Petr Busínský

Motto: „Musíme lidi ujistit, že jim ochrana klimatu nesebere individuální důstojnost.“ Martin Buchtík

V prostoru zvaném mediální mě v poslední době opravdu zaskočila reakce předsedy Českého olympijského výboru pana Kejvala na kritiku, která se na ČOV snesla za zbabraný odlet části českých reprezentantů vojenským speciálem na olympijské hry v Tokiu.

Když jsem tentokrát odpovídal do redakce, že nevím, o čem psát, že vše uvnitř mě i mimo mě je zastíněné nebo obestřené mlhou kolem koronaviru, tak jsem nelhal.

Když se dvacet let po válce rozkřikne tato zpráva na pohřbu staré Néryové, poslední přímé svědkyně deportace šedesáti Židů z malého slovenského městečka, nastane kolotoč vzpomínek, vin, strachů a nenávistí.

Po dlouhé době se mi podařilo zabloudit. Vystoupali jsme s kamarádem na nádherný kopec Vlhošť (bývalá sopka) ve výjimečném Máchově kraji.

Jezdívám pravidelně vlakem s Českými drahami a rád sleduji krajinu za oknem, podřimuji, sním, občas si čtu. Zkrátka věnuji se ve vlaku stejným věcem již přes 40 let. Někdy je to trochu stres, když čas na přestupy je příliš krátký anebo když v celém vlaku není volné místo, ale většinou vše vyjde.

O čem sní krajina?

O Volnosti?

O zdravých broucích?

O Změně?

A o čem sní různí, co krajinu obývají? Nevím… Já miluji Novohradské hory pro jejich divokou zapomenutou krásu, neuvěřitelné Ticho, téměř se rovnající snění. Ale o čem snily ti, již tam bydleli? Rozhodně ne o malém pomníčku, který se skrývá mezi stromy krásného, vzrostlého smrkového lesa. Ne o malém kameni, který tam usadili v devadesátých letech rodáci, že na tomto místě byla vesnice o 300 lidech.

Jsem znám jako turista, tramp, divoký scout, zkrátka a dobře, většinu času trávím v přírodě, nejlépe v lese.

A bydlím na Třebíčsku.

Letošní prázdniny jsem však na Třebíčsku netrávil, protože už zde není les. Všude vidíte pouze tmavě hnědé, uschlé smrkové porosty všeho stáří a většinově uschlé porosty borovice. Hospodářský les, který dohospodařil. Teď hospodaří těžká technika, která nestíhá, a i přes veškerý její řev je všude podivné, mrtvé ticho. Mrtvé ticho, mrtvé sucho.

Každý rok na jaře sbírám to, co lidé úmyslně odhodí po krajích zemědělské silnice ze Štěpánovic do krásných Vacenovic. Objevuji staré nálezy, tak, jak je vyplaví voda nebo odhalí tvrdě nastavená lišta traktoru, co obsíká strouhy: staré kusy pytlů od osiva, zbytky starých černých fólií nebo červené zavařovací gumy. Pak jsou standardní nálezy, obaly od tatranek, krabičky od cigaret s obrázky tělové destrukce, reklamní letáčky s již vybledlou nabídkou.