Rozhovor s Antonem Goodmanem, ředitelem pro partnerskou spolupráci v organizaci Rabíni pro lidská práva.
V rámci studijního projektu ho vedl 19. března 2025 Filip Němeček
Moje první otázka zní: Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s nedávnými událostmi? Mám na mysli zejména období po útocích ze 7. října; ale někteří lidé začínají vyprávěním o jiných obdobích…
Máme za sebou už přes rok a půl nejbrutálnějšího a nejtragičtějšího období, jaké většina z nás kdy zažila… Tolik lidského utrpení v každé zdejší komunitě, porušování lidských práv v nebývalém měřítku – to vše vyžaduje odezvu. A přesto se naši představitelé v této době plné utrpení soustřeďují spíše na vojenskou reakci než na pomoc lidem. Je to doba, kdy člověk pociťuje nedostatek odpovídající odezvy. Bez ohledu na to, kolik toho můžeme jako organizace Rabbis for Human Rights (Rabíni za lidská práva) udělat, nic nezastaví tuto válečnou mašinerii a cynickou politiku osobních zájmů, politických manévrů a her, které se hrají na úkor životů nevinných lidí. Je to tedy čas rozporu mezi naší teologií i mezi naší vírou v to, co Bůh chce, aby se v této zemi dělo, a mezi tím, co se skutečně děje. Tyto dvě roviny se od sebe velmi vzdálily.
A jak byste charakterizoval tuto situaci z duchovního nebo z náboženského hlediska?
Myslím, že v Izraeli procházíme krizí židovské identity. V našich pramenech, textech a tradicích se objevuje myšlenka, že přítomnost nás Židů ve Svaté zemi, v zemi Izrael, závisí na našem morálním a etickém jednání. Vidíme to v Tóře, kde se píše: „Budete-li chodit po mých cestách a poslouchat má přikázání, déšť přijde v pravý čas a v zemi bude mír.“ (Volně podle Dt 11,13n a dalších textů.) Ale jen pokud budete jednat dobře.
Vidíme to v Talmudu: Mezi učenci panuje shoda, že zničení Druhého chrámu a vyhnání Židů z Izraele byly způsobeny bezdůvodnou nenávistí. Nestalo se to kvůli politickým nebo geografickým konfliktům s Římany. Stalo se to kvůli nemorálnímu jednání lidu.
A nyní slyšíme izraelské ortodoxní Židy, zejména moderní ortodoxní nebo náboženské sionisty hovořit o naší suverenitě, o židovské nadvládě, o židovské vládě nad zemí jako o něčem, co patří k základům víry a co je účelem existence Svaté země. Jedná se o změnu oproti minulosti. Jedná se o mutaci židovské teologie a hodnot.
Podle naší židovské teologie si žádná osoba ani skupina osob nemůže nárokovat výlučné postavení nebo vlastnictví Svaté země. Pánem je tu Bůh. My jsme pouze dočasnými strážci toho, co se v této zemi děje. Naším závazkem a úkolem je snažit se přiblížit nebe k zemi, nesením Božích přikázání a vizemi míru a spravedlnosti na zemi. Místo toho jsme se ocitli v dalším cyklu násilí, tentokrát v jednom z nejhorších, co jsme kdy zažili. A neexistuje tady skoro žádná vize, jak utvářet budoucnost založenou na míru a spravedlnosti, kterou popisovali naši proroci.
Podle vaší interpretace se tedy tato situace podobá období před zničením Prvního nebo Druhého chrámu, pro které byla charakteristická nenávist ve společnosti?
Nevím. Myslím, že v mnoha ohledech existují podobnosti s obdobím Druhého chrámu. Například pokud jde o korupci ve vedení, nenávist a konflikty. Ale vidět ta období jako úplně stejná by znamenalo přisuzovat tomu celému božský impuls, Boží řízení. Ale já jasně vidím, že společnost v Izraeli je řízena člověkem (bohužel zejména jedním člověkem) a že jsme si zvolili špatné představitele, stejně jako v mnoha jiných společnostech. V tomto smyslu se současnost velmi podobá období Druhého chrámu.
