Dalibor Antalík

Zatímco příběhů o stvoření světa biblická tradice zachovala vícero, vyprávění o ohrožení všehomíra potopou známe ze Starého zákona jen v jediné verzi

(Genesis 1,1–2,4 a Enúma eliš)

Asýrie a Babylónie si jedničku od autorů biblických textů zrovna neodnesly.

Čtení: Marek 6,1–6 Text: Exodus 4,27–5,23

„I já jsem se obrátil a uviděl všechen ten útlak, který se děje pod sluncem. A hle, slza utlačených a není, kdo by je utěšil. V ruce jejich utlačovatelů je moc, tak není, kdo by je utěšil“ (Kaz 4,1).

V předchozích dílech letošního miniseriálu o kosmických metaforách, jimiž bibličtí svědkové opisovali Hospodinovo zjevování (viz Pt 7–9/2020), se ukázalo, že i obraz mezních oblastí obyvatelného světa byl pro jejich posluchače a čtenáře nabit symbolickou hodnotou.

S mořeplavbou přitom Izraelci měli podstatně méně zkušeností než s harcováním písečnými přesypy či s putováním mezi skalními štíty.

Jako nejpříznačnější rys pouště vystupuje v písemnictví starověkého Předního východu do popředí její nebezpečnost.

Svět obývaný lidmi, tedy „země“ v užším slova smyslu (viz Pt 6/2020 Hospodin a země), se z pohledu obyvatel starověké Mezopotámie, Sýrie a Palestiny nacházel v nepříliš širokém pásmu obdělávatelné půdy…