Asýrie a Babylónie si jedničku od autorů biblických textů zrovna neodnesly. S oběma říšemi v iráckém meziříčí měli starozákonní Izraelci zkušenosti povýtce krušné. V r. 722 rozvrátil novoasyrský panovník Sargon II. severní izraelské království, které se z této rány již nikdy nevzpamatovalo, v r. 587 babylónské vojsko Nebúkadnesara II. dobylo metropoli jižního judského království – Jeruzalém byl vypálen, hradby pobořeny, Hospodinův chrám přestal existovat, značná část obyvatelstva odvlečena do zajetí. Ještě v poslední knize Nového zákona proto „Babylón veliký … zpitý krví svatých“ (Zj 17,5–6) poslouží jako zákrytné označení pro krutovládu římského establišmentu.
Navzdory špatnému renomé je však nesporné, že s mezopotámskou kulturou, a především písemnictvím, sdílí biblický svět nejednu tradici. Toto rozpoznání začalo spatřovat světlo světa v druhé polovině 19. st. U jeho zrodu přitom stál britský orientalista – samouk z první generace asyriologů George Smith (1840–1876). Tento původním povoláním kopista klínopisných tabulek ve službách Britského muzea v Londýně rozvířil dění v okamžiku, kdy v muzejním depozitáři nalezl, přepsal a přeložil jedenáctou tabulku doposud neznámého Eposu o Gilgamešovi. S jistotou věděl pouze tolik, že jde o jednu z písemností objevených v Aššurbanipalově knihovně v Ninive ze 7. st. př. Kr., mezi nimiž se mu však zbývající části této skladby nepodařilo objevit. (K tomu došlo teprve během pozdějších archeologických prací.) Text této tabulky přitom obsahuje líčení potopy a Smithovi právem připomínal biblické podání o téže mytické události z Gn 6–8. Když mu došlo, jaký dosah tento poznatek má, prý se samou radostí roztančil. Svůj objev odhalil během veřejné přednášky 3. prosince 1872, která před plénem britské Společnosti biblické archeologie vyvolala skutečnou senzaci.
Zbývající čtyři léta svého krátkého života Smith zasvětil neúnavnému vyhledávání dalších paralel k biblickým textům v mezopotámském písemnictví. Výsledky svého bádání publikoval r. 1876 pod vyčerpávajícím názvem The Chaldean Account of Genesis Containing the Description of the Creation, Fall of Man, the Deluge, the Tower of Babel, the Times of the Patriarchs, and Nimrod: The Babylonian Fables, and Legends of the Gods from the Cuneiform Inscriptions.
Řadu Smithem navrhovaných obdob pozdější bádání zavrhlo jako iluzorní. I přesto se stále více stávalo zřejmým, že nejvíce analogických látek lze skutečně nalézt nejen v první biblické knize, ale dokonce v podstatné části Tóry. Přesněji řečeno v jedné její vrstvě, kterou si novodobí biblisté navykli označovat jako kněžskou neboli sacerdotální. Podle německého zvyku je pak označována jako tzv. Priesterschrift (= P), dosl. „Kněžský spis“. S jejími výraznými stopami se setkáváme zejména v knihách Genesis, Exodus a Leviticus. A za svou charakteristiku vděčí předpokladu, že jejími hlavními tradenty byli právě klerikové spjatí s kultickým a právním rozměrem náboženského života. Právě její témata budeme v tomto ročníku Pro homine sledovat. Do jaké historické éry tuto redakční vrstvu Tóry datovat, zůstává předmětem učených sporů. Jako pravděpodobné se však zdá, že k tomu nemohlo dojít dříve než po intenzivnější konfrontaci s mezopotámskou kulturou. A tou byla pro židy paradoxně tragická doba tzv. babylónského exilu v 6. st. př. Kr.