácený úvazek učit) a snažila se neprovokovat, Pavel Wonka provokoval. Jeho otec byl Němec, a on se k svému původu znal, už jen tím byl svému okolí ve Vrchlabí nepohodlný. Neměl řádné právnické vzdělání, byl samouk, ale dokázal kompetentně kritizovat poměry. Jeho politické „průšvihy“ se vršily, až se v roce 1986 pokusil jako nezávislý kandidovat do Federálního shromáždění proti KSČ. Spolu s bratrem Jiřím byl obviněn z takzvaného pobuřování a v roce 1987 uvězněn. Na následky týrání 26. dubna 1988 zemřel. Bylo mu 35 let a jeho rodina ho stěží dokázala identifikovat pro vyhublost a stopy týrání. Pohřeb Pavla Wonky 6. května 1988 se stal manifestací odporu vůči režimu. Pohřbu se zúčastnily dva tisíce lidí, zástupci několika ambasád. V knize je na str. 26 slavná fotografie smutečního průvodu městem, tváře jsou rozeznatelné jen v čele průvodu, ale vím, že někde víc vzadu jsou i moji rodiče. V naší rodinné paměti to zůstalo zachováno proto, že maminka po vyslechnutí projevu Hany Jüptnerové řekla tatínkovi: „Až se vrátíme domů, podepíšu Chartu.“ Projev zněl takto:
„Milý Pavle, loučím se teď s Tebou za všechny Tvé přátele z Vrchlabí. Sdíleli jsme společně toto město a jeho zvláštní atmosféru. Město se zamlčenou minulostí, ve kterém bylo právo už před několika desítkami let jen cárem papíru. Ty jsi byl jedním z mála, jehož rodiče se sem po válce nepřistěhovali z různých koutů naší země, ale měl jsi tu své domovské právo. Tví prarodiče a rodiče zakusili sami na sobě všechny peripetie v historii tohoto kraje. Nosil jsi v sobě tuto rodinnou zkušenost. Vyrůstal jsi bez otce a byl jsi nejen Čech, ale i Němec. Je tedy pochopitelné, že jsi hledal nějaký účinný způsob obrany ve svém životě. A našel jsi ho v právu. Právo, zákon a jeho důsledné a nekompromisní uplatňování se Ti stalo jedinou cestou, ale paradoxně vedlo nakonec k Tvé smrti, protože ses střetl s těmi, kteří si zákony a jejich výklad přisvojili. Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země. Ale především tohoto kraje, této periférie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisíce jiných křivd. Ty jsi způsobil, že se nám rozměr smrti jako nejvyšší oběti stává znovu měřítkem hodnot. Pomohl jsi nám k tomu, že budeme jednat beze strachu. Ochraňujme svá srdce před nenávistí. Ti, kteří Tě nenáviděli, přispěli k tomu, že se stáváš historickou osobností v našich dějinách. Tvůj život leží na misce vah, která vyvažuje mravní bídu naší společnosti. Za to jsme Ti, Pavle, hluboce vděčni. Doufáme a věříme, Pavle, že Ti je teď dobře. Jsi vyvázán z tohoto těla a z tohoto světa. Jsi konečně volný a my máme pevnou naději, že ten jediný a skutečný soud, před kterým budeme jednou všichni stát, bude milosrdný.“
Příběh umírání Pavla Wonky, posledního československého politického vězně, který zemřel ve vězení, je tísnivý i tím, že soudkyně Marcela Horváthová po Listopadu v klidu vykonávala své povolání, nikdy se ze svých činů v komunistické justici nemusela zodpovídat a dívám se na webu Okresního soudu v Trutnově, že soudí dodnes. Za smrt Pavla Wonky nebyl nikdo potrestán. V české paměti jsou tyto příběhy bezpráví stále ještě na okraji pozornosti a kdo je výrazněji připomíná, bývá považován za moralistu, podivína. V tomto smyslu Hana byla skutečně podivínská.
Odlišovala se i životním stylem. Toho si Tina Stroheker ve své knize hodně všímá, tomu rozumí. Ukazuje fotografie zahrádky, skromné domácnosti, vybavení kuchyně, které nám evokuje, jak se v Československu bydlelo; pro návštěvu z Německa muselo mít navíc ještě zvláštní půvab socialistické omšelosti spojené se starosvětskostí – ten umakart, igelitový ubrus… Jako cosi specifického se líčí i Hanino časté cestování vlakem, její suverénní orientace v jízdních řádech – nu, my co nemáme auto, tohle prostě umíme.