Stát Izrael je politický útvar, který byl vytvořen člověkem, ale přesto věřím, že svou přítomnost v této zemi můžeme zajistit jen etickým a morálním chováním, jak je popsáno v našich textech: úsilím o spravedlnost a požadavkem míru.
Zmínil jste nenávist ve společnosti. Myslel jste tím nenávist uvnitř rozdělené izraelské společnosti, nebo nenávist vůči Palestincům, anebo obojí?
Víc mě znepokojuje nenávist k Palestincům a jejich dehumanizace. Protože judaismus zahrnuje základní princip posvátnosti každého lidského života. Když ztratíte tuto hodnotu, ztratíte to základní, a můžete spáchat nejhorší zločiny.
Obávám se, že se vytrácí pochopení pro to, že každý lidský život je posvátný, že existují pojmy jako „nevinnost“ a že na obou stranách jsou lidé, o které je potřeba pečovat. Izraelská společnost zaujímá stále tvrdší postoj, založený na principu hry s nulovým součtem: abychom mohli vyhrát, musí druhá strana prohrát. Upřímně řečeno, tento přístup zde pozorujeme již celá desetiletí a nepřinesl nám nic dobrého. Bolestně totiž vnímáme: když porazíte druhou stranu, nakonec prohrajete také. Aby jedna strana vyhrála, musí vyhrát obě.
Jaké jsou ztráty, když prohraje druhá strana?
Jaké jsou ztráty? No, vidím, jak jsou moji přátelé povoláváni jako rezervisté do armády. Chodím na pohřby. Vidím rodiče, kteří přišli o své děti. Vidím komunity, jejichž příslušníci se stále nevrátili do svých domovů na severu nebo na jihu Izraele. Vysídlení lidé neprožívají vítězství. Druhá strana možná prohrává, ale my prohráváme také.
Takže máte na mysli tyto velmi základní ztráty.
Ano.
Zeptal jsem se, jak byste charakterizoval současnou situaci z duchovního hlediska. Další moje otázka zní opačně: Jaké jsou k této situaci špatné přístupy z náboženského nebo z duchovního hlediska?
Nedávno jsem se setkal s jedním slavným izraelským hudebníkem a zpěvákem, o kterém je známo, že se z úplně sekulárního stal velmi náboženským člověkem. Řekl mi, že si dřív myslel, že když se člověk stane náboženským, musí také přijmout pravicovou orientaci.
A to pro něj bylo těžké, protože mu není přirozené smýšlet pravicově. Nedává mu to smysl. Když se podíváte na izraelskou společnost v minulých letech, zjistíte, že náboženští Židé začali homogenně tíhnout k pravici – jen velmi málo z nich dnes podporuje dvoustátní řešení.
Skutečnost, že – jak řekl tento zpěvák –, pokud jste náboženský, jste i pravicový, nedává z hlediska židovské teologie smysl; pro lid, kterému je řečeno, aby miloval mír a aby toužil po míru za všech okolností… Lid, který nese jméno Izrael – jméno, které bylo dáno Jákobovi poté, co celou noc bojoval s andělem, aby mohl uzavřít mír se svým odcizeným bratrem Ezauem. (Gn 32,23–33,4.) Zde spočívají kořeny toho, čím jsme.
Jen několik minut poté, co dal Bůh zemi Abrahamovi a jeho potomkům, Abraham řekl Lotovi: „Jestli se naši pastýři hádají, rozdělme si zemi mezi sebe.“ (Gn 13,8n.) Takto pojímané hodnoty lidského života a ochrany lidského života jsou mnohem důležitější než fyzické vlastnictví a nadvláda.
Takže špatný přístup z náboženského hlediska je tato touha po fyzickém vlastnictví a nadvládě…
Přesně tak… takový přístup vidíme obzvlášť u osadnického hnutí na Západním břehu Jordánu, jehož příslušníci volají po anexi území, po odstranění palestinských komunit a po převzetí palestinské země – nic z toho nepřiblíží příchod Mesiáše. Přinese to jen další válku.
Moje další otázka zní (ale možná už jste na ni odpověděl), který biblický verš, příběh nebo metafora situaci podle vás vystihuje?
