Obchod, když se náhle uvolnily ceny a než se objevily vlaštovky konkurence, se zdál potvrzovat, že je tím, zač jej považují často obzvlášť „dokonalí“ křesťané trvale: nemorálním zaměstnáním. Vždyť obchodník žádá od zákazníka za zboží více, než za ně sám zaplatil, a tak ho „šidí“ – ba „okrádá“ a hromadí „bezpracný zisk“. Tak věřili i komunisté.
Naproti tomu činnost lékaře je z principu pokládána za ušlechtilou – krom nápadné „numismatiky.“
Horliví příslušníci křesťanských církví pak mají trvalý respekt a úctu ke svým „duchovním“ – kazatelům a farářům. Ta reverence se obvykle stupňuje s výší v církevní hierarchii a vrcholí – nejen u katolíků – v neomezené úctě a poslušnosti k nejvyššímu církevnímu představiteli.
Je možno v křesťanském časopise připustit, že jsou ta zaměstnání pro lidské společenství stejně důležitá? A dokonce, že ono prvé je nezbytnější než poslední? Všem patří respekt, jsou-li vykonávána ve svobodě, se zaujetím, jako odpovědná služba zákazníkům, pacientům, účastníkům církevních shromáždění – a nejen jim. Ve všech zaměstnáních se však mohou vyskytovat podvodníci, nepoctivci a lajdáci.
-fř-
V Muzeu hl. m. Prahy byla 14. února zahájena výstava ZNAK A SVĚDECTVÍ – křesťanské výtvarné umění 1970–1990 v Čechách a na Moravě, která je pořádána ve spolupráci s brněnskou galerii Typos. Výstava se koná pod záštitou kardinála Tomáška a vernisáže se zúčastnilo několik katolických hodnostářů, včetně papežského nuncia. PhDr Antonín Hartmann se v úvodním projevu zabýval otázkou, jaké je místo umění a krásy v životě církve, PhDr Karel Rechlík hovořil o tom, jak výstav a vznikla. Typos je malá galerie založená v dubnu 1990 pod vedením Ivo Bindera, který je také spolutvůrcem koncepce výstavy i katalogu.
Proč vlastně zdůrazňovat vztah křesťanství a umění, vždyť existuje pouze umění dobré a špatné? Řekne-li se dnes „křesťanské výtvarné umění“, většině lidí se vybaví obraz ilustrující co nejvěrněji děje bible a církve. Pravděpodobnost asociace s dílem moderního umění je malá; ale moderní výtvarná díla právě dosvědčují váhu inspirace, kterou umění od křesťanství přijalo.
Konfesní hledisko by nemělo být důležité. Mezi vystavujícími jsou protestanté i umělci, kteří se nepovažují za členy žádné církve. (Najdeme mezi nimi Daniela Balabána, Pavla Falátka, Ivana Jilemnického, Miroslava Radu, Jana Šplíchala.) Převažují volné autorské práce vzniklé bez zakázky, s malou nadějí na zveřejnění. Snad výstava působí trochu smutně. Ale křesťanské umění bylo součástí našeho života v těch letech.
Dr. Tomáš Halík na úvod svého projevu nazval výstavu „svátkem svobody.“ Jak barbarský a pošetilý byl režim, který chtěl zastavit tradici dialogu křesťanství a umění! Podobně jako předešlí řečnici vzpomněl dr. Josefa Zvěřinu, českého teologa a teoretika umění. Textem jednoho z jeho posledních kázání byl verš z epištoly Římanům: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli.“ Proměna překonává všechna schémata a jejich prázdnotu. Nejméně podnětné je náboženství jisté si samo sebou; musíme být bdělí, aby naše víra tomuto náboženství nepropadla. Víra v Boha, kterého nikdo nikdy neviděl, má daleko k ideologii a blízko k tajemství krásy.
Monika Žárská
Když byl John Lennon ještě naživě, byla „Zeď nářků“ na Velkopřevorském náměstí na Kampě plná myšlenek, citátů, poezie, výzev, pitomostí i vzkazů, a tímto taky žila. Proto byla věčně pod patronátní péčí úřadů natírána do podivných pravoúhlých obrazců různě pastelovými odstíny barev. A slova prorážela nebo byla cítěna skrze nátěry a i klasikové se v tomto společenství stávali náruživými odbojáři.
Pak Lennona zabili. Na zdi se objevil první pomníček a iniciativy se chopily lennonofilské ruce. Snad generace, které se šok a beznaděj sovětské okupace dotkl přenesené, jako deka nepříjemné legendy.
Loni v předvánoční atmosféře to bylo od smrti Johna Lennona právě deset let. Na večerní Kampě 8. prosince inzerované shromážděni „Pár písniček“. Pódium, písničky Lennonovy i jiné, živé i reprodukované. Dav šumící frivolními rozhovory. Snad na výzvu, snad zimou se skupinky chvílemi dávaly do tance. Yoko Ono by z vás měla radost, kdyby vás viděla tancovat, znělo z reproduktoru, měla by radost, co nás tady je. Bylo mi z toho divně, ale řekl jsem si „co by na to Yoko Ono“ a odcházel podél zdi, pomalované veselými barvami, jakoby jednou rukou. Bylo mi z těch veselých barev prázdno. Líp bylo předtím v davu, proplešlí pamětníci, pěkné holky, studenti. Všichni tak trochu obehraní o malou kampovou revoluci.
