Chceme-li něčemu opravdu přijít na kloub, je dobré začít takříkajíc „od Adama“ – položit si otázku, jak ono něco začalo. Biblická zvěst není antropocentrická, a proto jde v přemýšlení o původu všeho ještě před dlouhý příběh Božího dobrodružství s Adamovým potomstvem. Začíná od příslovečné nuly, kdy nehostinný chaos neměl žádný řád, účel, tvář.
Ve Starém zákoně nalezneme hned několik různých mytických podání nebo jejich zlomků na toto téma. Čestné první místo mezi nimi náleží tradici v Gn 1,1–2,4, za niž podle mínění novodobých vykladačů vděčíme autorům a redaktorům tzv. Priesterschriftu (viz Pt 1/2024 George Smith, Bible a comparatio mesopotamica). Chvalozpěv o sedmi dnech stvoření velebí Hospodina za to, že „nesličný a pustý“ prapočátek postupně proměnil v dobrý prostor a čas k dobrému životu nejen pro člověka – neslavnou „korunu stvoření“, nýbrž pro všechno tvorstvo.
V mezopotámském písemnictví nalézáme obdobu biblického heptameronu v kosmogonickém mýtu nazývaném podle svého incipitu (tj. prvních slov, jimiž text začíná) Enúma eliš (= Ee), akkadsky dosl. „Když nahoře“. Stejně jako v Gn 1,2 i v této skladbě z 13. či 12. století př. Kr. zkomponované na počest babylonského říšského patrona boha Marduka potkáme na počátku jen bezbřehý, amorfní praoceán (Ee I, 4). V biblické hebrejštině i v akkadštině je pro něj užito výrazu odvozeného od téhož semitského kořene *t-h-m (heb. tehóm // akk. tiamat). Také jednotlivé tvůrčí akty Hospodina i Marduka vykazují řadu společných prvků: zformování nebeské klenby (Gn 1,6–8 // Ee IV, 137), pevninské souše (Gn 1,9–12 // Ee V, 53–64), kosmických těles (Gn 1,14–19 // Ee V, 1–46 – viz ukázky textů), stvoření člověka (Gn 1,26–30 // Ee VI, 1–34).
Za povšimnutí stojí též završení díla v podobě Hospodinova odpočinutí sedmého dne, který „požehnal a posvětil“ (Gn 2,2–3), aby se stal božským předobrazem svěcení šabatu s jeho bohoslužbou. Podobně jedná i Marduk, když na závěr sezve k velkolepému hodokvasu s hudbou a zpěvy ostatní božstva, s nimiž společně usedne k hostině (Ee VI, 70–77). Co jiného tím chtěl babylonský vypravěč sdělit, než že vrcholnou událostí stvoření byla archetypická bohoslužba s oběťmi, úlitbami, liturgickým zpěvem a hudbou?
I řekl Bůh: „Ať jsou svítilny na nebeské klenbě, aby oddělovaly den od noci a byly na znamení k (určení) časů, dnů a let. A ať jsou svítilnami na nebeské klenbě, aby svítily na zemi.“ A stalo se tak. I učinil Bůh dvě veliké svítilny: velkou svítilnu, aby vládla ve dne, a malou svítilnu, aby vládla v noci. I hvězdy (učinil): Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila na zemi, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy (Genesis 1,14–19).
(Marduk) zbudoval stanoviště velkým bohům, hvězdy, podoby jejich v souhvězdí seskupil. Určil rok, délku (mu) stanovil, dvanácti měsícům po třech hvězdách přisoudil. Když vymezil počet dnů (v) roce, vyznačil stanoviště planetě Jupiter (akk. Néberu [Astrální symbol boha Marduka.]) … Měsíci (akk. Nannár) dal vzejít, svěřil (mu) noc a určil mu klenot její k rozpoznání dnů … Slunce (akk. Šamaš [Pasáž o slunci v Ee V, 25–44 se až na několik osamocených slov nedochovala.]) … Stráží noci a dne je ustanovil (Enúma eliš V, 1–13 a 46).