Několik jsem jich zmínil, ale dodám, že nejčastěji zmiňované přikázání v Tóře zní: Miluj cizince, protože i ty jsi byl cizincem v zemi Egyptské. (Lv 19,33n.) V Tóře se zmiňuje šestatřicetkrát. A zdá se, že toto přikázání, i když se zmiňuje nejčastěji, je ve Státě Izrael víceméně zapomenuto. A to je tragédie, kterou se musíme zabývat a kvůli které musíme dospět k proměně reality tak, aby odpovídala Božím přáním.
Vedl jsem rozhovory také s některými rabíny z jiných částí ortodoxní komunity. Někdy mluví o bezprecedentním jednání Hamásu – že chce úplně zničit Stát Izrael a tak dále. Jak podle vás přistupovat k tomuto problému?
7. října jsme zažili jeden z nejbrutálnějších masakrů 21. století. V mnoha ohledech jde o den, který izraelská společnost vnímá jako den nejhoršího zla. Den hrůzy, který vyústil v neustávající noční můru – i v to, že v Gaze pořád zůstává 59 rukojmích.
Mám souseda, který byl z Gazy propuštěn před několika týdny. Zúčastnil se hudebního festivalu Nova. Pak ho drželi jako rukojmí přes 500 dní a ještě asi dva týdny před jeho propuštěním nebylo jasné, zda je naživu. Jedná se o porušení úplně základních lidských práv… Vidět jeho matku v synagoze mi trhalo srdce, a připomnělo mi to, jak brutální náš konflikt může být.
Musíme si uvědomit, že tohle není jediné období brutality, které jsme zažili. Víte, během druhé intifády jsem žil v Jeruzalémě a byl jsem svědkem několika sebevražedných bombových útoků. Už tehdy šlo o značnou brutalitu. O naprosté pohrdání lidským životem. Jako by bylo legitimní útočit na civilisty v reakci na nespravedlnost okupace. To je nepřijatelné. Ale jde o realitu, ve které žijeme. A domnívám se, že na ní neseme svůj podíl viny. Tím, že jsme na 17 let uzavřeli Pásmo Gazy, které zůstalo pouze pod vládou Hamásu, aniž bychom umožnili podporu komukoliv jinému. Izraelská vláda podporovala Hamás. Zajistila, aby se k Hamásu dostávaly peníze z Kataru, a tak ho po celou dobu pomáhala držet u moci. A tato vláda odmítá přiznat jako svou chybu, že se rozhodla podporovat džihádistickou, extrémistickou a teroristickou skupinu a že se otočila zády k Palestinské samosprávě, která byla mnohem umírněnějším a vstřícnějším partnerem. Palestinská samospráva se v posledních dvaceti letech nacházela v izolaci a nebyla považována za partnera pro mírové úsilí.
Důsledky 7. října nás stále provázejí. Lidé jsou hluboce traumatizováni. Mezi členy naší organizace patří přeživší ze 7. října, kteří byli vysídleni a nyní nežijí ve svých domovech. Jejich lidská práva mají pro mě i pro celou naši organizaci velký význam. Lidská práva nekončí ani nezačínají na hranicích, na politických hranicích… Nedělí se podle etnické příslušnosti, náboženství nebo pohlaví. Platí pro celé lidstvo. Je obzvlášť těžké vidět své přátele a rodinu takto trpět. Stejně důležité je však uchovávat si empatii také pro ty na druhé straně hranice. Je přirozenější přistupovat s empatií k vlastní komunitě… Od 7. října však čelíme výzvě, snažit se probouzet víc soucitu s lidmi kdekoli na světě – a zároveň velmi aktivně bojovat proti porušování lidských práv, kterým trpí naše vlastní komunita. Z tohoto důvodu dnes uvidíte mnoho našich rabínů demonstrovat. Přišli pěšky z Tel Avivu. Možná potkáte předsedkyni naší organizace, rabínku Ruti Baidatz, která držela hladovku za ukončení války a za návrat rukojmích. Jedná se o duchovní aktivismus založený na víře. To je reakce na situaci, ve které se nacházíme. Nevěříme, že toto hluboké vcítění a solidarita s naší komunitou by nám mohly jakkoli bránit v solidaritě s palestinskými komunitami. Jsme všichni stejní lidé, máme stejné city. Smrt nevinných lidí, dětí odtržených od svých matek, by nás měla hluboce zasáhnout – bez ohledu na to, o koho se jedná.