Zvláštní byla Hana i v tom, jak pečovala o druhé. Vychovala sama své dva syny, a pak se ještě dokázala postupně postarat o tři romské dívky (obrázek ze svatby jedné z nich taky v knize je). Nebylo to snadné, někdy byla strašně unavená, na to si vzpomínám, ale vždy mluvila o obtížích a nepříjemnostech s jakýmsi nadhledem. Emotivně, ale bez emoce hněvu.
Smuteční projev Hany Jüptnerové z roku 1988 je slovem vyrůstajícím z hluboké zbožnosti, tak nemohl promluvit někdo, kdo by neměl ponětí o Božím řádu a Božích záměrech. O tom, že Hana šla cestou víry, píše autorka na str. 70, vedle fotografie nádherného secesního kostela v Herlíkovicích, a odstavec má nadpis Světlo. Přijala v roce 1982 křest a stala se členkou Českobratrské církve evangelické, píše se tam. Na pohřbu Pavla Wonky nebyl žádný představitel této církve, pastýřské slovo pronesla ona. Když v tíživých dobách pastýři ve funkcích, takzvaně s mandátem, jak se dnes hodně říká, selhávají, objeví se občas někdo, kdo je zastoupí. A nečeká uznání a tiše pracuje ve venkovském sboru, Hana byla ve Vrchlabí presbyterkou až do své smrti a dívám se na sborový web, že tam stále mají její fotografii, jak káže, vede bohoslužby. Českobratrská církev evangelická se k důkladnějšímu rozboru svých postojů v komunistickém Československu nemá, pokusy o něj spíše ignoruje, setrvává v povrchnosti a frázovitosti. Členka a presbyterka Hana Jüptnerová patří k výjimkám, komunismus nikdy neomlouvala, a nikdy nezpochybňovala, že je zločinný a neslučitelný s Kristovým učením.
S pokorou a s důslednými mravními důrazy se pohybovala i v prostředí disentu. Měla blízký vztah k Havlovým, jezdila je navštěvovat na Hrádeček, nebylo to z Vrchlabí daleko a pro chartisty na venkově bylo ještě důležitější být v kontaktu než pro ty městské. Pak ale, když se Václav Havel stal prezidentem a světoznámou postavou, nikdy se nedrala do jeho blízkosti. Na obálce německé knihy je Hanina fotografie s Havlem, a já těm, kdo připravili českou Knížku o Haně, velice děkuji za to, že české vydání se Havlem takto prvoplánově nechlubí a snímek, který vznikl v lednu 1990 při Havlově návštěvě ve Vrchlabí, je zařazen až na stránku 32. Sálá z něj atmosféra upřímné a nakažlivé radosti těch dnů, ale Hana z této radosti čerpala jinak než lidé, kteří se po Listopadu vydali na cestu snobských kariér. Zůstává ve Vrchlabí u svého díla masarykovské „drobné práce“.
Knížka o Haně má dynamiku, kterou autorka zřejmě pečlivě promyslela. Etapy a „světy“ Hanina života, některé jen přelétnuté, zlehka naznačené, se slévají do příběhu závěru života. Najednou sbírka fotografií přestává být pěkné podívání a vzpomínání, a naplno vypovídá o odcházení z naplněného života. Těžce nemocná si z posledních sil ještě hraje s vnoučaty. „Nezazlívala nám, že jsme zdraví.“ Tina vyřizuje od Hany vzkaz o opouštění a nové naději.
Knihu přeložil Jonáš Hájek, a na textu je znát, že pracoval svědomitě, snažil se převést text do češtiny tak, aby zachoval jeho lyričnost, metaforičnost; kromě toho si dal práci s úctyhodným souborem poznámek osvětlujících především množství citátů, které kniha obsahuje – ujasňují autorství, zpřesňují. I tím byla vzdána pocta Haně překladatelce, ženě literárně činné, milovnici vybroušeného jazyka, znalkyni německé a české literatury.
Knížka o Haně, Stroheker Tina. Kalich Praha 2022