Zatímco příběhů o stvoření světa biblická tradice zachovala vícero, vyprávění o ohrožení všehomíra potopou známe ze Starého zákona jen v jediné verzi (Gn 6,5–9,17). Také ono se řadí k látkám tradovaným v tzv. Kněžském spisu. Má to svoji logiku: poté, co Priesterschrift vylíčí dobré Boží dílo na počátku (srv. Gn 1,31), optá se, jak zareaguje Tvůrce, když mu ho začne kazit „zlovůle člověka, kdy každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5).
V mezopotámském písemnictví téma potopy zaujalo autory natolik, že ho v různých dobách zpracovali hned v několika dílech sepsaných jak ve starší sumerštině (tzv. Sumerský mýtus o potopě), tak v mladší akkadštině (Epos o Atrachasísovi III, I, 1 – VIII, 19; Epos o Gilgamešovi XI, 8–206), nakonec i v helénistické řečtině (Béróssos, Babylóniaka fragm. FGrH 680 F4a–b). Díky jednotlivým variacím se pak v literatuře iráckého meziříčí objevuje hned několik hrdinů à la biblický Noe: Ziusudra (v pořečtěné podobě Xisúthros), Atrachasís, Útanapišti.
Jejich osudy jsou přitom v mnohém podobné příběhu syna Lámechova. Bůh předem varuje vyvoleného o nadcházející zkáze, nařizuje mu, aby postavil dřevěnou archu (ve tvaru krychle), utěsnil ji smolou a nalodil na ni svou rodinu – případně ještě s dalšími lidmi – a různé druhy zvířat. Když se spustí nebeské přívaly, zaplaví zemi, po určeném čase začne voda opadat a hrdina vypouští ptáky. Vyhlíží, vrátí-li se zpět či nikoli, aby zjistil, zdali už se někde objevila souš. Poté, co archa přistane na jedné hoře, zachráněný hrdina na osychající zemi přináší děkovnou oběť.
V jednom významném bodě se však biblický příběh od mezopotámských vyprávění zásadně liší: V tom, co se dále stane s lidským hrdinou potopy. Útanapištiho, Ziusudru i jeho avatára Xisúthra čeká po přečkání katastrofy kromobyčejný úděl. Útanapištiho a jeho manželku „vezme za ruku“ sám strůjce celé pohromy bůh Enlil a požehná jim slovy „Dříve byl Útanapišti člověkem, / nyní Útanapišti a jeho žena budou jako my, bozi“ (Gilg. XI, 200–204).
Podobně „se Ziusudrou (bohové) laskavě jednali, / život jak bohu mu dali, / životem věčným jak boha ho obdařili“ (Sumerský mýtus o potopě VI, 255–257). Xisúthros se pak „pro svou zbožnost dostal mezi bohy a jeho žena a jeho lodivod s ním sdíleli stejnou poctu“ (FGrH 680 F4a).
Naproti tomu biblický Noe zůstává člověkem. Jeho hrdinství jej nezbožštilo. Dál žije svou pozemskou existenci. I s tím, že z prvního námořníka se na souši jednou stane první vinař a posléze první opilec (srv. Gn 9,20–21). Právě takovémuto „normálnímu“ ne-bohu je svěřen úkol: Být praotcem nového lidstva na zlustrované zemi (srv. Gn 9,1 a 7). A té se pak svou smlouvou zavazuje sám Hospodin (9,8–17), že „setba i žeň a chlad i žár, / léto i zima a den i noc / (už) nikdy nepřestanou po všechny dny země“ (Gn 8,22).
Mýty o potopě se dochovaly nejen v písemnictví starověkého Předního východu, nýbrž v tradicích starobylých kultur téměř po celém světě (s výjimkou Afriky). Přesto není případné považovat je za stopy v jakési „prapaměti“ lidstva, do níž je otiskly zkušenosti s následky klimatických změn v prehistorických časech – i když málo jich jistě nebylo. Mnohem spíše vypovídají o stále aktuálním rozpoznávání, jak křehký může být svět, ohrožují-li ho dopady toho nedobrého v nás.