Ale samozřejmě jsme v obtížné situaci. Jako Židé zápasíme s vlastním traumatem. Což je potřeba uznat. Musíme to otevřeně uznávat a chápat, že nejde jen o jednoduchý vztah utlačovatel – oběť. Je to složitější. Musíme začít přemýšlet, jak celý problém překonat, abychom mohli vytvořit bezpečnější a zároveň spravedlivější budoucnost.
Jaké je místo vaší náboženské komunity v současné situaci? Jak může sloužit celé společnosti? Můžete hnutí Rabbis for Human Rights trochu představit?
Rabbis for Human Rights sdružuje 170 izraelských rabínů a rabínek z různých židovských denominací, tedy ortodoxních, konzervativních, reformních, humanistických, sekulárních, a také rabínů a rabínek nového proudu, izraelských rabínů a rabínek z Hartmanova institutu… To znamená, že jsme pravděpodobně největším nedenominačním sdružením rabínů a rabínek v Izraeli. Ne všechny tyto skupiny se obvykle spojují.
Působí tedy velmi silně, že takové množství rabínek a rabínů a studujících rabínských seminářů spolupracuje a sdílí stejné hodnoty v oblasti lidských práv. Považujeme za zásadní zesílit náš hlas a přiblížit většinové populaci naši teologii, naše pojetí židovské identity a hodnot. V žádném případě nejsme organizací protiizraelskou nebo antisionistickou. To opravdu nejsme. Velmi si přejeme spolupracovat s většinovou společností.
Věříme, že se situace zvrtla. A domnívám se, že větší část mainstreamové společnosti by s námi v některých ohledech souhlasila. Musíme dospět ke zlepšení vývoje. Podle nás je nejdůležitější přiblížit druhým takovou podobu židovské identity, která je atraktivní a přesvědčivá, která může nabídnout alternativu k aktuálnímu směřování společnosti.
Organizujete také aktivity, jako je potravinová pomoc palestinským rodinám? Slyšel jsem také o podpoře při sklizni oliv.
Ano, to je pravda.
A další aktivity?
Ano. Jsme aktivistická organizace. Nestačí nám jen o těch problémech mluvit nebo o nich psát články. Potřebujeme aktivismus v terénu, aktivismus založený na víře, potřebujeme náboženské vůdce, kteří v terénu vlastními těly hájí, v co věří.
Každý týden organizujeme mnoho aktivit, jako je ochranná přítomnost v palestinských komunitách. Ochranná přítomnost spočívá v tom, že se skupiny izraelských aktivistů, rabínů a dobrovolníků vydávají do palestinských komunit, čelících každodennímu násilí ze strany extrémistických osadníků. Svou přítomností se snažíme omezit míru tohoto násilí a chránit tak místní společenství. Jednáme takto na celém Západním břehu, v severní části Jordánského údolí, v oblasti Betléma i na jižních kopcích Hebronu v Masafer Jatta.
Každý týden držíme pravidelnou ochrannou přítomnost: Zůstáváme na místě přes noc, provázíme pastýře a děláme různé podobné věci. Kromě toho je pro nás velmi důležitý zemědělský rok. Zejména období olivové sklizně a výsadby olivovníků.
Olivovník je jedním ze sedmi základních druhů rostlin země izraelské. Má posvátný význam. Stromy není třeba zalévat. Mohou žít mnoho set let, mnohem déle než vy nebo já, až po generace našich pravnuků. Symbolizují mír. Olivová ratolest je symbolem naděje, který holubice přináší na Noemovu archu. Dnes však vidíme extrémistické osadníky, jak na olivovníky útočí. V roce 2023 osadníci vykořenili nebo zničili 10 000 palestinských olivovníků. (Podle informací UN_OCHA.)
Z jakého důvodu? Chtějí tímhle způsobem poškodit palestinské komunity?
