Nedávno jsem se začetl do knihy Thora Heyerdahla o jeho pobytu na ostrově Fatu-Hiva, kam na konci třicátých let odjel se svou ženou (bylo jim v té době kolem dvaceti), jednak aby utekl před blížící se válkou, o níž byl přesvědčen, že bude koncem civilizace, jednak aby zakusil čistou nezkaženou přírodu, čistý způsob života. Thor Heyerdahl byl od dětských let přesvědčen, že naše civilizace škodí zemi, přírodě. Nedůvěřoval technice, těšil se, až po příjezdu na ostrov rozbije svoje hodinky. Heyerdahl má knihu protkanou řadou velmi přesných popisů toho, jak člověk myslí a co chce od života. Z nich až mrazí, uvědomíme-li si, kam jsme se za téměř sto let dostali a co se změnilo: „Viděli jsme první automobily, které se objevily na Tahiti, a jeden kuriózní exemplář dokonce mezi palmami na Takapotu. Symbolizovaly oblíbenou myšlenku bílého člověka ‚každý vynález, který šetří naše svaly, je požehnáním‘. Abychom si ušetřili práci, přidáváme motory ke kolům, loďkám, sekačkám, holicím strojkům a kartáčkům na zuby. A pak sedíme. Sedíme a pracujeme přes čas, abychom zaplatili účty za tyto strojky, a potom přepracovaní, přejedení a unavení pospícháme k doktorovi, aby všechno napravil. Doktor nám předloží další účet a doporučí nám cvičit. Tak si koupíme bicykl bez kol nebo veslařskou loďku bez dna. Doma šlapeme do pedálů nebo veslujeme, aniž někam cestujeme, a snažíme se najít zdraví a tělesnou kondici našich předků, kteří neznali výhody motoru.“ Domorodci zdecimovaní španělskou chřipkou, elefantiázou (kterou tam donesl také bílý člověk spolu s moskyty), neštovicemi stále toužili po „výdobytcích“ moderní západní civilizace, která je doslova požírala (zemřelo jich na následky civilizačních chorob kolem devadesáti tisíc). Jedna rodina vlastnila např. stará rozbitá kamna, jimiž se chlubili před sousedy. Jiní si vítězoslavně pořídili střechu z vlnitého plechu místo prodyšných listů, původní krytiny. Pod vlnitým plechem jim bylo vedro a déšť bušil do plechu jako kulomet. Ale měli kus vědecko-technické civilizace. Sevřela mě skleslost, jak podobné je to vyprávění o neustálé touze izraelské populace vracet se do Egypta – technicky vrcholné civilizace starověku. Nechceme zpět k přírodě, nechceme být bez proudu, bez aut, bez počítačů. Likvidujeme kousek po kousku to, co nás drží při životě. Nemůžeme si pomoci.
Číslo