Myšlenka omluvy za odsun sudetských Němců vyvolala rozhořčené protesty lidí, kteří se obávali nějaké propagace sudetského revanšismu a zlehčování útrap, které způsobili Němci Čechům. Čekám, kdy vyvolá i řádné a odpovědné zhodnocení toho, jak odsun Němců probíhal. Zatím nepozoruji, že by si naše veřejnost byla vědoma toho, že kromě nevyhnutelných ztrát, které u nás Němci po válce utrpěli (ztráta majetku, bydliště, v případě rodin usídlených zde po staletí doslova ztráta vlasti), byly i ztráty na životech, kterým se dalo zabránit.
K problematice odsunu a kolektivní viny toho bylo už dříve mnoho napsáno ale nesmělo se u nás zveřejňovat. Za zvlášť cenné považuji svědectví člověka, který se za všech režimů ujímal trpících: Přemysl Pitter byl křesťan, který před válkou vedl Milíčův dům pro zanedbané a opuštěné děti na Žižkově, pak pomáhal deportovaným Židům a Čechům, hned po osvobození založit v několika zámečcích v okolí Prahy zotavovny. pro. děti, přicházející vysílené z koncentračních táborů. Jeho spolupracovnice Olga Fierzová píše o tom, jak si uvědomili, že podobnou pomoc potřebují i „děti nepřátel“. Své první setkání s internačním střediskem pro Němce zažili, náhodně, v Raisově škole v Praze: „Otevřelo se nám peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení. Přes tisíc Němců, většinou žen a dětí, bylo nacpáno ve školních třídách a ve sklepích. Slámy nebylo, museli sedět na holé zemi. Ani lehnout si nemohli. Nemocní a zdraví, starci a děti se tísnili v nepopsatelné změti… Podle naší pozdější informace zemřeli kojenci do jednoho.“
„Hrozné výjevy z Raisovy školy nedaly Přemyslovi pokoje… Požádal osobního lékaře presidenta Beneše, aby s ním zajel do Raisovy školy. Tam mu ukázal umírající kojence. Prosil ho o přímluvu u presidenta, aby se v internaci dostávalo alespoň dětem mléka. Avšak ani president nemohl změnit ustanovení ministerstev vnitra a výživy, která již byla v rukou komunistů… V té době se už také obnovovalo Ministerstvo sociální péče. Tam se poprvé setkal s porozuměním. Dostal povolení převzít všechny choré a opuštěné německé děti do svých ozdravoven.“ (Během téměř dvou let našlo záchranu a ochranu v zotavovnách, vedených P. Pittrem, přes čtyři sta německých dětí.)
„Ve Velké Praze bylo v létě 1945 na 30 improvisovaných internačních táborů pro Němce a kolaboranty s asi deseti tisíci dospělými a patnácti sty dětmi. Nejhorší to bylo na Sokolském stadionu, kde tisíce lidí musely spát na holé zemi pod širým nebem bez pokrývek. Těžce nemocní a děti leželi na parném letním slunci v nevýslovné špíně. Nejen záchody, ale i cesty k nim byly pokáleny nemocnými úplavicí. Nemohli se dále dovléci a zůstali ležet ve vlastních výkalech. Našli jsme mezi nimi i starého profesora, přítele prvního presidenta T. G. Masaryka, který jej dal kdysi povolat z Německa na pražskou universitu… Přemysl se znal s chotí nového pražského primátora, paní Vackovou, ušlechtilou ženou a oddanou komunistkou. Zavezl ji prostě na stadion. Div neomdlévala zděšením. Poslala jej tam pak znovu se dvěma pohlaváry z Ministerstva vnitra, pod jehož pravomoc odsunová střediska spadala. Tábor na stadionu se skutečně za několik dní začal likvidovat. Internovaní byli rozvezeni do středisek na venkově.“
„Stížnosti ze zahraničí na české internační tábory se množily. Zdravotně-sociální komise Zemského národního výboru pověřila proto Přemysla Pittra kontrolou internačních středisek a požádala ho o zprávu. To nám umožnilo přístup do mnohých míst a odhalilo strašlivé poměry, které byly jen malému počtu Čechů známy. V mnohých táborech nedostávali internovaní ani „židovské příděly“, které jim patřily. Zvůle a zlovůle panovaly všude. Ukázalo se, že jen malé procento internovaných bylo aktivními nacisty. Přemysl žádal ve své důvěrné zprávě, aby byli, ve smyslu prohlášení ministerského předsedy ponecháni v táborech jen ti Němci, kteří byli skutečně činnými členy Hitlerovy strany. Všemocné Ministerstvo vnitra si však nedalo líbit takovéto kritické zasahování. V denním tisku se objevily překroucené úryvky jeho důvěrné zprávy. Ministerstvo vyzvalo Zemský národní výbor, aby Přemysla Pittra pro přátelství k Němcům – z komise vyloučil. To se také stalo.“
Úryvky z těchto pamětí (O. Fierzová, Dětské osudy z doby poválečné) nás upozorňují i na to, jak odlišné byly reakce na informace o poměrech v internačních táborech. Informace, jež některé lidí přiváděly k pohnutí a hlubšímu zamyšlení, jiné zas zaměstnávaly jen potud, jak je utajit a jak zneškodnit jejich původce. (Po převratu v roce 1948 se P. Pitter pokoušel ve své práci pokračovat, nakonec mu bezprostředně hrozilo zatčení a musel emigrovat.)
