Lv 27,30–33 a babylónské administrativní texty
„Ze všeho, co mi dáš, odvedu Ti poctivě desátky,“ slibuje Hospodinu praotec Jákob v Bét-elu, doslova v „domě Božím“, tedy na posvátném místě (Gn 28,22). Podle biblické dějepravy tato slova pronese ještě před předáním Tóry Mojžíšovi. Kus historické pravdy se v tomto nepříliš logickém pořadí zrcadlit může: Odvádění tzv. desátků (hebrejsky ma‘iaśér < z číslovky ‘áśár, „10“), tj. desetiny z nabytých příjmů, chrámové instituci bylo pradávným náboženským zvykem nejen v Izraeli, nýbrž prakticky ve všech semitských kulturách starověkého Předního východu. Nicméně uzákonění tohoto obyčeje do nábožensko-právního předpisu spatřila v Judsku světlo světa patrně až po setkání s mezopotámskými zvyklostmi během babylónského exilu. Nejvíce písemných svědectví iráckého meziříčí o odvádění chrámové daně pak pochází právě z této doby.
V Třetí knize Mojžíšově čteme: „Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu … Každý desátek ze skotu a bravu, každý desátý kus, který při počítání prochází pod holí, bude svatý Hospodinu“ (Lv 27,30 a 32). Je to vykořisťování věčně nenasytným božstvem a byrokratickými kleriky? Nikoli. Vždyť „Hospodinova je země!“ Lid Boží ji má jen propůjčenou jako dárek. Přesně tak to podle biblického vypravěče vnímá i Jákob, když Dárci nejvyššímu zaslibuje desátky ze všeho, čeho se mu od Něj dostane.
O tom, zda také v Mezopotámii byla praxe odvádění chrámové daně vybavena nějakou teologickou argumentací, postrádáme informace. Dovídáme se o ní totiž výhradně z písemností administrativní podoby. Desátek (akkadský výraz pro něj zněl ešru a také on je odvozený od číslovky ešer, „10“) se platil hlavním chrámům z úrody obilí a datlí, ze zahradních plodů, dobytka, drůbeže a ryb, dříví, kovových výrobků, polodrahokamů i zlata. Již na počátku 2. tisíciletí př. Kr. vybíral chrám měsíční bohyně Ningaly v Uru desátek z veškerého námořního obchodu.
V případě některých komodit bylo možné naturální dávku nahradit platbou ve stříbře. V iráckém meziříčí i v Judsku se tato výjimka z pravidla týkala polní úrody: obilí a ovoce (srv. Lv 27,31 a 33). Problém nastával v případě prodlení s platbou. Zpoždění bylo pokutováno přidaným úrokem. A na rovině věroučné Božím hněvem: „Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů“ (Mal 3,8–10). A jestliže Babylóňané nebyli schopni odvést desátek, byli nuceni vzít si půjčku od soukromých půjčovatelů, nebo museli darovat své děti chrámu jako otroky. (Hned by bylo po problému s vybíráním saláru :–) …)
Jak přesně se nakládalo s vybranou částkou v Mezopotámii není příliš známo. V Judsku jí byly hrazeny prebendy pro nižší klérus – levíty, kteří nevlastnili půdu (viz Nu 18,21–24), a náklady na sociální pomoc pro potřebné – bezdomovce, sirotky a vdovy (Dt 14,28–29; ovšem do tradice Priesterschriftu tento biblický oddíl již nepatří).
Při tom všem je však dobré mít na paměti, že ani sebezbožnější odvádění desátků nemůže nahradit osobní nasazení v zápase o věrnost, pravdivost a milosrdenství. Neboť jak praví mistr z Nazaretu: „Běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh“ (L 11,42; srv. Mt 23,23; viz také Am 4,4).