Chápou, že palestinská ekonomika a zemědělství jsou do značné míry založeny na olivách. A navíc mají olivy pro Palestince silný kulturní a náboženský význam. Útok na stromy znamená útok na samotné základy komunity. Je to také přímo zakázáno Tórou. V Deuteronomiu se píše, že ani v době války není dovoleno útočit na ovocné stromy. (Dt 20,19n.) Není dovoleno je kácet. V aramejštině tomu říkáme d’oraita, což znamená „z pramene“. Jde o velmi důležité přikázání, které je porušováno.
Během olivové sklizně a výsadby olivovníků se tedy zabýváme ekologickým aktivismem v terénu. Podporujeme palestinské komunity, čelící násilí ze strany osadníků, a solidárně při nich stojíme. A umožňujeme těmto komunitám udržet si svou půdu a příjmy z oliv.
Zrovna jsme završili sezónu výsadby olivovníků, která trvala asi tři měsíce. Vysadili jsme přes tisíc olivovníků. Přivedli jsme na místo 450 aktivistů a rabínů, s nimiž jsme společně sázeli, a spolupracovali jsme s dvanácti nebo třinácti palestinskými komunitami. Od severu Západního břehu Jordánu přes centrální oblast až na jih.
Během letošní olivové sklizně, která trvala od října do prosince, jsme přivedli na místo přes 1200 aktivistů. Podařilo se nám sklidit olivy na mnoha akrech, ke kterým se lidé z místních komunit v předchozím roce nedostali kvůli vojenským omezením nebo kvůli zastrašování ze strany extremistických osadníků.
Vrchol zemědělského roku a období práce s olivovníky je také příležitostí k budování izraelsko-palestinských vztahů. Lidé se mohou potkávat, vidět se a probírat, jak žijí. A udělat společně něco, co má pro život místních komunit smysl. Spolupracujeme s palestinskými farmáři, a navíc postupujeme v koordinaci s palestinskými starosty a někdy dokonce i s guvernéry palestinských regionů. Díky tomu jsme v palestinských komunitách známí. Velmi vřele nás vítají a prokazují nám velkou pohostinnost. To nám umožňuje získat opravdu blízký a důvěrný vhled do všeho, co v těchto válečných dnech ovlivňuje palestinskou společnost na Západním břehu Jordánu.
Takže jste vítáni… Máte také špatné zkušenosti s některými palestinskými komunitami?
Ne, s palestinskými komunitami nemáme žádné špatné zkušenosti. Přijedeme a oni nás velmi vřele vítají. Špatné zkušenosti máme s útoky osadníků nebo s armádou, když vydá příkazy k uzavření vojenské zóny, když zabavuje autobusy, zatýká řidiče, zadržuje aktivisty a podobně. Na místě panuje velké napětí.
V palestinské společnosti se setkávám s mnoha různými lidmi a mohu s nimi otevřeně diskutovat. Někdy je pro mě velmi těžké akceptovat, co říkají, protože máme odlišné pohledy na věc a odlišné narativy. Ale hovoříme spolu vždy s respektem. Což nám může pomoci se posunout někam dál.
Když přijedu do palestinské komunity, cítím se bezpečně. Možná se necítím tak bezpečně na silnicích, protože tam může dojít k náhodnému teroristickému útoku. Ale když vás pozve starosta města, místní zemědělská komunita a zemědělská odborová organizace, jste v bezpečí.
Na silnicích čelíte riziku…
Na silnicích může hrozit riziko ze strany palestinských teroristů. V palestinských komunitách však panuje větší riziko ze strany izraelských osadníků a izraelské armády.
A máte nějaké dobré zkušenosti s některými osadníky?
Ne, s osadníky, kteří útočí na palestinské komunity, nemám žádné dobré zkušenosti. Existuje malá skupina osadníků, kteří s Palestinci spolupracují a jsou v tomhle směru pozitivně naladěni. S nimi dobré vztahy máme, ale jde o velmi malý počet lidí.
Chtěl jsem se zeptat na vaše dobré zkušenosti s touto malou skupinou.
