Bohoslovec (podle mého soudu) má být tam, kde mnoho jiných být „musí“, a má manifestovat, že je připraven prožít i nějaký čas „nesmyslně“, aby dosvědčil, že to nejsme jenom my, kdo určují, co má a co nemá smysl. Opravdu se může stát, že jeden den, jedna noc, jedno setkání, jeden rozhovor byl ten „vzácný okamžik“, který dal smysl celému roku. A to nemluvím o tom, že i vojáci nutně potřebují, aby se za ně někdo modlil, a že svoboda si zaslouží, abychom jí něco obětovali.
Takto mi odpověděl v Pt 9/97 Jaromír Dus na mou pochybovačnou otázku ohledně smyslu vojenské služby a především ohledně záměru zorganizovat kaplanskou službu v Armádě ČR. Posléze se ukázalo, že toto jeho stanovisko je nejen teologicky nosné východisko, ale že se armádní kaplanskou službu navzdor obavám a předsudkům (v Protestantu poloviny let 90. se o tom vedla poměrně obsáhlá diskuse) podařilo zorganizovat tak, že je v armádě skutečně smysluplná. Na zahraničních misích, u jednotek v ČR i potom např. v nemocnici. Nemalou zásluhu na tom má právě i nedávno zemřelý Jaromír Dus (27. 8. 1938 Brno – 17. 5. 2025 Praha). Odmítl despekt, s nímž farářstvo počátkem 90. let reagovalo na žádost sloužit jako duchovní v armádě, a po překonání různých byrokratických překážek se jim spolu s Tomášem Holubem podařilo vybudovat skutečně ekumenicky strukturovanou a především funkční, „neflanďáckou“ duchovenskou službu.
Ale svrchu citovaná odpověď z r. 1997 by mohla dobře sloužit jako leitmotiv celého jeho duchovenského usilování. Na bohosloveckou fakultu nastoupil v roce Maďarského povstání (1956), kdy byli ke studiu připuštěni jen tři bohoslovci z ČCE. Vzpomínal na svou praxi v diasporním Benešově a Prčici, a byť tam sloužil rok, vyptával se mne po více než 40 letech na lidi, s nimiž se tam setkával. V r. 1970, jako čerstvý vršovický farář, připravil s dalšími bohoslužby s tématem O smyslu oběti jako výslovnou připomínku sebeoběti Jana Palacha, načež mu úřady zakázaly pracovat s mládeží u Martina ve zdi. O rok později byl obviněn z podvracení republiky – kvůli letákové akci, upozorňující na možnost nevolit, možnost dnes nejednou poněkud nesnesitelně lehce využívanou. Přestože se k této akci namanul „jen“ jako ten, u nějž si její aktéři poněkud neopatrně uschovali kufr, vzal na sebe odpovědnost neprozradit a nepotopit další aktéry, a přestál jak „nesmyslný čas“ vazby a estébáckých výslechů, tak následného věznění. Vyprávěl po letech, jak mu nejmenovaný člen synodní rady (který předtím pomáhal formulovat ostudné stanovisko, jímž se tehdy vedení církve předem distancovalo od obviněných, ale zatím neodsouzených Ladislava Hejdánka a Jaromíra Dusa) nabídl, že ho na nástup do kriminálu vezme autem, aby tam byl rychleji. „Vůbec nepochopil, že tam nechci být s předstihem.“ Jedno setkání, jeden rozhovor, dokreslující míru neporozumění konkrétní situaci, ale i rozdíl v hodnocení dobových poměrů a křesťanské existenci v jejich rámci. Na druhou stranu se už tehdy ukázalo, jaký dopad na výměru trestu může mít mezinárodní solidarita. Tehdy ji organizovali přátelé z Nizozemí a další lidé z ekumeny, s nimiž Mirek Dus navázal kontakty během zahraničního studia v r. 1967 a návštěv v r. 1968. Právě solidaritu ostatně ukázal jako cestu dál holandským přátelům, když s nimi v Naardenu prožíval okupaci v srpnu 68.
Normalizaci pak po návratu z vězení prožil nejdříve v několika dělnických profesích a potom jako zaměstnanec Kancelářských strojů. V r. 1988 nastoupil jako vikář do pražského vinohradského sboru ČCE. Podrobně jeho osudy mapuje rozhovor, který si stojí za to přečíst na stránkách Paměti národa.
Jaromír, zvaný Mirek Dus pocházel z toleranční českobratrské rodiny, formované mj. étosem masarykovské republiky. Patřilo k němu gentlemanství, jemnost i osobitý humor. A v neposlední řadě nebát se jít neprošlapanou cestou. Pěkně to ilustruje i následující vzpomínka Olgy Pikousové:
… setkání (bratranců a sestřenic dusovského klanu – pozn. red.) proběhlo v Javorníku a poloha místa v nádherné přírodě vyzývala zařadit do společného a mnohdy bouřlivě plánovaného programu vycházku. Bydleli jsme v lesích v nově zrekonstruovaném penzionu a nabízel se výlet do nejbližšího města. Tam jsme, myslím, jeli auty, nazpět se mělo jít pěšky. Příbuzní se ale nějak neshodli na individuálně potřebné náročnosti turistické části, takže existovaly různě dlouhé varianty. My jsme s maminkou, která pěší túry moc nemilovala, jely nazpět zase autem. Pak už bylo na bouřku a dokonce i bouřka, a někteří jedinci (věk 75+) se na penzion stále nevraceli. A nebrali telefony. Sylva mi pak vesele líčila, jak s manželem Láďou Hájkem stáli na jakési mokré šikmé skalní plošině a pozorovali blesky. Když jsem se netvářila, tak řekla: „Olgo, my už jsme těch bouřek za život zažili…“ Pak se trousily nazpět další dvojice. Myslím, že poslední dorazili unavení, ale nadšení Mirek s Hankou. Z vyprávění vysvitlo, že ani oni dva nešli stejnou cestou, ale Mirek to bral nějakou skalní stezkou a Hanka šla po pohodlné lesní cestě a čekala pak na něj u nějaké skoro zříceniny. Myslím, že mobily si pro jistotu s sebou ani nevzali. Jako jediná účastnice z mladší generace jsem jaksi cítila určitou zodpovědnost za zbytek přítomných a Mirek, co by „nejrozumnější“ ze všech, mohl být ten, na koho jsem zacílila vyjádření našich obav. „Strýčku, vždyť jste se mohli s tetou minout! A dlouze hledat!“ Mirek se usmál svým nenapodobitelným vlídným, ale jistým úsměvem: „Ale Olgo, my už se s Hanou po těch letech najdeme i po čuchu.“ I takto vypadá vyjádření lásky.
Z textů v Protestantu, https://www.pametnaroda.cz/cs/dus-jaromir-20180622-0 a vzpomínky Olgy Pikousové sestavil Tomáš Trusina