Hospodin po svém lidu žádá, aby neúnosné zadlužení ve společnosti bylo po určité době promíjeno a aby byli propouštěni na svobodu všichni, kdo z ekonomických důvodů přišli o svá občanská práva a upadli do dlužního otroctví. Přitom na celém starověkém Předním východě – v Sumeru, Babylónii, Asýrii, Sýrii, churritském království Mitanni i Chetitské říši – se také jednalo o fakticky užívaný politicko-ekonomický nástroj, jímž královské paláce spolu s orgány státní správy operativně řešily krizové situace ve společnosti, které by bez umělého „narovnání“ mohly ohrozit ekonomickou a sociální stabilitu říší. Nejlépe informováni jsme o této praxi v případě Mezopotámie (již od počátků 3. tisíciletí př. Kr. až po dobu novobabylónskou, kdy zde pobývali exilovaní Judejci), o jejích teologických důvodech pak z tradice biblické.
Termíny pro oddlužení byly v akkadštině (anduráru) i v hebrejštině (derór) odvozeny od téhož prasemitského kořene *d-r-r, „osvobodit (od dluhů)“. V iráckém meziříčí vyhlašovali anduráru panovníci dle vlastního uvážení. Nejlépe dochovaný je pak edikt, který vydal král Ammí-saduqa (1646–1626 př. Kr.): „Nedoplatky z ‚roku, kdy Ammí-ditana prominul dluhy, které v zemi vzniklyʻ, až do měsíce nisanu v ‚roce, kdy král Ammí-saduqa … nastolil spravedlnost pro zemiʻ, výběrčí nesmí vymáhat (EA § 3) … Kdokoliv dal Akkaďanu nebo Amorejci obilí nebo stříbro jako zúročitelnou půjčku … a měl vystavenou tabulku, poněvadž král nastolil spravedlnost pro zemi, je jeho tabulka neplatná. Nemůže podle své tabulky vymáhat obilí nebo stříbro (EA § 4) … Krčmářka, která půjčila pivo nebo ječmen, si nemůže dát nic z toho, co dala jako půjčku, vrátit (EA § 17) … Jestliže plnoprávného občana … sevřel dlužní úpis a on proto prodal sám sebe, svou manželku, nebo své děti dal do dlužního otroctví nebo jako rukojmí, poněvadž král zavedl v zemi spravedlnost, je propuštěn na svobodu. Jeho svoboda je (znovu) zřízena (EA § 20).“
„Kněžský spis“ v Tóře pak neponechává vyhlášení deróru na libovůli vládců, nýbrž uzákoňuje vždy po uplynutí 49 (= 7 × 7!) let pravidelně se opakující milostivé léto Páně: „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co (samo) urodí“ (Lv 25,10–12).
Každý padesátý rok je Hospodinův. Takový je Boží rytmus. Takový je rytmus země. Takový je rytmus dobrého hospodaření s dobrými Božími dary. Od práce a podnikání, od vydělávání i zadlužování je zkrátka radno si odpočinout. Kdo si nedá „voraz“, zvětšuje svůj podíl na možných škodách – paradoxně i tehdy, když se snaží kšeftovat a lobovat anebo si půjčovat, seč mu síly stačí. Z pohledu redaktorů tzv. Priesterschriftu právě toto stojí za tak žalostným mezníkem dějin Božího lidu, jakým byl babylónský exil. Sarkasticky vyznívají slova: „Tehdy bude země odpočívat a vynahradí si své roky odpočinutí. Po celou dobu zpustošení bude odpočívat, protože nemohla odpočívat ve vašich letech odpočinutí, když jste v ní sídlili…“ (Lv 26,34–35).
Když neumíme naplňovat toto přikázání Tóry my, o to nadějněji zní slovo stále znovu přicházejícího mistra z Nazaretu: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych chudým přinesl radostnou zvěst, … abych zajatcům vyhlásil propuštění …, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (L 4,18–19).