Ano… Chci říct, že členové mé rodiny jsou osadníci. Znám mnoho osadníků. Většina z nich se v každodenním soužití s Palestinci nechová násilně. Mnozí Palestince zaměstnávají. Mnozí si nechávají opravovat auta od palestinských mechaniků. Nejsou násilní. Ale usadili se v nelegálních osadách. Kolik je celkem násilných osadníků? Snad mezi šesti a desíti tisíci. A kolik z nich je velmi nebezpečných? Ještě méně. Ale dostává se jim podpory od jejich komunity. Může to být jak tichá, nevyslovená podpora, tak i velmi hlasitá podpora od místních. Osadnické hnutí by mělo zodpovědět mnoho otázek ohledně násilí, protože ho podporuje.
Existují malé skupiny osadníků, kteří jdou ve stopách rabína Menachema Fromana, blahé paměti, který byl osadníkem a rabínem z Tekoa a zároveň velmi výrazným aktivistou za lidská práva a mírové úsilí… i když byl osadníkem. Jeho tradice pokračuje. A existují osadníci, se kterými setrváváme v kontaktu a kteří hrají pozitivnější roli. Ale je jich velmi málo a bydlí daleko od sebe.
To jsou tedy aktivity organizace Rabbis for Human Rights…
Pracujeme také v samotném Izraeli. Tam se hodně zabýváme bojem proti chudobě a potravinové nejistotě. Máme právní poradnu, která poskytuje poradenství chudým lidem na severním pobřeží Izraele, kde žijí jak Židé, tak Arabové. V rámci Knesetu organizujeme pracovní skupinu, která se zabývá vytvářením lepší politiky boje proti chudobě. Vedeme také velmi rozsáhlý vzdělávací program, který pracuje s židovskými studenty před nástupem do armády. Berou si předtím roční volno. Každý rok vyučujeme přibližně 1000 mladých Izraelců, kteří procházejí naším vzdělávacím programem přibližně ve dvaceti školách.
A jaké jsou příčiny chudoby těch lidí v Izraeli, kterým pomáháte?
Chudoba existuje v každé zemi. Ve světě panuje mnoho nespravedlností a nerovností. A je nepřijatelné, aby společnosti přijímaly model, ve kterém jsou někteří lidé miliardáři a jiní nemají co dát svým dětem k obědu. Tato realita lidské existence je nepřijatelná. Je to nespravedlnost.
Takže tyto propasti mezi chudými a bohatými…
Existují velké rozdíly ve mzdách a příjmech. A jsou také skupiny lidí ve společnosti, které jsou obecně mnohem chudší než jiné… V ultraortodoxní komunitě, mezi beduíny… A je naší odpovědností vytvořit pro tyto lidi záchrannou síť. Třeba program potravinových lístků, na kterém spolupracujeme v Knesetu. Včera v Knesetu oznámili, že bude zřízeno fórum pro boj proti chudobě, o jehož vznik jsme dlouho usilovali… To je dobrá věc. Bohužel však pro potřebné lidi nejsou k dispozici finanční prostředky… Nadto se musíme zabývat také kořeny chudoby a vzájemných nerovností, abychom jasně pochopili, odkud problém pramení. Nejde jen pomoc chudým lidem zajistit si trochu lepší potravinové zabezpečení a uživit se, ale o změnu systému a struktur, které je udržují v situaci, v níž se nemohou pohnout z místa.
Zmínil jste hnutí Rabbis for Human Rights. Mohl byste také říci něco o své ortodoxní komunitě?
Řekl bych, že náboženská sionistická komunita, která je velmi rozmanitá a v Izraeli čítá až milion lidí, se zradikalizovala. A je velmi obtížné vnášet do těchto společenství hodnoty lidských práv, rovnosti a spravedlnosti, protože se její postoje vyhrotily. Vidíme, že zde náboženství hraje roli nástroje a zdroje konfliktů, nikoliv nositele míru… Je to tedy velmi těžké, což osobně prožívám ve společenstvích, jejichž jsem členem – že v nich druzí mohou být negativně naladěni vůči mé práci kvůli tomu, jak vnímají konflikt a okupaci.
Existují podle vás nějaké příklady dobrého smýšlení, mluvení nebo jednání v ostatních náboženských komunitách?