Nepřekvapuje, že právě Rudé právo bylo v poslední době tak vyhraněně proti jakémukoliv přehodnocování odsunu. Komunistická ideologie třídního boje je živena myšlenkou kolektivní viny (a ovšem i kolektivních zásluh). Komunistická ideologie třídního boje je živena myšlenkou kolektivní viny (a ovšem i kolektivních zásluh). Komunisté využili velmi rychle toho, že po hrůzách nacismu (založeného na teorii kolektivní viny „méněcenných ras“) a války se myšlenka kolektivní viny německého národa stala tak aktuální. Využili pro sebe důkladně odsunu sudetských Němců (nezabývajíce se vůbec otřesnými „detaily“, jaké zaznamenali Pitter a jiní), a to nejen materiálně, ale i propagandisticky, a v tom by chtěli pokračovat dodnes. Z nedávných reakcí veřejnosti jsem získala dojem, že se jim to může dařit. „Na závěr připomínám, že právě komunisté vyžadují dnes, aby jejich vina nebyla posuzována jako kolektivní.
Monika Žárská
Pověděl jsem
už roku loňského, že na naše Němce uplatňují v této válce stejná hlediska jako na všechny naše občany ostatní. Němci nacisti a Němci zrádci budou a musí být postaveni na tutéž linii jako nacisti a zrádci a dobrovolní kolaboracionisti čeští a slovenští. Němci demokratičtí a věrní, kteří s námi zůstali a kteří pak za války s námi šli, budou pokládání a jsou pokládáni za plné a právoplatné naše občany, s nimiž jako s takovými, tj. s věrnými občany republiky, i v osvobozené republice má být počítáno a nakládáno.
Je však hrozným faktem, že Němců, kteří se přidali k nacismu a kteří zrazovali už před Mnichovem a nyní za války se účastnilo přímo či nepřímo gestapáckého vraždění a loupení, násilného teroru a nekulturního vládnutí nad našimi lidmi, jsou celé statisíce. Chci být objektivní ke všem, nechci msty, chci však spravedlnost. Řekl jsem veřejně už několikrát, že spravedlnost je více nežli msta – a je to po mém soudu doslova pravda. Skutečnost s našimi nacistickými Němci je tak zlá, že dostane-li každý provinilý Němec u nás podle spravedlností to, co mu náleží, mohou být spokojeny ty nejdotčenější spravedlivé city každého československého vlastence. Ale to předpokládá, že také vinici mezi Čechy a mezi Slováky dostanou po válce to, co jim náleží. Já se žádného Čecha nebo Slováka či Karpatorusa zastávat nebudu, a tudíž také ne Němce.
Náš rozumný a správný postup k minoritám v našem státě v minulých dvaceti letech byl 6 výrazem nejen určitých naších upřímně demokratických a lidských představ a názorů, nýbrž také výrazem toho, co bylo výsledkem poslední války a co převládalo nakonec po dohodě všech jako evropská politika minoritní a politika diktovaná známou ženevskou institucí. Že jsme tuto politiku dělali poctivě a čestně, nám v této válce až dosud jen prospívalo. Co u nás v otázkách menšinových bude tudíž po válce na konec učiněno, bude diktováno jednak všeobecnými poměry u nás doma a psychologií našich lidí ve chvíli osvobození, jednak postupem Němců samých zde v exilu i doma ve vlasti před válkou i během války a konečně poměry a stavem mocenským mezi Spojenci ve chvíli pádu Německa.
Ze všech těchto důvodů nemohu a nechci dnes zde probírat žádná konkrétní řešení národnostní otázky u nás po válce. Bylo by to předčasné. Žádám však přísné potrestání všech přímých i nepřímých vinníků a provinilců, výše uvedenou spravedlnost v budoucím politickém postupu, jednak vzhledem k Němcům nacistickým, jednak k Němcům demokratickým a republice dříve i nyní věrným a od nás Čechoslováků, bojujících za demokracii, demokratický postoj ke všem otázkám. Dovedeme-li – to správně provést, bude po této válce vítězství našeho státu daleko úplnější než bylo po válce minulé – a stát pak bude vnitřně i mezinárodně silnější, ucelenější, zajištěnější.
Dr. Edward Beneš, 12. 11. 1942 z projevu ve Státní radě Československé v Londýně.