Nedokázal jsem vysvětlit zvídavé Italce (i když mluvila česky), co že na tom Lennonovi máme, že se tak oslavuje. Neobratné jsem se vykroutil rčením o symbolu míru a odporu, ale nešlo to ze mě, přece jí nebudu vykládat, že to vše bylo proto, aby z nás měla radost Yoko Ono. Ta správcová Lennonova majetku a slábnoucí lásky.
Mýtičtění osobností jaksi nechápu, přestávají mě zajímat, jakmile ztrácejí lidské vlastnosti. Taky se mi vybavil čísi aforismus, který vyzníval přibližně ve smyslu: Když se nedostává myšlenek, nastupují svatí. Na prvním rohu jsem potkal několik svatých Anežek; slíbily, že budou Johna pozdravovat.
Hynek Merta
Na článek P. Smetany „Lustrace v církvi“ ze zvláštního čísla ČB reagoval mj. Miloš Rejchrt otevřeným dopisem, který jsme otiskli v minulém čísle. Dávno předtím, než se dostal únorový Protestant ke čtenářům, uveřejnily dopis – nepatrně krácený – 8. února Lidové noviny. Mezi dopisy čtenářů se pak 20. února objevila v LN reakce na Rejchrtův dopis z pera Ilji Herolda. Protestant má nepříjemně dlouhou výrobní lhůtu, nicméně: Ve svém ohlase se I. Herold dopustil dle mého mínění těchto omylů:
1) ČB, včetně zvláštního čísla, není žádný „interní materiál“ pro „vnitrocírkevní účely“ a není důvodu, proč by občané na články zde zveřejněné nemohli reagovat podle svého uvážení. 2) Šlo o otevřený dopis M. Rejchrta P. Smetanovi, nikoli o „veřejné pojednání“, kterým reagují LN. 3) LN uveřejnily dopis v rubrice „Volná tribuna“, kde je vždy řádně uvedeno, že příspěvky nevyjadřují míněni redakce, ale zavazují pouze autory. I. Herold nemá pravdu, mluví-li o „reagování LN“, „angažování LN“, „vystoupení LN“, ba dokonce o „stanovisku LN“. 4) Ze zveřejnění otevřeného dopisu nijak nevyplývá, má-li či nemá redakce LN „znalosti osob, proudů a diskuse probíhající v části církve. „I. Herold tvrdí naprosto nepodložené, že LN uvádějí“ své stanovisko „bez těchto znalostí. 5) M. Rejchrt výslovně uvádí, že nemá důvěru k těm bratřím, kteří svou dlouholetou spolupráci s StB i dnes zapírají; a proto hájí lustrace, neboť se nemůže smířit s myšlenkou, že by takoví bratři mohli spravovat církev. I. Herold nemá pravdu, že „pan Miloš Rejchrt staví své pojednání na tom, že nemá důvěru k vedeni ČCE.“ 6) I. Herold tvrdí, že „neví, kdo pan Miloš Rejchrt je (!)“, to mu však nebrání v tvrzení, že „pan Miloš Rejchrt je ve své církvi nula“ a že „využívá informací proti druhým lidem ke svým osobním zájmům“. I. Herold je touto řečí neupřímný hned dvakrát, neboť podle jeho slov je přece bez pozadí znalosti osob, proudů a diskuse v části církve reagovat zarážející. Má-li být pravda, že neví, kdo je Miloš Rejchrt, proč tedy reaguje? 7) Tvrzení, že „nedávné celocírkevní shromáždění volených delegátů církve, laiků i kleru (!) dalo dosavadnímu vedení důvěru a uložilo mu setrvat ve funkcích až do příštích řádných voleb“ je nepřesné, neboť stejně „objektivní skutečností“ je, že vedení církve podalo rezignaci a nabídlo své funkce. V červnu se budou konat volby mimořádné.
Po dvou odstavcích těchto omylů ukazuje I. Herold, co je vlastní příčinou jeho pobouření, a to kupodivu za pomoci formulek, které by i jistý Kojzar náležitě ocenil. Takové obraty jako „občasné útoky vedené některými osobami proti naší církvi i za využití zahraničních kontaktů“ či „úsilí jednotlivců i různých polozakrytých struktur prosadit se v církvi mocí místo prací a službou“ naznačují, v jakých souřadnicích se myšlení I. Herolda pohybuje. Připočteme-li k tomu upomínku na zašlou slávu, např. „dlouholeté vazby na pokroková hnutí“ (?) a bolestínské podsouvání nekalých záměrů Lidovým novinám (šlo prý o to zhanobit ČCE před sčítáním lidu), pak suma sumárum měli před sebou čtenáři LN smutnou ukázku popuzené konfesijní zakomplexovanosti, která každého odradí spolehlivěji než otevřená přiznání o spolupráci farářů s StB. Pravdu má I. Herold (i když to nejspíš myslel jinak) v poslední větě – kdyby LN zveřejnily, z jakých zdrojů si „inkriminující údaje“ ověřily, přestali bychom snad křečovitě hájit neobhajitelné a začali společně hledat cestu, jak z té šlamastiky ven.
Štěpán Hájek, 20. 2. 1991