Spolupracujeme s palestinskou křesťanskou organizací Sabíl, která tvoří centrum palestinské teologie osvobození. Právě jsem se odtamtud vrátil. Máme společný projekt zaměřený na podporu toho druhu hlasů a postojů v náboženských komunitách, o který nám jde. V současnosti však existuje velmi málo příkladů náboženských komunit v tomto ohledu úspěšných. Opravdu se teď musíme setkávat s různými náboženskými představiteli, jemně je pobízet a pokusit se trochu přispět ke změně směřování jejich náboženství. Je to problém, který je těžké vyřešit.
Organizujeme Mezináboženské fórum pro lidská práva. Na tomto fóru je zastoupeno mnoho komunit, které zaujímají pozitivní postoje. Spolupracujeme s beduínským šejkem, imámem z Negevské pouště, který je vůdcem své komunity. Jeho komunita svým přístupem inspiruje. Spolupracujeme se zástupci dalších komunit, jako ahmadíja nebo drúzů.
Ahmadíja je i v Izraeli?
Ano, v Haifě se nachází centrum zdejšího islámu ahmadíja v malé čtvrti jménem Kababir. Žije tam asi tisíc rodin. Jedná se o směr islámu, který je zaměřený na mírovou činnost. Jeho členové se tedy zapojují do našich projektů a do naší mezináboženské spolupráce.
Důležitými partnery jsou také křesťanské komunity.
V Izraeli působí i další muslimští vůdci, kteří se účastní našeho fóra. Jsou to skuteční vůdcové svých komunit a spolupracují s námi. Společně můžeme být dost silní na to, abychom iniciovali nějakou změnu. V tuto chvíli je to však jako kapka v moři, jako potápějící se loďka. V současnosti nevidíme žádnou změnu k lepšímu. Vidíme velmi negativní změnu. Slyšíme, že v tuto chvíli znovu začala válka. To je strašná věc.
Máte vliv na nějakou úroveň současného politického života v Izraeli?
Jsme velmi hrdí na to, že jeden z našich členů, rabín Gilad Kariv ze Strany práce (Avoda), je poslancem v Knesetu. Udržujeme blízký vztah s Naamou Lazimi, která je také z této strany, a s dalšími politiky. V oblasti chudoby a potravinového zabezpečení často spolupracujeme s ultraortodoxními stranami Šas a Degel ha-Torah.
I s nimi? Ale ty jsou v koalici?
Jsou ve vládě a mají tam své vysoce postavené ministry, ano.
Takže máte důležitý vliv.
V konkrétních otázkách určitý vliv máme. Náš ředitel Avi Dabuš v minulosti kandidoval do politické funkce a doufáme, že se o to pokusí znovu, podporujeme ho v tom. Věříme, že by mohl být důležitým hlasem v příští (lepší) koaliční vládě.
Je zajímavé, že máte politické kontakty.
Chceme mít víc kontaktů. Potřebujeme víc kontaktů ve vládě. Nevylučujeme spolupráci s žádnou stranou, kromě stran rasistických ze své podstaty, jako je Ben-Gvirova. Nemáme zájem o spolupráci se členy této strany. Ale s Likudem, s Ješ Atid, se všemi těmito stranami rozhodně ano. Jsme velmi rádi, když se můžeme setkávat s jejich zvolenými představiteli a spolupracovat s nimi, to ano.
Jaký je podle vás nejlepší scénář budoucího vývoje?
Myslím, že bychom se neměli zabývat nejlepším scénářem. Myslím, že bychom se měli zabývat realistickým scénářem, který se vlivem současného světového vývoje zhoršuje. Musíme si toho být vědomi a plánovat své kroky a žít svou víru vzhledem k současné krizi.
Nezajímají mě hovory o nejlepších scénářích. Je to nereálné a – kdo jsem já? Chci mluvit o tom, co vidím před sebou. Konflikt se zhoršuje a ve světě panuje nestabilita. Musíme vědět, jak se v této situaci chovat.
Možná bych se měl zeptat nějak lépe… Jakou tedy chováte naději do budoucna?
Na tuto otázku nechci odpovídat. Bylo by to ode mě neupřímné.
Omlouvám se, nerozumím tomu, proč nechcete odpovědět.
Protože se zaměřuji na jednání v době krize, nežiji z falešné naděje týkající se budoucnosti. A nechci mluvit o naději. Chci mluvit o náboženské činnosti v době krize.
Jakého scénáře budoucnosti se obáváte?
