Věroučný výbor se usnesl na tom, že lidé, kteří se narodili s preferencí v levé ruce, by měli být ve sborech přijati s láskou a nikdo by se jim neměl kvůli jejich hendikepu vysmívat ani by vůči nim neměl projevovat nenávist. Ježíš nás přece přijímá všechny bez rozdílů. Všichni jsme jen omilostněnými hříšníky.
Současně by ale žádný levák, který je členem církevního sboru a chce být pravdivý a upřímný k sobě, okolí a zejména k Pánu Bohu, neměl zavírat oči před realitou, kterou je pro nás křesťany dobrý stvořitelský záměr. Tímto dobrým stvořitelským záměrem je člověk usilující o to být Božím obrazem. A jak můžeme číst v Písmu (Dt 33,2) „oheň Zákona vzešel z Jeho pravice“ nebo (Ž 17,7) „Ukaž divy svého milosrdenství, spasiteli těch, kdo před útočníky se k pravici tvé utíkají“ nebo (Ž 18) „Tvoje pravice mě podepírá“, (Ž 139) „Tvá pravice se mě chopí“, dále (Joz 1,9) „Podal jsi mi štít své spásy, Tvoje pravice mě podepírá“. Stejně tak v Novém Zákoně (Mt 6) „Ať neví tvoje levice, co činí tvoje pravice“. Benjamin – jméno potomka Jákoba a Ráchel a praotce jednoho z izraelských kmenů – znamená v hebrejštině „Syn pravice“ nebo taky „Syn zdaru“… Tato a mnohá další podobná biblická sdělení jsou myslím jasnou informací o tom, který náš úd má být tím činným, důležitým, konajícím, chceme-li být skutečným Božím obrazem.
Ruku na srdce, bratři a sestry (jakou jinou než pravou), narazili jste někde v Bibli na verš, který by mluvil o Boží levici? A přemýšleli jste někdy o tom, že slovo pravice vychází ze stejného etymologického základu jako „právo“, „pravda“, „opravit“, „napravit“? (Dt 32,4) „Jeho dílo je dokonalé. Všechny jeho cesty jsou pravé“, nebo (Ef 6,19) „abych vždy dostal od Hospodina pravé slovo a abych mohl hlásat pravdu“. Autoři biblických textů mluví o napravování – hříšníků i cest k příchodu Páně.
K pochopení, oč se tu jedná, nám ale mohou posloužit i prostá lidová rčení. Nikdo z vás asi nepotřebuje vysvětlení výrazu „levárna“ nebo když se řekne, že „něco bylo na levačku“. Tomu, kdo je „na všechno levý“ asi nesvěříme práci, na jejímž výsledku nám záleží. Žádný z uvedených idiomů neoznačuje nic pozitivního. Nic, po čem bychom toužili.
Ale zpátky k Bibli. Pokud tedy chceme dostát tomu, k čemu nás Boží slovo vede, pokud středem našeho vesmíru není člověk a jeho libovůle, ale Hospodin, nemůžeme věty o pravici a čemkoli pravém ignorovat nebo brát na lehkou váhu. Nestojíme přece nad Biblí a nechceme si Písmo upravovat podle toho, jak se nám to zrovna hodí. Snažíme se naopak stát pod Biblí a je naším křesťanským i teologickým úkolem její poselství zachovat a nepokřivené předávat dalším generacím.
Co to tedy znamená v praxi a jaké pastorační závazky pro nás z toho plynou při práci s osobami v našich sborech, které – ať už od narození, nebo pod vlivem dnes tolik módních levicových ideologií – cítí potřebu používat k důležitým úkonům právě levou ruku?
Kromě přijetí a soucitu bychom měli tyto naše bratry a sestry s láskou a zodpovědností napravovat, tedy přivádět na pravou cestu a ke správnému způsobu žití. Jasně a jednoznačně odmítnout kulturu a životní styl leváckosti.
Chtějí-li být leváci dobrými křesťany, neměli by – ač jsou k tomu silně puzeni – svou levou ruku používat k psaní, jezení, hraní na hudební nástroj a k podobným činnostem. Ano, bereme vážně i vědecké poznatky o tom, že s preferencí v levé ruce se člověk často už rodí a samotná levorukost není nemocí. Ptejme se ale, proč se člověk s tímto postižením narodil. Nemá s ním Pán Bůh náhodou jiné záměry než s námi praváky? Netvrdíme, že levorukost je z hlediska biblického sama o sobě hříchem. Jiné je to ovšem ve chvíli, kdy se člověk rozhodne toto své menšinové nastavení praktikovat. Tedy ve chvíli, kdy svou levou horní končetinu, která má být jen doplňkem, nositelem nevědění (Mt 6) a pomocníkem svému vedoucímu a vědoucímu párovému orgánu, začne aktivně a veřejně upřednostňovat a chovat se přitom, jako by to bylo normální. Jako by snad záleželo především na tom, „co se dělá“, a skutečnost „čím se to dělá“, byla lhostejná. Jinými slovy: Odmítáme, aby v tomto, stejně jako v jiných případech, účel světil prostředky, a jsme přesvědčeni, že praktikovaná levorukost je před Bohem ohavností a vědomým protivením se Jeho dobrým záměrům s lidmi.
Podle Lutherova učení je veškerá porušenost člověka způsobena pádem do hříchu. Protože nám záleží i na spáse leváků, neměli bychom je vystavovat riziku pokušení, například tím, že jim svěříme důležité pracovní funkce ve sboru, zejména pak práci s dětmi, při které by mohli selhat a podlehnout tendenci svou levorukost praktikovat. Stejně tak jsme přesvědčeni, že by se tito naši bratři a sestry v Kristu měli dobrovolně vzdát manželství a rodičovství. Není totiž zcela známo, nakolik je levorukost dědičná. V případě výchovy osvojených dětí zase hrozí to, že jako vychovatelé půjdou svým svěřencům špatným příkladem.
Jsme si vědomi nelehké životní situace takto postižených členů našich společenství a chceme jim maximálně pomáhat jejich těžký kříž nést. Jsme připraveni je povzbuzovat k psací a pracovní abstinenci nebo k nácviku přirozené a Bohem dané pravorukosti… V modlitbách na ně pamatujeme, aby jim Pán dal sílu odolávat svodům vzít do levačky lžíci, propisku, šroubovák nebo jehlu s nití. Aby je naopak uschopnil k tomu, přijmout se vší vážností Ježíšova slova (Mt 18,8) „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď…“
Těší nás, když i levorucí mají zájem o práci v církvi. Doporučujeme jim ale takové funkce, u kterých se vyhnou používání rukou. Uvědomujeme si, že většinu pozic právě vzhledem k této okolnosti a také k jejich křehkosti bohužel zastávat nemohou. Je nám to líto, ale upřímně věříme, že láska Kristova objímá i je, a chceme jim dát naší obětavou pastorální péčí najevo, že jsou hodnotnou a lidsky respektovanou součástí našich sborů.
(Variace na stanovisko jednoho skutečného věroučného výboru jedné skutečné církve, které v předloňském roce schválila synoda této církve a které se tak stalo závazným pro všechny členy této druhé největší církve na Slovensku.)