vychází šestkrát v roce a má podtitul „Ekumenické fórum pro otevřenou církev“. (Slovo „Aufbruch“ znamená odchod, vydání se na cestu, ale také pozdvižení.) Věnuje hodně místa, velkou dvojstránku, čtenářským dopisům. Jsou podnětné, odrážejí společnost, která nebrání sdělování a tříbení názorů. I když ani tady v některých příspěvcích nechybí chlácholivý tón, který jaksi vše a všechny chápe a vyzývá k porozumění, přesto není tak silný jako v našem církevním tisku.
V prvním loňském čísle reagují čtenáři zejména na článek Ulricha Bischoffa z č. 13, kterému dělá starost, že mnoho textů otiskovaných v Aufbruchu má levicové zaměření.
Někteří čtenáři si tuto tendenci uvědomují, ovšem schvaluj (ji, se zaujetím až revolučním. Tak jedna čtenářka se ptá, není-li správné pohoršovat buržoazii, když Ježíš sám byl vlastně také, levičák „, jak jí vyplývá z četby Písma. Další názor: … „Poté co ztroskotal nelidský komunismus marxistického ražení, musí padnout i stejné nelidský kapitalismus západního ražení a musí uvolnit místo náboženskému socialismu ve svobodě a demokracii!“ Jiný čtenář píše, že křesťanské angažovanosti je „rudá a zelená“ politika nejblíže; připouští však, že této politice schází „vnitřní oheň.“
Nechybí ani názor, že křesťan je přece jinde než v rozhodování „napravo“ či „nalevo“, má být nad stranami, jeho cesta je pomáhat druhým. Tento čtenář ovšem cituje socialistu Lragaze a hesla tzv. konciliárnfho procesu (Basilej, Seoul), který velmi přitahuje levicově orientované.
A konečně příspěvky lidí, kterým křesťanští bojovníci proti kapitalismu už také jdou na nervy: … „Pracující (lid ve východoevropských, lidových demokraciích spontánně spláchl reálný socialismus do podsvětí dějin a lidé, podvádění po celé generace Leninem, Stalinem a jejich úslužnými soudruhy, si nyní s námahou vyhmatávají cestu ven z bezpříkladně špatného hospodářství a sociální nouze, ze zanedbaného, totálně znečištěného životního prostředí. A teď přijde křesťan a strká jim pod nos elaborát, z něhož přímo kape, hluboká, slepá a hlavně od reality odtržená nenávist ke kapitalismu (čti: svobodnému trhu), elaborát o záchraně socialismu.“ Stejného názoru je i katolický čtenář, který píše i o svých obavách z ambiciózního a levicového feminismu, kterému se daří v protestantském prostředí: … „Děsí mě, jak ženy v evangelické reformované církvi jsou nespokojené a podněcují nenávist. Stále častěji přijímá Aufbruch články o náboženském socialismu, jako by se tu jednalo o monopolizované církevní snahy, jako by se tím pomáhalo těm, kdo žijí v chudobě a útisku. Pro mě je to jen pokrytecké mlácení prázdné slámy.“
Západní protestanté, zejména lidé z církevních aparátů, organizátoři ekumenického hnutí a redaktoři církevního tisku socialismu opravdu stále rádi věří. V příštím čísle se k tomu ještě vrátíme nad rozhovorem Ernesta Cardenala „Ježíš a Marx žijí“! otištěném v časopise „Junge Kürche“.