Budoucnost, které se obávám, už žijeme a je to nezastavitelná realita. Je důležité pochopit, že naše činy nabývají na důležitosti v dobách, kdy ztrácíme naději, a v dobách krize. Když dochází ke znevažování lidského života, je mnohem důležitější otázka, jak jednáme my. Musíme se proto soustředit na snahu vnášet do světa Boží rozměr v době, kdy se velká část lidstva od Boha odvrací.
Mám ještě dvě otázky – i když nevím, jsou-li adekvátní, nebo zda neznějí příliš pateticky: Co už nikdy nebude stejné, hlavně po 7. říjnu, a co nového může v tomto období vzniknout do budoucna?
Doufám, že tato doba, kdy lidé vidí tak velké utrpení, přinese příležitost, aby přehodnotili své základní očekávání. A zkusili si představit jinou budoucnost a pak na ní pracovali. Je čas války a je čas míru, stojí v knize Kazatel. (Kaz 3,8.) Vždy však existuje konflikt v nás, v lidské duši, mezi vrozeným dobrem a vrozeným zlem. V našich duších dochází ke konfliktu. Ten nezmizí… Ale třeba můžeme být napříště upřímnější v otázce, v čem spočívají zásadní problémy. Vede se konflikt o zemi, o identitu, o naše práva? Nebo konflikt o povahu humanity?
Doufám tedy, že lidé budou stát na straně humanity a že se k nám přidá víc a víc dalších, třeba i v rámci obecného hnutí za humanitu. A možná pak dospějeme k nějakému řešení ohledně světového dění. Nesmíme se však klamat falešnými nadějemi a sny a poslouchat jen lidi, kteří říkají: ano, můžeme spolu vycházet, může to být skvělé. Musíme se soustředit na ty, kdo trpí nejvíc, a přemýšlet, jak jim můžeme dnes pomoci.
Mají Rabbis for Human Rights nějaké kontakty v Pásmu Gazy?
V Pásmu Gazy nemáme mnoho kontaktů. Možná tak před dvaceti lety, před stažením Izraele z Pásma Gazy, existovaly určité kontakty a Rabbis for Human Rights působili v Gaze a spolupracovali s tamními palestinskými komunitami. Ale od roku 2005 a od stažení izraelských sil z Pásma Gazy nemají Izraelci možnost do Gazy vstoupit. A navíc, když se organizovala setkání s místními organizacemi přes Zoom, jejich účastníky pozatýkal a uvěznil Hamás. Ale i když nemáme žádné kontakty, zasazujeme se o to a demonstrujeme za to, aby do Gazy putovala humanitární pomoc, to ano.
Rozhovor vznikl v rámci tříměsíčního studijního volna, které jsem strávil v Izraeli od února do dubna 2025. Mluvil jsem zde přibližně s třiceti duchovními osobnostmi na téma „Religious responses to and reflections on the current political situation in Israel/Palestine“. Šlo o lidi z různých částí izraelské židovské společnosti, o palestinské či arabské křesťany, o jednoho palestinského muslima, o křesťany zahraničního původu a o křesťana židovského původu. Intenzivněji jsem vyhledával rozhovory s těmi, jimž jde o prohlubování dialogu a o rozvíjení smířlivých vztahů s lidmi z ostatních komunit (včetně těch na „druhé straně“ konfliktu). Zvlášť po 7. říjnu 2023 zůstávají lidé rozvíjející toto úsilí v menšině, a nelze je tedy považovat za reprezentanty celé společnosti. Ale na druhou stranu nejde ani o menšinu zcela zanedbatelnou. Dále je potřeba zohlednit, že i mezi nimi se objevuje větší šíře postojů a názorů. Publikací rozhovoru se zástupcem hnutí Rabbis for Human Rights navazujeme na tradici rozhovorů s jinými členy tohoto hnutí, publikovaných v Protestantu (Chceme být šófarem, rozhovor s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem, Pt 10/2019 a 1/2020).
Filip Němeček
Komentář A. Goodmana k ilustračnímu fotu: Z dnešní spolupráce s Palestinci při doručování pomoci komunitám v sektoru C Západního břehu, foto: Rabbi Ruti Baidatz.